Děvčátko stojící na prahu
ANDREA TORNIELLI
„Připadala jsem si jako holčička vítaná v domě, který by mohl být i její vlastní...“. Spisovatelka Lila Azam Zanganehová hovoří strhujícím proudem slov, z nichž žádné nepůsobí jako přebytečné. Její velké tmavé oči zkoumají partnera rozhovoru, aby mu přečetly srdce. Narodila se v Paříži íránským rodičům, vyučovala literaturu a film na Harvardu, žije mezi Římem, Paříží a New Yorkem a mluví sedmi jazyky. Je to žena, která zná svět, matka dvouletého chlapce. V minulých dnech se spolu s dalšími členy „Narrative 4“, neziskové organizace založené spisovatelem Columem McCannem na podporu empatie a vzájemného porozumění prostřednictvím sdílení osobních příběhů, zúčastnila Jubilea komunikace.
„Účast na Jubileu,“ vypráví s dojetím, „pro mě byla možná jednou z nejdůležitějších událostí mého života, spolu s narozením mého syna před dvěma lety. Narodila jsem se v Paříži, moje íránská matka navštěvovala katolické školy v Teheránu a od dětství mě učila velmi otevřené víře. Studoval jsem na katolické škole. Nikdo mi však nikdy neřekl, že... nejsem katolička!“. Když bylo Lile devět let, „zjistila“, že nemůže přistoupit k přijímání, protože není pokřtěná. A praxe je taková, že na křest se musí čekat do patnácti let. „Vzpomínám si, jak jsem chodila na katechismus ve Francii. Jednou jsem při hodině položila otázku: Proč je jen Kristus Boží syn? Nejsme snad všichni Božími dětmi?“ Katechetka - možná měla na mysli i mé příjmení - odpověděla: „Když říkáš takové věci, tak tu asi nemáš co dělat“. Je to nepříjemná vzpomínka. „Ale díky nějakému zázraku a možná i díky víře mé matky jsem v tomto velmi hlubokém vztahu ke křesťanství pokračovala. Dovedete si představit mé dojetí, když jsem přicestovala sem na Jubileum“.
Lila vždy sledovala papežovo svědectví s pozorností a sympatiemi. „Jeden kněz z Amazonie mi jednou řekl: ‚U tohoto papeže platí zákon srdce a v srdci už jsi křesťankou‘. Františkova inkluzivní vize mě velmi zasáhla. Zasáhl mě jeho důraz na to, že musíme jít ven a sdílet Ježíšovo poselství. Velmi mě dojalo, když mluvil o Bohu, který klepe, protože chce vyjít a oslovit každého“.
Minulý pátek, 24. ledna, byla prvním gestem Jubilea komunikátorů kající vigilie u svatého Jana na Lateránu. „Často chodím na mši svatou, i když vím, že 'technicky' nejsem katolík,“ svěřuje se spisovatelka, „a mohu říci, že bohoslužba, které jsem se zúčastnila v Lateránu, byla nejkrásnější, jakou jsem kdy zažila. Najednou bylo řečeno, že ke zpovědi je k dispozici šedesát kněží, a moje kamarádka z „Narrative 4“, Rosa, která je silně katolicky založená, šla rovnou ke zpovědi. Když se vrátila, zeptala jsem se jí, jestli to bylo hezké. Odpověděla: „Velmi“. Řekla jsem jí: „Já nejsem vyloženě katolička... myslíš, že můžu jít taky?“. Protože je v těchto věcech velmi precizní, očekávala jsem, že odpoví: „Rozhodně ne!“ Místo toho mi řekla: „Ano, můžeš jít“.
Lila, bývalé dítě, které chtělo přijímání, ale nemohlo k němu přistoupit, protože nebylo pokřtěné, vstala a přistoupila k jednomu z kněží. „Postavila jsem se do fronty na francouzštinu. Přišla jsem před toho konžského kněze a nejdřív jsem mu řekla: 'Otče, můj první hřích je, že nejsem katolička. Ale v srdci mám křesťanskou víru'. Odpověděl mi: 'Všichni jsme hříšníci a ty jsi vítána v Božím domě'. Začal se modlit. Byl to tak krásný okamžik, že jsem se rozplakala, ale radostí. Řekl mi nádherné věci. Pozval mě, abych zůstala v kontaktu s Duchem svatým, mluvili jsme o lásce, která někdy zklame. Řekl mi, že ten druhý je vždy naší součástí, a připomněl mi přikázání lásky. Plakala jsem radostí a na konci jsem se také smála a děkovala, protože to byla velká chvíle radosti“.
V pondělí brzy ráno se Lila na audienci pro skupinu komunikátorů mohla osobně setkat s papežem Františkem a vyprávěla mu něco ze svého příběhu. „Podíval se na mě a vyzval mě, abych šla dál a měla odvahu. I můj konžský zpovědník zachytil ducha papeže s tou neuvěřitelnou otevřeností, jako někdo, kdo je venku i uvnitř zároveň, aby šel „za hranice““. A tak se Lila v objetí Jubilea a této zpovědi cítila jako malá holčička, která stále stojí na prahu, ale cítí se být přijata do domova, který může být její vlastní. Na prahu jako velký francouzský katolický spisovatel Charles Péguy, autor stránek nezapomenutelných pro svou hloubku pohledu a víry, který v tomto stavu zůstal celý život, aniž by mohl přistupovat ke svátostem, protože byl civilně ženatý s ateistkou a měl tři nepokřtěné děti. Když Péguy mluvil o třech letech Ježíšova veřejného života, napsal: „Nevyužil je k tomu, aby naříkal a obviňoval špatnost doby. (...) Nikoho neobviňoval ani neobžalovával. Zachraňoval. Neobviňoval svět. On svět zachránil. Ti druzí místo toho pohrdají, argumentují, obviňují. Jako násilničtí lékaři se vrhají na nemocné. Obviňují písky století, ale i v Ježíšově době existovalo století a písky století. Ale na neúrodné písky, na písky století, se vylil nevyčerpatelný pramen, pramen milosti.
Té milosti, která se ozývá ve slovech a ve tváři orámované dlouhými černými vlasy spisovatelky, která „technicky“ není katolička. V jejím srdci se jednoho večera v Lateránu svět a milost navzájem objaly, až se staly téměř nerozlišitelnými.