Papež: Podlehnout hněvu je snadné, těžší je sebeovládání po Ježíšově vzoru
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Evangelium z dnešní nedělní liturgie hovoří o určitém obratu. Praví: „Když se přibližovala doba, kdy měl být (Ježíš) vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Začíná „velká pouť“ do svatého města, která si žádá výjimečné rozhodnutí, neboť je cestou poslední. Učedníci, které dosud naplňovalo přehnaně světské nadšení, sní o Mistrově triumfu, kdežto Ježíš ví, že jej v Jeruzalémě čeká zavržení a smrt (srov. Lk 9,22.43b-45). Ví, že mnoho vytrpí, což vyžaduje pevné rozhodnutí. Ježíš se tedy ubírá rozhodným krokem do Jeruzaléma. Totéž rozhodnutí musíme podstoupit i my, pokud chceme být Ježíšovými učedníky. Pokud totiž máme být poctivými Ježíšovými učedníky, a nikoli ledabylými křesťany, žádá se pravé rozhodnutí. V čem toto rozhodnutí spočívá? Pomůže nám to pochopit následující epizoda, kterou evangelista Lukáš vzápětí vypráví.
Pouť pokračuje a když se obyvatelé jedné samařské vesnice dozvědí, že Ježíš míří do Jeruzaléma, nepřátelského města, neposkytnou mu pohostinství. Apoštoly Jakuba a Jana to pobuřuje a navrhnou Ježíši potrestání oněch lidí svoláním nebeského ohně. Ježíš nejenom tento návrh odmítá, ale oba bratry přísně kárá. Chtěli by totiž, aby se připojil k jejich pomstychtivosti, avšak Ježíš nesouhlasí. „Oheň, který přišel vrhnout na zem“ (srov. Lk 12,49) je milosrdná Otcova láska. Jestliže má tento oheň mohutnět, vyžaduje to trpělivost, stálost a kajícného ducha.
Jakuba s Janem naopak zachvátí hněv. To se stává rovněž nám, když – leckdy obětavě – konáme dobro a namísto přijetí narazíme na zavřené dveře. Zmocňuje se nás hněv, do něhož se dokonce pokoušíme včlenit samotného Boha, a vyhrožujeme nebeskými tresty. Ježíš se ovšem vydává jinou cestou, která není cestou zloby, nýbrž pevným rozhodnutím jít dál, které se neprojevuje tvrdostí, nýbrž značí klid, trpělivost a velkodušnost, aniž by však sebeméně polevilo v úsilí o konání dobra. Takovýto způsob bytí není známkou slabosti, ale naopak značné vnitřní síly. Podlehnout hněvu v rozporuplných situacích je snadné a pudové. Těžké je naopak sebeovládání po vzoru Ježíše, který, jak praví evangelium, „šel do jiné vesnice“. To znamená, že když se setkáme s uzavřeností, máme se – aniž bychom druhému dávali vinu – obrátit jinam a tam činit dobro. Tak nám Ježíš pomáhá k vyrovnanosti, spokojenosti z vykonaného dobra, aniž bychom se dožadovali lidského uznání.
Nyní se ptejme sami sebe: Jak jsme na tom my, když narazíme na odpor a nepochopení? Obracíme se k Pánu s prosbou o Jeho pevnost v konání dobra. Anebo vyhledáváme utvrzující potlesk a když ho neslyšíme, jsme roztrpčení a zahořklí? Kolikrát – vědomě či bezděky, vyhledáváme tento aplaus, uznání ze strany druhých? Konáme vše kvůli potlesku? Nikoli, tak to nejde. Máme činit dobro kvůli službě a nečekat na potlesk. Mnohdy si myslíme, že naše horlivost je způsobena smyslem pro spravedlnost a zaujetím pro správnou věc, avšak ve skutečnosti se mnohem častěji jedná o pýchu, spojenou se slabostí, vznětlivostí a netrpělivostí. Vyprošujme si tedy od Ježíše sílu, abychom byli jako On, následovali ho cestou služby po pevném rozhodnutí, nebyli nesnášenliví a mstiví, když se vyskytnou obtíže, jestliže se stravujeme pro dobro a druzí to nechápou, či se nás dokonce snaží diskreditovat. Nic takového: mlčet a pokračovat.
Kéž nám Panna Maria pomáhá, abychom si přisvojili toto pevné Ježíšovo rozhodnutí setrvat v lásce až do konce.
Přeložila Jana Gruberová
V závěru dnešní mariánské modlitby se papež František myšlenkami obrátil k Ekvádoru, kde propukly protesty domorodého hnutí, a poté vyjádřil blízkost rodině a spolusestrám italské řeholnice Luisy dell'Orto, která byla včera zabita na Haiti. Nakonec papež opětovně připomněl válku na Ukrajině a vyzval, abychom nezapomínali na lidi postižené tímto konfliktem.
Přeložila Jana Gruberová
