Beta verze

Cerca

Vatican News
Pope Francis Papež v rižském dómu 24. září 2018.  (ANSA)

Pán nám dává sílu, abychom z každé doby činili příležitost ke smíření

Promluva papeže na ekumenické bohoslužbě v evangelickém dómu, Riga - Lotyšsko

Jsem rád, že se s vámi mohu setkat, na této půdě, která vyznačuje cestu respektování, spolupráce a přátelství různých křesťanských církví, jež dovedly tvořit jednotu a uchovat bohatství a jedinečnost každé z nich. Odvažuji se říci, že jde o „živý ekumenismus“, který je jednou z osobitých charakteristik Lotyšska. Zcela nepochybně je pobídkou k naději a díkůvzdání.

Děkuji arcibiskupovi Janisovi Vanagsovi, který otevřel dveře tohoto domu pro naše  modlitební setkání. Katedrální dóm, který má více než 800 let, hostí křesťanský život tohoto města a je věrným svědkem mnoha našich bratří, kteří sem přicházeli se klanět, modlit, uchovávat naději v časech utrpení a nacházet odvahu k vyrovnání se s dobami plnými nespravedlnosti a bolesti. Dnes nás hostí, protože Duch svatý nadále rukodělně spřádá svazky společenství mezi námi a tak i z nás činí tvůrce jednoty našeho lidu, aby se naše rozdíly nestávaly rozděleními. Dovolme Duchu svatému, aby nás oděl zbraněmi dialogu, porozumění a hledání vzájemné úcty a bratrství (srov. Ef  6,13-18).

V této katedrále se nacházejí varhany, které jsou jedny z nejstarších v Evropě a byly v době své inagurace největší na světě. Můžeme si představovat, jak doprovázely život, tvořivost, imaginaci a zbožnost všech, kdo se nechali prostoupit jejich hudbou. Byl to nástroj Boha i lidí ku  povznesení mysli i srdce. Dnes je to symbol tohoto města a této katedrály. Pro místního usedlíka je něčím víc než monumentálním nástrojem, je součástí jeho života, jeho tradice, jeho identity. Pro turistu je přirozeně uměleckým skvostem, který stojí za to poznat a fotografovat. A toto je nebezpečí, které hrozí neustále, totiž proměnit se z usedlíků na turisty. Když se z toho, co nás identifikuje, učiní předmět minulosti, turistická a muzeální atrakce, připomínající určitou dobu a vysokou historickou hodnotu, přestává pak rozechvívat srdce posluchačů.

S vírou se může stát přesně totéž. Můžeme se přestat cítit usedlými křesťany a stát se turisty. Ba více, mohlo by se stát, že podobný úděl postihne celou naši křesťanskou tradici, bude-li  redukována na předmět minulosti umístěný mezi zdmi našich kostelů a přestane notovat melodii, která dovede podněcovat a inspirovat život i srdce těch, kdo ji poslouchají. Jak ale praví evangelium, které jsme dnes slyšeli, naše víra nemá být skryta, nýbrž poskytnuta k poznání a znít v různých oblastech společnosti, aby všichni mohli patřit na její krásu a být osvíceni jejím světlem (srov. Lk 11,33).

Pokud hudba evangelia nebude našimi životy uváděna a stane se krásnou partiturou minulosti, nedokáže už přerušit dýchavičné monotonie, které znemožňují živit naději a zbavují veškeré naše úsilí plodnosti.

Pokud hudba evangelia přestane rozechvívat naše útroby, ztratíme radost plynoucí ze soucitu, laskavost zrozenou z důvěry a schopnost smiřovat, pramenící z vědomí, že se nám odpuštěním dostalo poslání.

Pokud hudba evangelia přestane znít v našich domovech, na našich náměstích, našich pracovištích, na místech našeho politického a ekonomického dění, utneme melodii, která nás podněcovala k boji za důstojnost každého muže a ženy jakéhokoli původu, uzavřeme se do svého „já“ a zapomeneme na svoje „my“, na společný dům, který je všech.

Pokud hudba evangelia přestane znít, ztratíme tóny, které vedou náš život k nebi, a zakopeme se do jednoho z nejhorších nešvarů naší doby: samoty a izolace. Nemoci, která propuká  v tom, kdo nemá žádný svazek, a lze ji vidět na opuštěných starých lidech vydaných napospas jejich údělu, jakož i na mladých lidech postrádajících opory i příležitosti pro budoucnost (srov. Promluva v Evropském parlamentu, 25. listopadu 2014).

Otče, »ať všichni jsou jedno, [...] aby svět uvěřil« (Jan 17,21). Tato slova mezi námi, díky Bohu, nadále mocně znějí. Ježíš prosí před svým obětováním Otce. Ježíš Kristus hledící na svůj kříž a na kříže mnoha našich bratří nepřestává prosit Otce. Nepřetržitý šepot této modlitby označuje stezku a ukazuje nám, kudy se ubírat. Pohrouženi do Jeho modlitby a v touze po společenství milosti, která je od věčnosti vlastní Otci, nacházejí ti, kdo věří v Něho a v Jeho církev, jedinou možnou cestu každého ekumenismu v kříži utrpení mnoha mladých, starých a dětí nezřídka podrobených vykořisťování, nesmyslnosti, nedostatku příležitostí a samotě. Ježíš hledící na Otce a na svoje bratry nepřestává prosit, ať všichni jsou jedno.

Toto poslání od nás nadále žádá a vyžaduje jednotu. Poslání od nás žádá, abychom si přestali hledět minulých zranění a jakékoli sebevztažnosti a zaměřili se na modlitbu Mistra. Toto poslání se dožaduje toho, aby na našich náměstích nepřestala znít hudba evangelia.

Někteří si možná řeknou, že doba, ve které žijeme, je těžká a složitá. Jiní si mohou myslet, že křesťané mají v našich společnostech stále méně možností a vlivu v důsledku nesčetných faktorů, jakými jsou např. sekularismus nebo individualismus. Nesmí to vést k uzavírání, obraně ani rezignaci. Nemůžeme to neuznat, doba je určitě nesnadná, zvláště pro mnohé naše bratry, kteří dnes na svém těle prožívají exil a dokonce mučednictví pro víru. Jejich svědectví nás však přivádí k objevu, že nás Pán nadále povolává a posílá, abychom radostně, vděčně a radikálně žili podle evangelia. Pokud Kristus usoudil, že jsme hodni žít v této době, v tuto chvíli – jedinou, kterou máme – nemůžeme se nechat přemoci strachem, ponechat ji bez povšimnutí a nevzít ji na sebe s  radostnou věrností. Pán nám dá sílu, abychom z každé doby, každé chvíle a každé situace činili příležitost ke sdílení a smíření s Otcem i bratry, zejména těmi, kteří jsou dnes považováni za podřadné anebo za materiál ke skartaci. Pokud Kristus usoudil, že jsme hodni rozeznít melodii evangelia, přestaneme s tím?

Jednota, ke které nás Pán volá, je vždycky misionářská a žádá od nás, abychom vycházeli a dosahovali srdce našich národů a kultur, postmoderní společnosti, v níž žijeme, „kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, a přinášeli Ježíšovo Slovo do nejhlubších zákoutí duše města“ (Evangelii gaudium, 74). Toto ekumenické poslání dokážeme uskutečnit, pokud se necháme proniknout Kristovým Duchem, který umí „rozbít nudná schémata, v nichž ho domýšlivě vězníme, a překvapuje nás svojí neustálou, božskou kreativitou. Pokaždé, když se  snažíme navrátit k prameni a znovu objevit původní svěžest evangelia, objevují se nové cesty, tvořivé způsoby, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět“ (tamt., 11).

Drazí bratři a sestry, hudba evangelia ať mezi námi nadále zní! Ať nepřestane znít to, co umožňuje našemu srdci dále snít a toužit po plném životě, ke kterému nás všechny volá Pán: být jeho učedníky-misionáři ve světě, kde žijeme.

Přeložil Milan Glaser

24. září 2018, 19:11