Kardinál Koovakad o mezináboženském dialogu, který tvoří mír mezi národy
Andrea Tornielli
„Údiv, radost a mnoho obav z velké odpovědnosti, že na této pozici vystřídá moudrého a dobrého muže, jakým byl kardinál Ayuso, a muže hluboké víry a neúnavného tvůrce míru, jakým byl kardinál Tauran.“ Takto přijal indický kardinál George Jacob Koovakad, pověřený vedením papežových apoštolských cest, rozhodnutí papeže Františka jmenovat ho do čela Dikasteria pro mezináboženský dialog, které podporuje a upravuje vztahy s příslušníky a skupinami náboženství, která nejsou zahrnována pod pojmem „křesťanská“, s výjimkou judaismu, jehož kompetence spadá pod Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů. Tisková kancelář Svatého stolce zveřejnila jeho jmenování dnes, v pátek 24. ledna: zůstane i ve své dosavadní funkci organizátora papežských cest. Setkali jsme se s ním, abychom se dozvěděli jeho první dojmy.
Jak jste toto jmenování přijal?
„S velkou vděčností za papeže Františka, který mě během necelých dvou měsíců nečekaně zařadil do kardinálského kolegia, jmenoval mě arcibiskupem a nyní mi svěřuje dikasterium, které donedávna vedl moudrý a dobrý muž, jako byl kardinál Miguel Ángel Ayuso Guixot, a před ním muž hluboké víry a neúnavný tvůrce míru, jako byl kardinál Tauran, rovněž až do konce svého života. A to ve mně, přiznávám, vyvolává velké obavy a také pocit nedostatečnosti. Současně velmi důvěřuji modlitbám všech, kteří nepřestávají snít o světě, v němž náboženské různosti nejen koexistují v míru mezi sebou, ale samy jsou nezastupitelnými prvky při utváření míru mezi národy. Věřím ve vedení Svatého otce a také v cestu, kterou s hlubokou moudrostí vytyčili již ti, kdo mě předešli. A především věřím v pomoc spolupracovníků dikasteria, s nimiž jsem se v posledních hodinách setkal a kteří mě již přátelsky přijali a umožnili mi cítit se jako doma“.
Narodil jste se před 51 lety v kéralském městě Chethipuzha. Jako Ind, přestože jste žil mnoho let mimo svou zemi, nesete ve své DNA téma soužití velmi odlišných náboženských vyznání...
„Ano, narodil jsem se a vyrůstal v multikulturní a multináboženské společnosti, kde jsou všechna náboženství respektována a zajišťují harmonii. Odlišnost je přínosem! Rád poukazuji na to, že mezináboženský dialog je v Indii tradičně spojen s mnišstvím. Již v roce 1500 převzal jezuita Roberto De Nobili roucho a zvyky indických mnichů, naučil se místní jazyky a snažil se osvojit si vše, co by se z těchto tradic dalo ocenit. Byl to pokus, který nebyl bez rizika, i když, jak nás učí papež, tím, že člověk vyjde a kráčí, vždy něco riskuje. Co bych však chtěl zdůraznit, je tento postoj otevřenosti, sympatie a blízkosti k jiným tradicím. Křesťanská víra je schopna inkulturace: křesťané jsou povoláni být setbou bratrství pro všechny. To neznamená zříci se vlastní identity, ale spíše si uvědomit, že identita není a nikdy by neměla být důvodem ke stavění zdí nebo diskriminaci druhých, ale vždy příležitostí k budování mostů. Mezináboženský dialog není jen dialogem mezi náboženstvími, ale mezi věřícími, kteří jsou povoláni svědčit ve světě o kráse víry v Boha a uplatňovat bratrskou lásku a úctu“.
Jedním z úkolů vašeho nového dikasteria jsou vztahy s islámským světem. Co nám o tom můžete říci?
Druhý vatikánský ekumenický koncil odstartoval nové období ve vztazích s ostatními náboženstvími, a tedy i s islámem. Chtěl bych připomenout prorocká slova a gesta, jako například slova svatého Pavla VI., který jako poutník v Ugandě v roce 1969 vzdal hold prvním africkým křesťanským mučedníkům přirovnáním, které spojovalo i muslimské věřící s mučednictvím, které všichni podstoupili z rukou místních kmenových králů. Pak si vzpomínám na slova, která svatý Jan Pavel II. adresoval mladým muslimům v marocké Casablance v roce 1985, když jim řekl: „Věříme v téhož Boha, jediného Boha, živého Boha, Boha, který tvoří světy a přivádí svá stvoření k dokonalosti“. O šestnáct let později tentýž papež během své cesty do Sýrie poprvé překročil práh mešity, když vstoupil do Umajjovské mešity v Damašku. Obraz Benedikta XVI. mlčky setrvávajícího v Modré mešitě v Istanbulu v roce 2006 je stále živý v paměti. A jak nezmínit mnohé kroky papeže Františka, například podpis dokumentu o lidském bratrství, který podepsal společně s velkým imámem Al-Azharu, Ahmadem Al- Tajíbem, 4. února 2019 v Abú Dhabí, a o rok později vydání encykliky Fratelli tutti.
Epizody, které uvádíte, jsou téměř všechny spojeny s apoštolskými poutěmi papežů, a to mě vede ke spojení toho, co bylo dosud řečeno, s vaší rolí organizátora Františkových cest...
Je to skutečně tak: cesty Svatého otce mají téměř vždy mezináboženský podtext, setkání s představiteli jiných náboženství, momenty prožívaného bratrství: mám na mysli právě nedávnou cestu do Asie a Oceánie, kdy František loni v září požehnal „tunel přátelství“, který spojuje mešitu s katedrálou v indonéské Jakartě. Velký imám Nasaruddin Umar na mě udělal dojem svými gesty přátelství. Společně s apoštolskou nunciaturou a spolupracovníky úřadu pro papežské cesty Státního sekretariátu - kterým děkuji za jejich práci - jsme v dialogu s muslimskými představiteli dlouho připravovali návštěvu Dubaje plánovanou na začátek prosince 2023 u příležitosti konference Cop28 o klimatických změnách, která pak byla několik dní před odletem zrušena z důvodu papežovy rekonvalescence. A rád bych se také zmínil o nádherném zážitku, který jsem o několik měsíců dříve zažil v Mongolsku, kde je pouze 1,3 procenta obyvatel křesťanů. Nesmím zapomenout ani na apoštolské cesty do Kazachstánu a Bahrajnu. Kontext Dikasteria pro mezináboženský dialog je pro mě zcela nový, ale věřím, že zkušenosti, které jsem dosud získal a které budu nadále získávat v úřadu pro papežské cesty, pro mě byly a budou užitečné. Stejně tak doufám, že mi bude užitečná i služba na apoštolských nunciaturách v Alžírsku, Jižní Koreji a Íránu: v roce 2021 jsem se sice ještě papežských cest neúčastnil, ale v paměti mi zůstávají obrazy dialogu Svatého otce s velkým ajatolláhem Sajjidem Alí al-Sistáním v Nadžafu během historické návštěvy Iráku.“
