Papežova homilie v Jakartě: Nikoli vnějškově dokonalá zbožnost, ale naslouchání Ježíšovu slovu

Setkání s Ježíšem nás vyzývá k prožívání dvou základních postojů, které nám umožňují stát se jeho učedníky: prvním postojem je naslouchat Slovu, druhým postojem žít podle Slova. Nejprve naslouchat, protože všechno pochází ze slyšení, z toho, že se Bohu otevíráme, že přijímáme vzácný dar jeho přátelství. Pak je ale důležité přijaté Slovo žít, abychom nebyli marnými posluchači, kteří klamou sami sebe (srov. Jk 1,22); abychom neriskovali, že – což by nebylo dobré – budeme naslouchat jen ušima, aniž by semeno Slova sestoupilo do srdce a změnilo náš způsob myšlení, cítění a jednání. Slovo, které je nám dáno a kterému nasloucháme, žádá, aby se stalo životem, aby proměnilo život, aby se vtělilo do našeho života. Tyto dva základní postoje: naslouchat Slovu a žít podle Slova můžeme kontemplovat v právě proneseném evangeliu.

Především naslouchání Slovu. Evangelista vypráví, že k Ježíši přišlo mnoho lidí a „zástup se kolem něho shromáždil, aby slyšel Boží slovo“ (Lk 5,1). Hledali ho, hladověli a žíznili po Božím slově a slyšeli ho zaznívat v Ježíšových slovech. Proto nám tato scéna, tolikrát opakovaná v evangeliu, říká, že lidské srdce stále hledá pravdu, která by nasytila a ukojila jeho touhu po štěstí; že se nemůžeme spokojit jen s lidskými slovy, nebo s kritérii tohoto světa, s pozemskými soudy; vždy potřebujeme světlo z výšin, které by osvítilo naše kroky, potřebujeme živou vodu, která by uhasila žízeň na poušti duše, potřebujeme útěchu, která by nezklamala, protože pochází z nebe, a nikoli z pomíjivých věcí tohoto světa. Ve změti omamnosti a marnosti lidských slov, bratři a sestry, je zapotřebí Božího slova, Božího slova, které jediné je kompasem na naší cestě, které jediné nás uprostřed tolika ran a zmatků dokáže dovést zpět k pravému smyslu života.

Bratři a sestry, nezapomínejme na toto: Prvním úkolem učedníka – neboť my všichni jsme učedníky – tedy prvním úkolem učedníka není oblékat si oděv vnějškově dokonalé zbožnosti, dělat mimořádné věci nebo se pouštět do velkolepých podniků, nikoli. První úkol, první krok naopak spočívá v tom, že umíme naslouchat jedinému slovu, které zachraňuje, slovu Ježíšovu, jak můžeme vidět v evangelijní epizodě, kdy Mistr vstupuje do Petrovy bárky, aby se trochu vzdálil od břehu a mohl tak lépe kázat lidem (srov. Lk 5,3). Náš život z víry začíná tehdy, když pokorně přijmeme Ježíše na loďce svého bytí, uděláme mu místo, nasloucháme jeho slovu a necháme se jím zpochybnit, otřást a změnit.

Zároveň, bratři a sestry, Slovo Boží žádá, aby se v nás konkrétně vtělilo: proto jsme povoláni Slovo žít. Pouze Slovo, aniž bychom ho žili, způsobuje, že se z nás stávají papoušci, kteří sice souhlasí, ale nerozumí, nežijí. Ježíš se totiž poté, co z loďky dokončil kázání zástupům, obrací na Petra a vybízí ho, aby riskoval a vsadil na toto Slovo: „Vyplujte na moře a nahoďte sítě na lov ryb“ (v. 4). Boží slovo nemůže zůstat krásnou abstraktní myšlenkou nebo vzbudit jen momentální emoce; žádá nás, abychom změnili svůj pohled, abychom nechali své srdce proměnit podle Kristova vzoru; Slovo nás vyzývá, abychom uprostřed moře tohoto světa odvážně nahodili sítě evangelia, „riskovali“, ano, riskovali a žili lásku, kterou nás On jako první učil a kterou žil. I nás, bratři a sestry, Hospodin s horoucí silou svého Slova žádá, abychom se vydali na širé moře, abychom se odpoutali od stojatých břehů špatných návyků, strachu a průměrnosti, abychom se odvážili žít novým životem. Průměrnost. Průměrnost se líbí ďáblu, že! Protože do ní vstupuje a ničí nás.

Samozřejmě, že o překážky a výmluvy, proč říci ne, není nikdy nouze, ale podívejme se znovu na Petrův postoj: Petr je po těžké noci, kdy nic nechytil, je rozhněvaný, unavený, zklamaný, a přesto, místo aby zůstal ochromený v té prázdnotě a zablokovaný vlastním selháním, říká: „Mistře, celou noc jsme se namáhali a nic jsme nechytili, ale na tvé slovo - tedy na tvé slovo - nahodím sítě“ (v. 5). Na tvé slovo vrhnu sítě. A pak se stane něco neslýchaného, zázrak, kdy se loď naplní rybami, až se téměř potopí (srov. v. 7).

Bratři a sestry, před mnoha úkoly našeho každodenního života; před výzvou, kterou všichni cítíme, abychom budovali spravedlivější společnost, abychom šli kupředu cestou míru a dialogu - tohoto dialogu, který byl zde v Indonésii již dávno nastoupen -, se někdy můžeme cítit nedostatečně, cítit tíhu tolika závazků, které ne vždy přinášejí očekávané plody, nebo našich chyb, které jako by brzdily cestu. Ale se stejnou pokorou a stejnou vírou jako Petr jsme i my žádáni, abychom nezůstávali vězni svých selhání - a to je velmi špatné, protože selhání nás dostihnou a můžeme se stát vězni selhání, ne, prosím: nezůstávejte vězni svých selhání - a namísto toho, abychom setrvávali s očima upřenýma na své prázdné sítě, abychom hleděli na Ježíše a důvěřovali mu. Nedívejte se na své prázdné sítě, dívejte se na Ježíše! On vás přiměje ke kroku, On vás přiměje ke zdárnému postupu: důvěřujte Ježíši. Vždycky můžeme riskovat, že vyplujeme na hladinu a znovu nahodíme své sítě, i když jsme prožili noc neúspěchu, čas zklamání, kdy jsme nic neulovili. Nyní se na chvíli odmlčím a každý z vás ať se zamyslí nad svými vlastními neúspěchy. A při pohledu na tato selhání riskujme, jděme vpřed s odvahou Božího slova.

Svatá Terezie z Kalkaty, jejíž památku dnes slavíme a která neúnavně pečovala o nejchudší a stala se hlasatelkou míru a dialogu, říkávala: „Když nemáme co dát, dejme toto nic. A pamatujte: i když nic nesklízíte, neúnavně zasévejte. Bratři a sestry, nepřestávejte rozsévat, protože to je život.

To bych, bratři a sestry, chtěl říci i vám, tomuto národu, tomuto nádhernému a rozmanitému souostroví: nepřestávejte rozhazovat sítě, nepřestávejte snít a nepřestávejte budovat civilizaci míru! Vždy se odvažte snít sen o bratrství, které je mezi vámi skutečným pokladem! Slovem Božím vás povzbuzuji, abyste rozsévali lásku, abyste s důvěrou kráčeli cestou dialogu, abyste stále projevovali svou dobrotu a laskavost s typickým úsměvem, který vás odlišuje. Už vám někdo řekl, že jste usměvavý národ? Neztrácejte úsměv, prosím, a jděte dál! A buďte staviteli míru. Buďte tvůrci naděje.

To je přání, které nedávno vyslovili biskupové této země, a je to přání, které bych i já rád adresoval celému indonéskému lidu: jděte společně pro dobro společnosti a církve! Buďte staviteli naděje. Dobře poslouchejte: buďte staviteli naděje, té naděje evangelia, která nezklame (srov. Řím 5,5), nikdy nezklame a která nás otevírá nekonečné radosti. Mnohokrát děkuji.