Beta verze

Cerca

Vatican News
LATVIA-VATICAN-RELIGION-POPE-DIPLOMACY Mariánské poutní místo Aglona v Lotyšsku 24. září 2018  (AFP or licensors)

Papež v Lotyšsku

Riga. 1. „Lotyšsko dokázalo proměňovat svůj nářek v písně a tanec“ – řekl papež v promluvě na uvítanou v hlavním městě této pobaltské země. 2. „Přestane-li hudba evangelia rozechvívat naše útroby, ztratíme radost plynoucí ze soucitu“ – kázal Svatý otec na modlitebním ekumenickém setkání. 3. Za účasti 40 tisíc věřících sloužil Svatý otec liturgii na mariánském poutním místě Aglona.

Třetí den návštěvy Pobaltí vyhradil papež František Lotyšsku, které IV. lateránský koncil prohlásil za „Zemi Mariánskou“. Lotyšská vláda vyhlásila na dnešek volný den, což dobře ukazuje význam, jaký papežské návštěvě přikládá, ačkoli většina obyvatel ke katolické církvi nepatří. Vzdálenost 260  kilometrů dělících Vilnius a Rigu překonal František na palubě letadla společnosti AirBaltic a před půl osmou našeho času přistál na mezinárodním letišti lotyšského hlavního města.

Riga - město na rozhraní
Riga zrcadlí ve svých dějinách prolínání kultur a vlivů na tomto pomezí germánského a slovanského živlu. Založena byla na začátku 13. století německým biskupem Albrechtem von Buxthoeven a brzy se stala jedním z hlavních přístavů Baltiku. Ve 14. století dobyl město Řád německých rytířů a po jeho sekularizaci, spojené s přestoupením velmistra na protestantismus v roce 1524, se stala luteránským městem. Po padesátiletém polském dominiu, které vyneslo svobodu katolíkům a příchod jezuitů, bylo lotyšské uzemí od roku 1612 ve švédském područí, které po sto letech, roku 1710, vystřídala více než dvousetletá nadvláda carského Ruska. Překotný ekonomický rozvoj učinil z Rigy na počátku 20. století jedno z nejvyspělejších ruských města a po architektonické stránce se odrazil ve výstavných secesních budovách, které řadí Rigu mezi významná města Art Nouveau. Po vyhlášení samostatnosti na konci I. světové války se dějiny Lotyšska odvíjely stejně jako v ostatních pobaltských státech. Po dvaadvaceti letech samostatnosti, vystřídané nacistickou a později sovětskou diktaturou, získalo svobodu v roce 1991.

Lotyšský prezident: Rodina je nenahraditelná
Ad 1. Svatého otce přivítal na letišti prezident Raimonds Vējonis. Oficiální ceremonie se však konala v prezidentském paláci. Lotyšský prezident připomněl návštěvu sv. Jana Pavla II. před 25 lety, jeho učení o svobodě a pobídku k rozvoji demokracie a návratu „do společného evropského prostoru”. Mluvil také o nadějích, jaké jeho krajané spojují s probíhající papežskou návštěvou. Zejména poukázal na touhu po posílení rodin. „Žádný zákon není schopen přikázat úctu k rodičům a lásku k dětem. Jedině rodina nám je může předat a naučit nás jim,“ řekl lotyšský prezident. Narážel tak na demografický pokles, který zaznamenala jeho země za poslední čtvrt století. Z 2 milionů 300 tisíc obyvatel v době návštěvy Jana Pavla II. se lotyšská populace snížila na 1 milion 925. Kromě nízké porodnosti je na vině také migrace. Za prací do zahraničí odchází každoročně 15-20 tisíc lidí.

Papež: Lidský rozvoj se měří touhou dávat život
Papež František v projevu k představitelům vlády, občanské společnosti a diplomatickému sboru připomněl 100. výročí nezávislosti země, které je oficiálním motivem jeho návštěvy. Podotkl, že Lotyšové získali svobodu díky kořenům, z nichž jejich národ vyrůstá, a které – slovy spisovatelky Zenty Maurinové – jsou zapuštěné v nebi. Bez pohledu upřeného vzhůru, bez odvolání k transcendentní důstojnosti každého člověka by obnova národa nebyla možná.

Papež poukázal také na roli katolické církve a dalších křesťanských vyznání v úsilí o nezávislost a zdůraznil, že získaná samostatnost není pouze darem, nýbrž také úkolem. S poukazem na motto své návštěvy vybrané z hymnu Ave Maris Stella „Ukaž, že jsi Matkou“ připomněl, že mateřství se projevuje spíše podporou rodin, starých lidí, dětí a mládeže než primátem ekonomie, a vytvářením  pracovních možností, aby nikdo nemusel opouštět svoji vlast:

Ukazatelem lidského rozvoje je také schopnost růst a rozrůstat se. Rozvoj komunit se neuskutečňuje a neměří pouze schopností nabývat majetek a zdroje, nýbrž touhou dávat život a vytvářet budoucnost. To je možné jedině do té míry, do jaké mají kořeny v minulosti, tvořivost v přítomnosti a důvěru a naději v budoucnost. Měří se schopností vydat se a nasadit, jak nám o tom vydaly svědectví minulé generace.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na uvítanou je ZDE

Ad 2. Hned následujícím bodem papežské návštěvy byla ekumenická modlitba, která se konala v rižském dómu zasvěcenému Panně Marii. Impozantní chrám byl zbudován ve 13. století, roku 1524 se stal sídlem německých a od roku 1932 lotyšských evangelíků. V jeho kryptě se nachází hrob sv. Mevarda, misionáře a prvního zdejšího biskupa. Vlastní evangelickou katedrálou je však kostel sv. Jana. Největší středověký pobaltský dóm, který ma kapacitu 1600 osob, je výmluvným místem  velmi dobrých ekumenických vztahů v Lotyšsku. Věřící evangelické, katolické i pravoslavné církve se zde scházejí na Velký pátek ke společné ekumenické pobožnosti Křížové cesty, a nynější rižský katolický arcibiskup, Zbygnevs Stankevičs, právě v tomto chrámě přijal biskupské svěcení za účasti luteránského arcibiskupa, pravoslavného metropolity i baptistického biskupa. Ti všichni se účastnili také dnešního ekumenického setkání v rižském dómu.

Papež František začal svoji reflexi zmínkou o zdejších nejstarších evropských varhanách, které byly v době své inaugurace roku 1883 největší na světě.

Dnes je to symbol tohoto města a této katedrály. Pro místního usedlíka je něčím víc než monumentálním nástrojem, je součástí jeho života, jeho tradice, jeho identity. Pro turistu je přirozeně uměleckým skvostem, který stojí za to poznat a fotografovat. A toto je nebezpečí, které hrozí neustále, totiž proměnit se z usedlíků na turisty. Když se z toho, co nás identifikuje, učiní předmět minulosti, turistická a muzeální atrakce, připomínající určitou dobu a vysokou historickou hodnotu, přestává pak rozechvívat srdce posluchačů.

„S vírou se může stát přesně totéž – pokračoval papež. Můžeme se přestat cítit usedlými křesťany a stát se turisty. Ba více, mohlo by se stát, že podobný úděl postihne celou naši křesťanskou tradici, bude-li  redukována na předmět minulosti umístěný mezi zdmi našich kostelů a přestane notovat melodii, která dovede podněcovat a inspirovat život i srdce těch, kdo ji poslouchají. Jak ale praví evangelium, které jsme dnes slyšeli, naše víra nemá být skryta, nýbrž poskytnuta k poznání a znít v různých oblastech společnosti, aby všichni mohli patřit na její krásu a být osvíceni jejím světlem (srov. Lk 11,33).“

Pokud hudba evangelia nebude našimi životy uváděna a stane se krásnou partiturou minulosti, nedokáže už přerušit dýchavičné monotonie, které znemožňují živit naději a zbavují veškeré naše úsilí plodnosti. Pokud hudba evangelia přestane rozechvívat naše útroby, ztratíme radost plynoucí ze soucitu, laskavost zrozenou z důvěry a schopnost smiřovat, pramenící z vědomí, že se nám odpuštěním dostalo poslání.

„Někteří si možná řeknou, že doba, ve které žijeme, je těžká a složitá. Jiní si mohou myslet, že křesťané mají v našich společnostech stále méně možností a vlivu v důsledku nesčetných faktorů, jakými jsou např. sekularismus nebo individualismus. Nesmí to vést k uzavírání, obraně ani rezignaci.“

Nemůžeme neuznat, že doba je určitě nesnadná, zvláště pro mnohé naše bratry, kteří dnes na svém těle prožívají exil a dokonce mučednictví pro víru. Jejich svědectví nás však přivádí k objevu, že nás Pán nadále povolává a posílá, abychom radostně, vděčně a radikálně žili podle evangelia. Pokud Kristus usoudil, že jsme hodni žít v této době, v tuto chvíli – jedinou, kterou máme – nemůžeme se nechat přemoci strachem, ponechat ji bez povšimnutí a nevzít ji na sebe s  radostnou věrností. Pán nám dá sílu, abychom z každé doby, každé chvíle a každé situace činili příležitost ke sdílení a smíření s Otcem i bratry, zejména těmi, kteří jsou dnes považováni za podřadné anebo za materiál ke skartaci. Pokud Kristus usoudil, že jsme hodni rozeznít melodii evangelia, přestaneme s tím?

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na ekumenickém setkání je ZDE

Z rižského dómu se papež vzdal na návštěvu katolické katedrály sv. Jakuba.

Ad 3. Závěr Františkovy jednodenní návštěvy Lotyšška se odehrál ve vesničce Aglona, která je navzdory své nepatrnosti nejnavštěvovanějším mariánským poutním místem. Její název („smrk“ v starobylém lotyšském dialektu“) odkazuje k lesům, které v místním pahorkatém „kraji modrých jezer“ střídají hradní zříceniny a bludné balvany. Na počátku 18. století zde otcové dominikáni objevili léčebné zřídlo, u kterého později vyrostl špitál a barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dnešní bazilika po staletí uchovává obraz Matky Boží Aglonské, který je kopií litevské Trakajské Madony, pocházející původně z Konstantinopole. Navzdory tomu, že přilehlý dominikánský klášter v běhu dějin mnohokrát změnil své určení (od vězení pro katolické kněze za carského režimu roku 1840, přes generální vojenský štáb za první světové války po nemocnici a stáj místního kolchozu za sovětského zřízení), úcta Lotyšů k Panně Marii nikdy nepozbyla síly a dodnes sem proudí věřící z celého světa.

Papež František na jihovýchod země přeletěl z Rigy, vzdálené půldruhé hodiny, aby v latině a lotyšštině  za účasti 40 tisíc lidí v dešti sloužil mši svatou k úctě Panny Marie, Matky církve. V kázání připomenul motto lotyšské etapy apoštolské cesty, Monstra te esse Matrem!, „Ukaž, žes Matkou“, vyňaté z hymnu Ave Maris Stella. „Ukaž, na jakých místech dnes nadále zpíváš Magnificat a kde je tvůj ukřižovaný Syn, abychom u jeho nohou nalezli tebe, neochvějně stojící“, žádal římský biskup.

Janovo evangelium předkládá pouhé dva momenty, ve kterých se Ježíšův život zkříží s životem jeho Matky – jedním je svatba v Káně (Jan 2,1-12) a dalším ten, o kterém jsme právě četli, Maria u paty Ježíšova kříže (Jan 19,25-27). Jeví se to tak, jako by evangelistovi záleželo na zobrazení Ježíšovy Matky v těchto dvou zdánlivě protikladných životních situacích – v radosti nad novým manželstvím a bolesti ze Synovy smrti“.

Evangelista upozorňuje, že Maria pevně stojí na nohou po boku svého Syna a postojem svého těla dává najevo, že nic a nikdo ji z toho místa nevyhostí. Maria se prvořadě ukazuje takto – po boku trpících, těch, před nimiž prchá celý svět, ale také těch, proti kterým se vedou procesy, které všichni odsuzují, po boku deportovaných, vysvětloval papež František.

Maria nám ukazuje také způsob, jak se postavit k této realitě. (...) Je třeba, aby lidé prožívající bolest vnímali, že stojíme po jejich boku a na jejich straně, a to nezdolně a vytrvale. Všichni společensky odepisovaní mohou zakusit tuto delikátní blízkost Matky, protože v trpícím člověku zůstávají otevřené rány jejího Syna Ježíše. Také my jsme povoláni, abychom se „dotýkali“ utrpení druhých lidí tak, jako se to ona naučila u paty kříže“.

V druhém evangelním momentu, ve kterém se střetávají Matčin a Synův život, Ježíš povolává Marii, aby jako syna přijala učedníka, jehož měl rád, pokračoval Svatý otec. Ačkoli evangelium říká, že stáli pod křížem při sobě, Ježíš si povšiml, že to nestačilo, že se navzájem nepřijali.

Je totiž možné žít vedle mnoha lidí, sdílet s nimi dokonce totéž obydlí, čtvrť nebo práci; sdílet víru, nahlížet tatáž tajemství a radovat se z nich, ovšem nepřijmout jeden druhého, nedospět k láskyplnému vzájemnému přijetí. Kolik manželů by mohlo vyprávět o tom, jak žijí nablízku, avšak nikoli společně; kolik mladých lidí bolestně vnímá odstup od dospělých; kolik starých lidí cítí, že jsou pouze chladně obstaráváni bez láskyplné péče a přijetí“.

Pravdou je, připustil František, že otevřenost vůči druhým někdy velice ubližuje a že v naší politické realitě jsou dosud bolestně živé dějinné konflikty mezi národy. Maria se ovšem ukazuje jako žena ochotná odpouštět, odložit zášť a nedůvěru, vzdát se svalování viny na druhé, zdůraznil papež a citoval mučedníka sovětské hrůzovlády, biskupa Boļeslavse Sloskānse (1893-1981). Ostatky tohoto Božího služebníka, nespravedlivě obviněného ze špionáže a týraného v sovětských věznicích, byly před pětadvaceti lety přeneseny do Aglony z belgického exilu.

Monsignor Sloskans, který zde odpočívá poté, co byl zatčen a vypovězen dodaleka, napsal svým rodičům: »Z hloubi duše vás prosím – nedopusťte, aby si vaším srdcem prorazila cestu pomstychtivost anebo popudlivost. Kdybychom něco takového dopustili, nebyli bychom praví křesťané, nýbrž fanatici«. V časech, kdy se zdá, že se vrací mentalita zvoucí k nedůvěře vůči druhým, a kdy nám statistiky chtějí dokázat, že by se nám vedlo lépe, blahobytněji a bezpečněji, kdybychom se izolovali, nás Maria a učedníci z těchto krajů vyzývají, abychom přijímali bratry a znovu vsadili na univerzální bratrství“.

Maria se však ukazuje také jako žena, která se dává přijmout a pokorně souhlasí s tím, že se stane součástí učedníkových záležitostí, dodal papež František. Jako poslušná učednice, svoluje k přijetí, stěhuje se, přizpůsobuje se rytmům mladšího.

Soulad vždy něco stojí, zejména, když jsme odlišní a když se do našeho, na první pohled protikladného vnímání, myšlení a konání promítají uplynulé roky, příběhy a okolnosti. Pokud s vírou poslechneme přikázání přijímat a být přijímáni, je možné budovat jednotu v rozdílnosti, protože rozdíly nás již nebrzdí ani nerozdělují“.

Maria nám chce darovat svou odvahu, abychom pevně stáli na nohou; svou pokoru, díky které se přizpůsobíme souřadnicím jakéhokoli dějinného okamžiku; a pozvedá svůj hlas, abychom se v této svatyni všichni zavázali ke vzájemnému přijetí bez diskriminace, loučil se papež František s Aglonou i Lotyšskem, odkud se ve večerních hodinách vrátil zpět do Vilniusu.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

24. září 2018, 19:45