Papež ve veronské aréně: Nebuďme diváky takzvaně nevyhnutelné války
Vatican News
Mír neznamená absenci konfliktu, ale to, že jsme nepřestali žít, myslet a pracovat pro to, v co věříme. V zaplněné veronské aréně vystoupili vedle mnoha lidí, kteří vydali svědectví o vypjatých situacích v různých částech světa, také Andrea Riccardi, zakladatel komunity Sant'Egidio, či Sergio Paronetto z italského mírového hnutí Pax Christi. „Z konfliktu nikdy nemůžete vyjít sami, potřebujete společenství. Z konfliktu vycházíte proto, abyste se stali lepšími, shora. Musíme umět konflikty pojmenovat a vzít je do rukou. A vyjít shora a nechat se doprovázet“, řekl papež.
Role politiky
Pokud jde o politiku, papež zdůraznil: Pokud jsou konflikty skryty v politice, propuknou později, a to špatně. Ani v rodině, ani ve společnosti nelze konflikty skrývat, dodal: „Pokud tedy v rodině existují problémy, je třeba o nich mluvit a řešit je. Pokud jsou problémy ve společnosti, musíme se o ně podělit. Sami se z toho ale nedostaneme“.
Další krátkozrakou reakcí je řešit napětí redukcí rozmanitosti postojů na jedinou perspektivu. „Nepotřebujeme uniformitu, potřebujeme jednotu. A abyste dosáhli jednoty, musíte pracovat s konflikty. Nebojte se konfliktů, musíme se je naučit řešit. Jsme povoláni k tomu, abychom se nechali konfliktem vyzývat k hledání řešení pro dosažení harmonie“.
Otázka digitální revoluce
V souvislosti s digitální revolucí, která nám umožnila být neustále ve spojení, papež potvrdil, že bychom měli mít k dispozici více času, ale uvědomujeme si, že stále spěcháme.
„Cítíme, že to všechno není přirozené. V naší společnosti je cítit únava. Mír nelze vymyslet ze dne na den, je třeba ho pěstovat. V dnešním světě existuje tento těžký hřích: nepěstuje mír. Tento svět běží o závod. Zpomalení může znít jako nemístné slovo, ve skutečnosti je to výzva k přehodnocení našich očekávání a činů tím, že si uděláme hlubší a širší obzor. Jde o provedení revoluce v astronomickém smyslu: práce pro mír. Mír se vytváří prostřednictvím dialogu. Uznání druhého je velmi důležité“.
Řekl František a vyzval k zastavení agrese, která, jak podotkl, se znásobila.
Individualismus je kořenem diktatur
Papež neopomněl připomenout pravý význam autority a toho, jak ji interpretovat v rámci institucí. Jde tak daleko, že cituje bantuské rčení: „Jsem, protože jsme“. Tento rozměr společenství musí mít stále na paměti ti, kdo hrají politickou, podnikatelskou nebo společensky angažovanou roli. Papež zdůrazňuje rizika osamoceného jednání: vyčerpání energie samotného lídra a sterilita společnosti.
„Nikdo neexistuje bez ostatních, nikdo nemůže dělat všechno sám. Potřebujeme tedy autoritu, která je především schopna rozpoznat vlastní síly a omezení a pak pochopit, kam se obrátit o pomoc a spolupráci. Autorita je v podstatě spolupracující; druhou možností bude autoritářství a mnoho nemocí, které z něj vyplývají. Autorita, aby mohla budovat solidní mírové procesy, umí ocenit to, co je v každém dobré, umí důvěřovat, a tak umožňuje lidem, aby se cítili schopni smysluplně přispět svým dílem“.
Kandidujeme na Nobelovu cenu Piláta Pontského
Abychom skoncovali se všemi formami válek a násilí, je třeba stát při těch nejmenších, respektovat jejich důstojnost, naslouchat jim a zajistit, aby jejich hlas byl slyšet, aniž by byl filtrován, odpovídal dále papež František na otázky některých zástupců různých pracovních stolů ve veronské Aréně.
Papež oslovil Eldu Baggiovou z organizace Lékaři bez hranic, která byla na setkání přítomna spolu s João Pedrem Stédilem, jenž s sebou z Brazílie přivezl zkušenosti z Hnutí bezzemků. „Setkejte se s malými a sdílejte jejich bolest. A postavte se po jejich boku proti násilí, jehož jsou obětí, zanechte za sebou kulturu lhostejnosti, která toho tolik ospravedlňuje“, dodal. Poté spatra obrátil své myšlenky k dětské práci: „Ti nejmenší trpí kvůli nám, my jsme zodpovědní za všechny. Ale Nobelova cena, kterou dnes můžeme udělit mnohým z nás, je Nobelovou cenou Piláta Pontského. Protože jsme mistři v mytí rukou“.
Obrácení jedinců i institucí
Podle papežových slov je potřeba obrácení, které změní náš život i svět. Obrácení, které se týká každého z nás individuálně, ale také jako členů komunit, hnutí, sdružení, k nimž patříme, a jako občanů. A týká se také institucí, pro které tento proces obrácení není nic vnějšího nebo cizího. „Prvním krokem je uznat, že nejsme v centru dění, ani v něm nejsou naše myšlenky a vize. A pak přijmout, že náš způsob života bude nevyhnutelně ovlivněn a změněn. Když stojíme po boku těch nejmenších, jsme 'nepohodlní'“. Cesta, kterou naznačil František, je jít s nimi. Nutí nás to změnit krok, přehodnotit to, co s sebou nosíme, odlehčit se od mnoha závaží a balastu a uvolnit místo novým věcem. Pak je důležité prožívat to vše ne jako ztrátu, ale jako obohacení, moudré prořezávání, které odstraňuje to, co je neživé, a posiluje to, co je slibné.
Hledat mír u žen
„Naslouchali jsme ženám. A svět musí hledat mír u žen. Ony jsou matky. Svědectví těchto odvážných stavitelek mostů mezi Izraelci a Palestinci nám to potvrzují. Jsem stále více přesvědčen, že budoucnost lidstva není pouze v rukou velkých vůdců, velmocí a elit. Je především v rukou lidí: národů; a v jejich schopnosti se organizovat a také v jejich rukou, které s pokorou a přesvědčením zavlažují tento proces změny. Lidé si musí uvědomit sami sebe a jednat jako lid, jednat s touto vůlí k míru“, prohlásil papež na závěr setkání. Poté se obrátil ke dvěma mužům z Izraele a Palestiny, kteří přinesli svědectví o vzájemném bratrství navzdory tomu, že válka poznamenala jejich rodiny:
„Ale vy, tkalci dialogu ve Svaté zemi, žádejte světové vůdce, aby naslouchali vašemu hlasu, aby vás zapojili do vyjednávacích procesů, aby dohody vznikaly na základě reality, a ne ideologií. Pamatujte, že ideologie nemají nohy, po kterých by se dalo chodit, nemají ruce, které by hojily rány, nemají oči, které by viděly utrpení druhých. Mír se vytváří nohama, rukama a očima zúčastněných národů, a to společně“.
Nebuďme diváky takzvaně nevyhnutelné války
„Mír nikdy nebude plodem nedůvěry, plodem zdí, zbraní namířených proti sobě. Svatý Pavel říká: Každý bude sklízet, co zasel. My, bratři a sestry, rozséváme smrt, zkázu, strach, naše civilizace to v tuto chvíli rozsévají. Zasévejme, bratři a sestry, naději! Buďme rozsévači naděje! Nepřestávejte. Nenechte se odradit. Nestávejte se diváky takzvané nevyhnutelné války. Jak říkával biskup Tonino Bello: Povstaňte všichni, budovatelé míru! Všichni společně“, rozloučil se papež František s veronskou arénou.
