Papež při mariánské modlitbě: Skrze skutečné lidství Duch utváří církev
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
O dnešní slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla říká Ježíš v evangeliu Šimonovi, jednomu z Dvanácti: „Ty jsi Petr ‒ Skála ‒ a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Petr je jméno, které má několik významů: může znamenat skálu, kámen nebo prostě oblázek. A skutečně, pohlédneme-li na Petrův život, najdeme v něm tak trochu všechna tato hlediska jeho jména.
Petr je skála: v mnoha okamžicích je silný a pevný, poctivý a velkorysý. Opouští všechno, aby následoval Ježíše (srov. Lk 5,11), poznává v něm Mesiáše, Syna živého Boha (Mt 16,16), vrhá se do moře, aby rychle spěchal vstříc Zmrtvýchvstalému (srov. Jan 21,7). Pak s upřímností a odvahou hlásá Ježíše v chrámu, předtím i poté, co byl zatčen a zbičován (srov. Sk 3, 12-26; 5, 25-42). Tradice nám také vypráví o jeho nezlomnosti tváří v tvář mučednické smrti, která se zde odehrála (srov. Kliment Římský, List Korinťanům, V,4).
Petr je však také kamenem: je skálou a zároveň kamenem, vhodným k tomu, aby poskytl oporu ostatním. Kamenem, který se zakládá na Kristu a je bratrům oporou při budování církve (srov. 1 Pt 2,4-8; Ef 2,19-22). To také nacházíme v jeho životě, když odpovídá na Ježíšovu výzvu spolu s Ondřejem, svým bratrem, Jakubem a Janem (srov. Mt 4,18-22); potvrzuje ochotu apoštolů následovat Pána (srov. Jan 6,68); stará se o trpící (srov. Sk 3,6); podporuje a povzbuzuje společné hlásání evangelia (srov. Sk 15,7-11). Je „kamenem“, je spolehlivým opěrným bodem pro celé společenství.
Petr je skalou, je kamenem a také oblázkem: často vychází na povrch jeho malost. Někdy nechápe, co Ježíš dělá (srov. Mk 8,32-33; J 13,6-9); při Ježíšově zatčení přemůže Petra strach a zapře ho, pak se kaje a hořce pláče (srov. Lk 22,54-62), ale nenajde odvahu postavit se pod kříž. Spolu s ostatními se schovává ve večeřadle, protože se bojí, že ho chytí (srov. Jan 20, 19). V Antiochii se stydí pobývat s obrácenými pohany a Pavel ho v tomto směru vyzývá k důslednosti (srov. Gal 2,11-14); nakonec se podle tradice zachycené v Quo vadis pokouší tváří v tvář mučednictví uprchnout, ale na útěku potkává Ježíše a nachází odvahu k návratu.
V Petrovi je toto všechno: síla skály, spolehlivost kamene a malost prostého oblázku. Není to nadčlověk: je to člověk jako my, jako každý z nás, který ve své nedokonalosti velkoryse přitaká Ježíši. Ale právě tak se na něm, stejně jako na Pavlovi a všech svatých, ukazuje, že právě Bůh nás posiluje svou milostí, spojuje svou láskou a odpouští nám svým milosrdenstvím. A právě skrze toto pravé lidství Duch utváří církev. Petr a Pavel byli skuteční lidé a my dnes více než kdy jindy potřebujeme skutečné lidi.
Nyní tedy nahlédněme do svého nitra a položme si několik otázek, počínaje skálou, kamenem a oblázkem. Co se týče skály: je v nás zápal, horlivost, vášeň pro Pána a evangelium, nebo cosi, co se snadno rozdrolí? A dále: Jsme kameny, nikoli balvany, o které se klopýtá, ale stavebními kameny církve? Usilujeme o jednotu, zajímáme se o druhé, zvláště o ty nejslabší? A konečně, když přemýšlíme o oblázku: Jsme si vědomi své nepatrnosti? A především: svěřujeme se ve své slabosti Pánu, který s těmi, kdo jsou pokorní a upřímní, koná velké věci?
Kéž nám Maria, Královna apoštolů, pomáhá napodobovat sílu, velkorysost a pokoru svatých Petra a Pavla.
