Moskevský katolický arcibiskup k výročí války na Ukrajině

Paolo Pezzi

Výročí nějaké události vždy nepřináší něco nového, často se člověk omezuje na vzpomínku, na rekapitulaci, ale bez uchopení či prohloubení jejího dopadu na dnešek. To se pronikavě jeví jako nutnost, když událost, jejíž vznik se připomíná, stále trvá.

Nevím, jaké mohly být pocity lidí v Evropě u příležitosti druhého výročí vypuknutí první nebo druhé světové války, ale to, co vidím a slyším tady v Rusku přesně dva roky od onoho 24. února 2022 u různých etnik, která tvoří národy Ruska a Ukrajiny, je latentní otázka s biblickou příchutí, která zatím zůstává bez odpovědi: „Jak dlouho?“.

Je třeba říci, že katolická komunita v Rusku je multietnická a multikulturní. To konkrétně znamená, že na tuto otázku je třeba dát odpověď, která vezme v úvahu, alespoň v našich společenstvích, nejen soužití Rusů a Ukrajinců, ale také Bělorusů, Poláků, Litevců, abychom zmínili jen několik sousedních zemí.

Osobně jsem dialogu o této bolestné ráně věnoval mnoho prostoru při svých pastoračních návštěvách ve farnostech. V prvních měsících po začátku konfliktu jsme zaznamenali rostoucí pocit nenávisti, obtížného odpuštění, zášti, hněvu a nelehkého nového začátku. Pak se začala šířit určitá rezignace, obtíže při vytváření plánů do budoucna a určitá únava. Naším přínosem bylo hlásat odpuštění a nikdy se neuzavírat dialogu a setkání s druhým, protože dokud se setkáváme a mluvíme spolu, vždy můžeme hledat a, dá-li Bůh, najít cesty k řešení.

Dnes si myslím, že to nejkrásnější, co můžeme nabídnout, je pokorná jistota, že jsme v této situaci, v této okolnosti, v níž se nacházíme, protože tak přinášíme setbu naděje pro všechny. Když s vírou v Ježíše Krista setrváte v určité situaci, možná nelehké, pak se stanete domovem, kde je krásné žít, jak jsem to viděl v syrském Azeru, v tamním trapistickém klášteře. Prostá skutečnost, že zde řeholnice jsou, se stala zdrojem naděje také pro jejich okolí natolik, že utváří oázy míru, dialogu, aktivní dobročinné lásky mezi lidmi, pocházejících z různých etnik a náboženského vyznání.

V době čekání na Vánoce mě skvěle provázela četba krásné knihy italského psychiatra Borgny o přátelství. Zejména citát, převzatý z deníku Etty Hillesumové, dobře vystihl situaci, v níž žijeme: „Život je nádherná a velká věc, později budeme muset vybudovat celý svět znovu. Proti každému novému zločinu nebo hrůze budeme muset postavit kousek lásky a dobra, které v sobě budeme muset vydobýt. Můžeme trpět, ale nesmíme se poddat“.

Změna perspektivy vychází z překvapení, že v našem srdci roste kousek lásky a dobra. Pokud se srdce nezmění, těžko bude schopno změnit svět: a lidské srdce je vlastně svět, který si uvědomuje sám sebe: nádherná severní obloha, hory a údolí Kavkazu, nedozírné sibiřské pláně, ale také dramata uprchlíků, migrantů, obětí, lidí a životního prostředí, zločinů a hrůz vědomě existují v mém srdci a zraňují ho, nemohou ho nechat lhostejným.

Takto se stáváme „řemeslnými tvůrci míru“, ale božského míru, řemeslníky jediného možného míru, který pochází od vzkříšeného Krista, nikoliv světského míru. Tragédie mocných tohoto světa naopak spočívá v jejich urputném úsilí o světský, pozemský mír a nakonec v jeho „nastolení“, v jeho různých a stále rafinovanějších, hrůzných variantách, vždy tragických a smutných, které vidí jen vítěze a poražené, ponížené a utlačované. Na zločiny a hrůzy, které bohužel stále více provázejí náš život, zůstávají jedinou možnou odpovědí Velikonoce: tajemství oběti, kříže, vzkříšení, krásy, milosrdenství, pokoje.