František ve Veroně: Sebevraždy a přeplněné věznice, ale nepodléhejte sklíčenosti
Paolo Ondarza – Vatican News
Život je vždy hoden žití a vždy existuje naděje do budoucna, i když se zdá, že vše vyhasíná. Během své pastorační návštěvy Verony si František přál setkání s 592 vězni, dobrovolníky a příslušníky vězeňské policie ve věznici Montorio, kde nedávno - jak připomněl ve svém projevu - několik lidí v krajním gestu rezignovalo na život.
„Je to strašný čin, k němuž může vést jen nesnesitelné zoufalství a bolest“.
Slavnostní přivítání
Papež byl přivítán za doprovodu písní, sborů a potlesku. Setkání se konalo ve vnitřní zahradě věznice, na jejíchž zdech byly vyvěšeny barevné uvítací nápisy. Bezprostředně po setkání papež František poobědval s přibližně stovkou vězňů.
Život je dar
Nejsme odpadní materiál, řekl papež ve svém projevu a vyzval všechny, aby neztráceli ze zřetele „bránu naděje, protože žádný lidský život není bez obzoru“. Vyzval k tomu, aby lidé nikdy nepodléhali sklíčenosti a považovali existenci každého člověka za jedinečný dar pro sebe i pro druhé, zejména pak pro Boha, který nás nikdy neopouští a umí nám naslouchat, radovat se a plakat s námi. František na oplátku za dary, které od vězňů obdržel – schránku s jejich myšlenkami a jejich vizuální ztvárnění v nástěnné malbě -, předal obraz Madony s dítětem, obraz něhy, postavu společnou křesťanství i muslimům. „Spojuje nás všechny!“, řekl.
Tiché požehnání
Významné bylo tiché požehnání, které František udělil lidem všech náboženských vyznání.
„Bůh je jeden. Naše kultury nás naučily nazývat ho tu jedním, tu druhým jménem a nacházet ho různými způsoby, ale on je tentýž Otec nás všech. Je jeden a nikdy nás neopouští“.
Bůh, dodal, má tři ctnosti: blízkost, soucit a něhu.
„S ním po boku můžeme překonat zoufalství a prožívat každý okamžik jako vhodný čas k novému začátku. Proto se v nejhorších chvílích neuzavírejme do sebe: hovořme s Bohem o své bolesti a pomáhejme si navzájem ji nést, mezi spolupoutníky a s dobrými lidmi po svém boku. Žádat o pomoc není slabost: dělejme to s pokorou a důvěrou. Všichni se navzájem potřebujeme a všichni máme právo na naději, přesahující každý příběh a každou chybu či selhání“.
Pracovat na zlepšení života ve vězení
V úvahách papeže, který měl vždy blízko k realitě věznic, jež během svého pontifikátu navštívil více než patnáctkrát, je v popředí drama přeplněnosti a s ní spojeného napětí a únavy:
„Chci vám říci, že jsem vám nablízku, a obnovuji svou výzvu, zejména k těm, kteří mohou v této oblasti působit, aby pokračovali v práci na zlepšení života ve věznicích“.
Kristova tvář
„Místo velké lidskosti, lidskosti zkoušené, někdy vyčerpané těžkostmi, vinou, odsudky, nepochopením a utrpením, ale zároveň plné síly, touhy po odpuštění, vůle po vykoupení“. To je vězení podle římského biskupa, který neopomněl adresovat své pozdravy vězňům, kteří mu naslouchali z oken svých cel. Zde, jak řekl, je přítomna Kristova tvář, tvář Boha milosrdenství a odpuštění. František pak citoval piemontskou píseň alpských horalů a řekl, že v umění vzestupu není důležité nepadnout, ale nezůstat ležet. Je přípustné dívat se na člověka shora jen proto, abychom mu pomohli vstát.
Jubileum, rok obnovy a osvobození
Papežovy myšlenky pak směřovaly k blížícímu se Jubileu, roku obrácení, obnovy a osvobození pro celou církev:
„Jubileum je rokem milosrdenství, v němž je třeba odložit balast minulosti a obnovit hybnou sílu směrem k budoucnosti; v němž je třeba oslavit možnost změny, být a případně se vrátit k tomu, abychom skutečně byli sami sebou a dali ze sebe to nejlepší“.
Bůh, zopakoval znovu papež, odpouští všechno a vždycky odpouští!
Prospívá mi to…
Papežovo rozhodnutí věnovat nejdelší čas z různých aktivit během dnešní návštěvy Verony právě této vězeňské komunitě vzbudilo radost a dojetí u téměř 600 vězňů přítomných v zařízení a pocházejících ze 40 zemí z nejrůznějších oblastí světa. „Prokazujete mi dobrodiní. Prospívá mi to, děkuji vám“, řekl jim papež. Nikdo z nás na tento den nikdy nezapomene, prohlásil poté jeden z vězňů a vyjádřil naději, že Františkova přítomnost může otevřít srdce a mysli, aby se po nápravě spáchaných chyb mohli vrátit do společnosti jako svobodní občané: „Často se cítíme odsuzováni a vyloučeni“.
Ředitelka věznice: podaná ruka pro všechny
Naším posláním, zdůraznila ředitelka veronské věznice Francesca Gioieniová, je doprovázet na cestách životem, snažit se každý den a s veškerým úsilím nebýt vězením obývaným vězni a vězniteli, ale místem, kde při respektování těch pravidel, která umožňují soužití tak velké a mnohonárodnostní komunity, může každý najít prostor pro naslouchání, podanou ruku, pohled, který říká 'vidím tě a nedívám se jinam'. Slova, která plně vystihují Františkovu výzvu neztratit horizont naděje.
