Papež při polední modlitbě: Návrat "nevěřícího" Tomáše
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes, v neděli Božího milosrdenství, nám evangelium vypráví o dvou zjeveních zmrtvýchvstalého Ježíše učedníkům a zvláště Tomášovi, "nevěřícímu apoštolovi" (srov. J 20,24-29).
Tomáš ve skutečnosti není jediný, komu je zatěžko uvěřit, vlastně představuje tak trochu každého z nás. Vskutku není vždy snadné uvěřit, zvláště když člověk, jako v jeho případě, utrpěl velké zklamání. A po velkém zklamání je těžké uvěřit. Celá léta následoval Ježíše, riskoval a snášel těžkosti, ale Mistr byl poslán na kříž jako delikvent a nikdo ho neosvobodil, nikdo nic neudělal! Zemřel a všichni se bojí. Jak znovu uvěřit? Jak věřit zprávě, že je naživu? V jeho nitru byly tyto pochybnosti.
Tomáš však projevuje odvahu: zatímco ostatní jsou ve strachu zavřeni ve večeřadel, on vychází ven, i když riskuje, že ho někdo pozná, udá a bude zatčen. Mohli bychom si dokonce myslet, že díky své odvaze by si zasloužil setkání se vzkříšeným Kristem více než ostatní. Místo toho, právě proto, že se vzdálil, když se Ježíš o velikonočním večeru poprvé zjeví učedníkům, Tomáš tam není a svou šanci propásne, vzdálil se od společenství. Jak ho může získat zpět? Jedině tak, že se vrátí k ostatním, že se vrátí tam, do té rodiny, kterou opustil vyděšenou a smutnou. Když to udělá, když se vrátí, řeknou mu, že Ježíš přišel, ale jemu se tomu nechce věřit, chtěl by vidět jeho rány. A Ježíš mu vyhoví: po osmi dnech se znovu zjeví uprostřed učedníků a ukáže jim své rány, své ruce, své nohy, tyto rány, které jsou důkazem jeho lásky, které jsou stále otevřenými cestami jeho milosrdenství.
Zamysleme se nad těmito skutečnostmi. Aby Tomáš uvěřil, chtěl mimořádné znamení: dotknout se ran. Ježíš mu je ukáže, ale obyčejným způsobem, přijde před všechny, do společenství, ne ven. Jako by mu říkal: chceš-li se se mnou setkat, nehledej daleko, zůstaň ve společenství, s ostatními; a neodcházej, modli se s nimi, lámej s nimi chléb. A říká to i nám. Právě tam mě budete moci najít, právě tam vám ukážu, vtisknutá do mého těla, znamení ran: znamení lásky, která přemáhá nenávist, odpuštění, které odzbrojuje pomstu, znamení života, který poráží smrt. Právě tam, ve společenství, objevíte mou tvář, když se svými bratry a sestrami sdílíte chvíle pochybností a strachu a ještě silněji k nim přilnete. Bez společenství je těžké najít Ježíše.
Drazí bratři a sestry, pozvání adresované Tomášovi platí i pro nás. Kde hledáme Vzkříšeného? V nějaké zvláštní události, v nějakém velkolepém či nápadném náboženském projevu, či pouze v našich emocích a pocitech? Nebo ve společenství, v církvi, s přijetím výzvy zůstat v ní, i když není dokonalá? Navzdory všem svým omezením a pádům, které jsou i našimi omezeními a pády, je naše Matka Církev Tělem Kristovým; a právě tam, v Těle Kristově, se stále a navždy otiskují největší znamení jeho lásky. Ptejme se však sami sebe, zda jsme ve jménu této lásky, ve jménu Ježíšových ran ochotni otevřít náruč těm, kteří jsou zraněni životem, aniž bychom kohokoli vylučovali z Božího milosrdenství, ale každého přijali; každého jako bratra, jako sestru, jako Bůh přijímá každého: Bůh přijímá každého.
Kéž nám Maria, Matka milosrdenství, pomůže milovat církev a učinit ji přívětivým domovem pro všechny.
