Rozhovor s apoštolským nunciem v Kyjevě: Hledíme smrti do tváře, ale stále doufáme

Alessandro De Carolis – Vatican News

Strach trvá, a tak se přimykáme k víře. Považujeme za milost, že se můžeme občas nadechnout, a prožíváme únavu, protože neustále žijeme s vyhrnutými rukávy a posloucháme lidi, kteří nedokážou pochopit, jak je možné něco takového v 21. století. Propastné kontrasty dvou let války, během nichž se pohybujeme ve zhrouceném světě a s takovou únavou, že téměř nejsme schopni mluvit s těmi, kteří toto drama nesdílejí, jako bychom žili v jiných světech. Apoštolský nuncius na Ukrajině, monsignor Visvaldas Kulbokas, skládá spolu s vatikánskými médii mozaiku pocitů, potřeb a bolesti země, která navzdory smutku a zkáze přežívá už dva roky uvnitř tunelu, na jehož konci v tuto chvíli není vidět světlo míru.

Jaká je skutečná situace na Ukrajině dva roky po zahájení ruské agrese?

Je zřejmé, že jde o situaci velkého utrpení. Je zde několik tisíc zajatců, kteří žijí, či spíše často přežívají v nelidských podmínkách, alespoň soudě podle svědectví těch, kteří se vrátili domů. Každé ráno začínám svou modlitbu v jednotě s nimi a s dětmi odloučenými od rodičů nebo zákonných zástupců, protože vím, že žijí v pekle a až na velmi vzácné výjimky jim není možné pomoci. Jsou mezi nimi i ti, kteří žijí v regionech poblíž frontové linie, většinou starší nebo chudí lidé, kteří se neodvažují nebo nemají fyzickou sílu hledat štěstí jinde. Navíc jsou zcela závislí na humanitární pomoci, včetně vody a chleba. A existuje celá síť kněží, charitativních pracovníků a dobrovolníků, kteří se zabývají vytvářením logistické dopravní sítě, někdy na tisíce kilometrů. Jsou tu miliony chlapců a dívek ze všech východních oblastí, Charkova, Dněpru, Poltavy, Záporoží, Chersonu, kteří od začátku koronavirové pandemie nemohli chodit do školy, tj. po čtyři roky mohli studovat maximálně on-line. V některých městech se budují podzemní školy, chráněné před častým bombardováním. Pak jsou tu místní spolupracovníci naší apoštolské nunciatury v Kyjevě, o kterých každý den nevím, zda budou moci přijít do práce, protože při častých leteckých poplaších uvíznou celé hodiny na místě, kde se zrovna nacházejí. Pro mě samotného je těžké dlouze hovořit s lidmi, kteří nemají stejnou zkušenost: mám dojem, že žijeme v jiných světech, kde jsou úplně jiné priority. Nemluvě o mrtvých a lidech zmrzačených ve válce, milionech vysídlených osob a uprchlíků.

Jaké máte zprávy o tom, jak se žije v oblastech, kde zuří válečný konflikt, v Kyjevě a nejzápadnějších částech země?

Ti, kdo žijí ve městech v blízkosti frontové linie, jako je Cherson a také Charkov, jsou zvyklí dívat se smrti přímo do očí. V tomto smyslu je Kyjev v příznivější situaci, protože k útokům raketami a drony nedochází každý den, a navíc má výsadu robustnějšího systému protiletecké ochrany. Mít chvilku klidu, byť každý druhý den, je milost. Ale blíže k frontě tráví lidé co nejméně času na ulicích, aby zašli do kostela, sehnali jídlo a vyřídili další naléhavé pochůzky. Před několika dny jsem se zeptal jednoho katolického kněze v Chersonu: Co ti nejvíc chybí? Odpověděl: Chybí mi alespoň pár hodin ticha, abych se mohl v klidu projít a vyspat.

Co vás nejvíce zaráží na vyprávění těch, kteří se vracejí z fronty?

Opakovaně mě zasáhlo to, co mi někteří vojáci vyprávěli o životě z modlitby a víry během nejtužších frontových bojů. Zde je třeba jasně říci, kdo jsou tito vojáci: dnes jsou totiž všichni vojáci, od vysokoškolských učitelů po specialisty na nové technologie, od divadelních umělců až po podnikatele. Někteří z nich projevují víru, která povzbuzuje i mě. Nejednou jsem slyšel takové svědectví: „Po celou dobu, pod bombardováním, v zákopech nebo v protiútoku, jsem se neustále modlil a cítil jsem, že Ježíš stojí po mém boku. Všude kolem hvízdaly a vybuchovaly kulky a miny, ale já jsem zůstal naživu“. Další kategorií výpovědí, která mě zasáhla, jsou výpovědi bývalých zajatců, pokud jsou ještě psychicky schopni komunikovat s lidmi. Zde se zdržím převyprávění jejich svědectví, protože jsou nevyslovitelná a protože si myslím, že je lepší, aby je vyprávěli oni sami, až to budou moci učinit.

Vidíte nějaký záblesk možného diplomatického řešení, které by ukončilo probíhající válečný konflikt?

Rád bych se mýlil, ale dnes osobně žádný záblesk nevidím. S Boží milostí se však vše může změnit během okamžiku, takže naše důvěra v milosrdného Boha musí být při modlitbě co nejúplnější. V každém případě je třeba zdůraznit, že nejúpornější pokusy v této oblasti přicházejí od té kategorie zemí a mezinárodních organizací, které se plně neztotožňují ani s jednou ze stran.

Jakou roli hrály a hrají církve při podpoře obyvatelstva?

Podpora církví je z duchovního hlediska nesmírně důležitá. Tato krutá válka vzbuzuje mezi lidmi nedůvěru, protože člověk nechápe, jak je možné začít něco takového v 21. století. Duchovní aspekt zdůrazňují zejména vojáci na frontě a váleční zajatci: modlitba je pro ně téměř jediným zábleskem naděje, který mají. Mnozí pak žádají církve o zprostředkování v humanitárních záležitostech. Je třeba lidem naslouchat, když nemohou pochopit, jak je možné, že církve a zejména Svatý stolec nemohou svými iniciativami dosáhnout žádoucích výsledků. Mnozí lidé vycházejí z přesvědčení, že stačí slovo Svatého otce a potíže se vyřeší. Místo toho se člověk v dialogu s těmito lidmi snaží objasnit, že nikdy neexistuje jistota, že určité humanitární iniciativy přinesou okamžité ovoce.

Další oblastí působení církví je samozřejmě humanitární pomoc, a to jak pro obyvatelstvo v oblastech v blízkosti fronty, tak pro raněné a vysídlené. Na tomto poli pracují jak instituce Svatého stolce z iniciativy papežského almužníka a Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, tak mezinárodní charitativní organizace a místní církve, katolické i nekatolické.

Další důležitou oblastí pomoci jsou děti: osobně znám také mnoho farností, které poskytují vlastní protiletecké kryty mateřským školkám. A konečně, Charita, eparchie a diecéze často podporují projekty určené na pomoc mladým lidem a rodinám a poskytují lékařskou a psychologickou pomoc.

Při tak rozsáhlých a početných nárocích jsou možnosti církví přímo závislé na zdrojích jejich personálu. Někdy vidím, že někteří biskupové sami rozdělují pomoc a potraviny, ne kvůli svému zviditelnění, ale prostě protože na všechno není dost rukou.