Kardinál Koch: Nicejský koncil po 1700 letech
Kurt Koch, prefekt Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů
Během Jubilejního roku 2025 Svatého roku vyhlášeného papežem Františkem, který má oživit křesťanskou naději - uplyne také 1700 let od prvního ekumenického koncilu v dějinách církve, který se konal v roce 325 v Niceji. Toto výročí má důležitý ekumenický rozměr, o čemž svědčí již skutečnost, že Svatý otec vyjádřil přání vydat se do Niceje, aby tuto památku oslavil společně s ekumenickým patriarchou Bartolomějem.
Společné vyznání křesťanské víry
Ekumenický význam mají především doktrinální otázky, kterými se koncil zabýval a které jsou shrnuty v tzv. Prohlášení 318 otců. Otcové jím vyznali víru v „jednoho Boha, všemohoucího Otce, stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného z Otce, to jest z podstaty Otcovy, Boha z Boha, světlo ze světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, z téže podstaty jako Otec, skrze něhož všechno povstalo, jak to, co je na nebi, tak to, co je na zemi“. A v dopise synody Egypťanům otcové oznámili, že prvním skutečným předmětem zkoumání byla skutečnost, že Arius a jeho stoupenci jsou nepřáteli víry a odporují zákonu, a proto uvedli, že se „jednomyslně rozhodli odsoudit anatémou jeho učení odporující víře, jeho rouhavé výroky a popisy, jimiž urážel Božího Syna“. Tyto výroky nastiňují kontext víry formulované koncilem, která vyznává víru v Ježíše Krista jako Božího Syna „jedné podstaty s Otcem“. Historickým pozadím je prudký spor, který se rozhořel v tehdejším křesťanství, zejména ve východní části Římské říše; z něj vyplývá, že na počátku 4. století se christologická otázka stala klíčovou otázkou křesťanského monoteismu. Spor se točil především kolem otázky, jak sladit křesťanské vyznání víry v Ježíše Krista jako Božího Syna se stejně křesťanskou vírou v jediného Boha ve smyslu monoteistického vyznání. Zejména alexandrijský teolog Arius zastával přísný monoteismus v souladu s tehdejším filozofickým myšlením a v zájmu zachování takového přísného monoteismu vyloučil Ježíše Krista z konceptu Boha. Z tohoto pohledu nemohl být Kristus „Božím Synem“ v pravém slova smyslu, ale pouze zprostředkující bytostí, kterou Bůh používá pro stvoření světa a pro svůj vztah s lidmi. Koncilní otcové odmítli tento model rigidního filosofického monoteismu, který propagoval Arius, a postavili proti němu přesvědčení, že Ježíš Kristus jako Syn Boží je „jedné podstaty s Otcem“. Slovem homoousios chtěli koncilní otcové vyjádřit nejhlubší tajemství Ježíše Krista, o němž Písmo svaté svědčí jako o věrném Synu Otce, s nímž je v modlitbě úzce spojen. Právě v modlitbě se totiž Ježíš nejzřetelněji projevuje jako Syn nebeského Otce. V Novém zákoně je to především evangelista Lukáš, který představuje Ježíše v jeho pozemském životě jako Božího Syna v neustálé modlitbě, který má za svůj existenciální střed dialog se svým nebeským Otcem a žije s ním v hluboké jednotě. Ježíš žil natolik v modlitbě a z modlitby, že celý jeho život a dílo lze označit za jednu modlitbu. Bez takového modlitebního postoje nelze postavu Ježíše Krista vůbec pochopit. Právě to citlivě vytušili otcové nicejského koncilu, kteří použili termín homoousios, aby nabídli správný výklad Ježíšovy modlitby a hlubší čtení jeho života a smrti, poznamenané v každém okamžiku dialogem s Otcem. Slovem homoousios Nicejský koncil vůbec „nehelenizoval“ biblickou víru a nepodřizoval ji cizí filozofii, ale uchopil to nesrovnatelně nové, co se stalo viditelným v Ježíšově modlitbě adresované Otci. Byl to spíše Arius, kdo přizpůsobil křesťanskou víru filozofickému myšlení té doby, zatímco Nicejský koncil se chopil filozofie té doby, aby vyjádřil to, co je pro křesťanskou víru charakteristické. V nicejském vyznání víry se koncil opět vyjádřil jako Petr a s Petrem v Cesareji Filipově: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Christologické vyznání víry koncilu se stalo základem společné křesťanské víry. Koncil má velký význam zejména proto, že se konal v době, kdy křesťanství ještě nebylo rozerváno mnoha rozpory, které vznikly později. Nicejské vyznání víry je společné nejen východním církvím, pravoslavným církvím a katolické církvi, ale také církevním společenstvím, která se zrodila z reformace; jeho ekumenický význam by proto neměl být podceňován. K obnově jednoty církve je totiž nutná shoda na základním obsahu víry, a to nejen mezi církvemi a církevními společenstvími dneška, ale také s církví minulosti, a zejména s jejím apoštolským původem. Jednota církve je založena na apoštolské víře, která je ve křtu předávána a svěřována každému novému členu Kristova těla.
Základ christologického duchovního ekumenismu
Protože jednotu lze nalézt pouze ve společné víře, ukazuje se, že christologické vyznání nicejského koncilu je základem duchovního ekumenismu. To je samozřejmě pleonasmus. Křesťanský ekumenismus je buď duchovní, nebo není ekumenismem. Proto dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu nazývá duchovní ekumenismus „duší celého ekumenického hnutí“ (Unitatis redintegratio, 8). To bylo zřejmé již v počátcích ekumenického hnutí, kdy byl zaveden Týden modliteb za jednotu křesťanů, což byla sama o sobě ekumenická iniciativa. Ekumenické hnutí bylo od samého počátku hnutím modlitby. Právě modlitba za jednotu křesťanů připravila cestu ekumenickému hnutí. Ústřední postavení modlitby podtrhuje skutečnost, že ekumenické úsilí je především duchovním úkolem, který se uskutečňuje v přesvědčení, že Duch svatý dokončí započaté ekumenické dílo a ukáže nám cestu. To platí zejména tehdy, když je duchovní ekumenismus pojímán a uskutečňován jako ekumenismus christologický, jehož pevným základem je Nicejský koncil. Jádro křesťanského ekumenismu totiž spočívá ve společném obrácení všech křesťanů a církví k Ježíši Kristu, v němž je nám již dána jednota. Křesťanský ekumenismus může věrohodně postupovat pouze tehdy, pokud se křesťané společně vrátí k prameni víry, který lze nalézt pouze v Ježíši Kristu, jak to vyznávali koncilní otcové v Niceji. Tímto způsobem křesťanský ekumenismus hlouběji odpovídá vůli Krista, společné pro všechny křesťany, který se ve své kněžské modlitbě modlil za jednotu svých učedníků: „Aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Na Ježíšově modlitbě je pozoruhodné, že svým učedníkům jednotu nepřikazuje, ani ji nevyžaduje; spíše se za ni modlí tak, že se obrací ke svému nebeskému Otci. Tato modlitba ukazuje, v čem spočívá a musí spočívat ekumenické úsilí o obnovení jednoty ve světle víry. Křesťanský ekumenismus nemůže být ničím jiným než přilnutím všech křesťanů ke Kristově modlitbě a stává se jím tehdy, když křesťané učiní silnou touhu po jednotě svou vlastní. Pokud se ekumenismus neomezuje na mezilidský a filantropický rozměr, ale má skutečně kristologickou inspiraci a základ, nemůže být ničím jiným než účastí na Ježíšově velekněžské modlitbě. Hlubší smysl duchovního ekumenismu jako christologického ekumenismu spočívá v tom, že se všichni necháme zapojit do pohybu modlitby k nebeskému Otci, který vznáší Ježíš, a staneme se tak jedním. Vnitřním příbytkem křesťanské jednoty může být pouze Ježíšova modlitba.
Trvalý význam Koncilu
Máme-li na paměti tyto různé aspekty christologického vyznání Nicejského koncilu, je zřejmé, že je důležitým imperativem dnešního ekumenismu oslavit 1700. výročí jeho konání v ekumenickém společenství všech křesťanských církví, abychom znovu objevili a zhodnotili jeho vyznání víry v Ježíše Krista. Tato potřeba je naléhavá také z jiného důvodu. Podíváme-li se poctivě na současný kontext víry v našich zeměpisných šířkách, musíme uznat, že se nacházíme v podobné situaci jako ve 4. století, neboť jsme svědky silného oživení ariánských tendencí. Již v 90. letech 20. století viděl kardinál Joseph Ratzinger v „novém ariánství“ skutečnou výzvu, které čelí současné křesťanství. Duch arianismu lze spatřovat především v tom, že i dnes je nemálo křesťanů citlivých na všechny lidské rozměry postavy Ježíše Nazaretského, ale mají problémy před christologickým vyznáním, že Ježíš Nazaretský je jednorozeným Synem nebeského Otce, a tedy před christologickou vírou církve. Často je dnes i v církvi a v ekumenismu velmi obtížné vidět v člověku Ježíši tvář samotného Boha a vyznávat ho jako Božího Syna, protože je zde tendence vidět ho pouze jako člověka, jakkoli svrchovaně dobrého a jedinečného. Kdyby však byl Ježíš, jak dnes věří mnozí křesťané, pouhým člověkem, který žil před dvěma tisíci lety, pak by byl nenávratně odkázán do minulosti a jen naše lidská paměť by ho mohla více či méně zřetelně připomínat v současnosti. V takovém případě by Ježíš nemohl být jediným Božím Synem, v němž je mezi námi přítomen sám Bůh. Pouze pokud je pravdivé vyznání církve, že Bůh sám se stal člověkem a Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, a proto má podíl na všeobjímající Boží přítomnosti, můžeme ho dnes vyznávat jako „konsubstanciálního s Otcem“. Křesťanská víra dnes stojí a padá s christologickým vyznáním Nicejského koncilu. Zabývat se tímto koncilem je proto důležité nejen na historické úrovni. Jeho vyznání víry je totiž stále aktuální, a to i a zejména v dnešní situaci víry. A oživení jeho christologického vyznání představuje výzvu, kterou je třeba přijmout v ekumenickém společenství.
Hledání společného data Velikonoc
Nicejský koncil je z ekumenického hlediska významný také proto, že se kromě christologického vyznání zabýval také disciplinárními a kanonickými otázkami, které, obsažené ve dvaceti kánonech, poskytují dobrý přehled o problémech a pastoračních zájmech církve na počátku 4. století. Tyto otázky se týkají kléru, některých jurisdikčních sporů, případů apostaze, situace novacianistů, takzvaných „čistých“ a následovníků Pavla ze Samosaty. Nejdůležitější pastorační otázkou bylo datum Velikonoc, které ukazuje, že již v rané církvi bylo sporné a že existovala různá data: zejména v Malé Asii slavili křesťané Velikonoce ve stejnou dobu jako židovský svátek Pascha, 14. nisanu, a byli proto známí jako kvartodecimáni. Naproti tomu křesťané nazývaní protopaschisté, zejména v Sýrii a Mezopotámii, slavili Velikonoce v neděli následující po Pasše. Ve světle této situace je zásluhou nicejského koncilu, že nalezl jednotné pravidlo, vyjádřené v „Listu Egypťanům“: „Jako dobrou zprávu vám sdělujeme také dohodu o svatých Velikonocích: díky vašim modlitbám bylo i v tomto bodě dosaženo šťastného řešení.“ To znamenalo, že velikonoční svátky se měly slavit podle římských zvyklostí. V dějinách křesťanství nastala nová situace v 16. století, kdy papež Řehoř XIII. v rámci zásadní kalendářní reformy zavedl tzv. gregoriánský kalendář, který stanovuje slavení Velikonoc na neděli následující po prvním jarním úplňku. Zatímco církve na Západě od té doby počítají datum Velikonoc podle tohoto kalendáře, církve na Východě stále z velké části používají juliánský kalendář, z něhož vycházel i nicejský koncil. Ačkoli se mezitím diskutovalo o několika návrzích na společné datum Velikonoc, tato otázka dosud nebyla vyřešena. Již II. vatikánský koncil se nad touto naléhavou pastorační výzvou pozastavil v dodatku ke konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, promulgované v roce 1963, a uvedl, že chce „náležitě zvážit přání mnohých, aby velikonoční svátky byly přiřazeny k určité neděli a aby byl přijat pevný kalendář“. Koncil se vyslovil pro „přiřazení svátku Velikonoc ke konkrétní neděli v gregoriánském kalendáři, pokud s tím budou souhlasit ti, kterých se to týká, zejména bratři odloučení od společenství s Apoštolským stolcem“. Papež František projevil stejného ducha otevřenosti již několikrát. 1700. výročí nicejského koncilu nabízí zvláštní příležitost znovu se zabývat otázkou data Velikonoc, zejména proto, že v roce 2025 budou připadat na stejný den, 20. dubna, jak pro východní, tak pro západní církve. Je proto pochopitelné, že se v ekumenickém společenství probudila touha využít velkého výročí koncilu jako příležitosti k obnovení a zintenzivnění úsilí o nalezení společného data Velikonoc.
Synodální styl
Z ekumenického hlediska má nicejský koncil zvláštní význam také proto, že dokumentuje způsob, jakým se v synodálním stylu projednával a rozhodoval tehdy vyhrocený spor o pravověrné christologické vyznání a pastoračně-disciplinární otázka data Velikonoc. Církevní historik Eusebius z Cesareje, který byl sám jedním z koncilních otců a v Nicejském koncilu viděl nové Letnice, výslovně upozornil, že se na koncilu sešli první Boží služebníci „ze všech církví celé Evropy, Afriky a Asie“. Nicejský koncil lze tedy považovat za počátek synodálního způsobu projednávání otázek a rozhodování na úrovni univerzální církve. 1700. výročí nicejského koncilu je proto třeba vnímat také jako výzvu a podnět k poučení se z historie a k prohloubení synodálního myšlení a jeho zakotvení v životě církve. Dnešní oživení synodálního rozměru církve není nic nového; spíše lze vysledovat jeho kořeny v synodálních tradicích prvotní církve. Již slavný církevní otec Jan Zlatoústý vysvětloval, že „církev“ je jméno „označující společnou cestu“, a že církev a synoda jsou tedy „synonyma“. I v této oblasti se můžeme v ekumenických dialozích navzájem mnohému naučit, neboť synodalita se v různých církvích a církevních společenstvích vyvíjela různými způsoby. Ukázalo to například mezinárodní ekumenické sympozium, které uspořádal Institut ekumenických studií Papežské univerzity svatého Tomáše Akvinského v rámci přípravy na biskupskou synodu a které se týkalo pojmů a zkušeností souvisejících se synodalitou v křesťanských církvích na Východě a Západě a neslo název Naslouchat Východu a naslouchat Západu. Tato setkání významným způsobem ukázala, že katolická církev může být obohacena teologickým myšlením a zkušenostmi jiných církví v úsilí o oživení synodálního způsobu života a posílení odpovídajících struktur a že prohloubení synodálního rozměru v teologii a praxi katolické církve je důležitým příspěvkem, který může přinést v ekumenických dialozích, a to i s ohledem na adekvátnější pochopení úzké vazby mezi synodalitou a primátem. Ekumenický rozměr synodality byl zvláště zdůrazněn také na generálním shromáždění biskupské synody. Papež František opakovaně připomněl vzájemnou závislost mezi synodalitou a ekumenickou cestou a uvedl, že synodální cesta, kterou katolická církev prochází, musí být ekumenická, stejně jako je ekumenická cesta synodální. Způsob, jakým je synodalita v katolické církvi prezentována a diskutována, je tedy veden z ekumenické perspektivy.
Autorita církve a státu
Mezi dnešními snahami o oživení synodality a Nicejským koncilem však existuje zásadní rozdíl, který by neměl být přehlížen. Na první pohled se může zdát nepodstatný, ale jeho význam vyvstane zejména při pohledu z ekumenické perspektivy. Jde o historickou skutečnost, že Nicejský koncil svolala státní autorita, konkrétně císař Konstantin. Konstantin vnímal spor, který se rozpoutal ohledně christologického vyznání, jako velkou hrozbu pro svůj projekt upevnění jednoty říše na základě jednoty křesťanské víry. V možnosti hrozícího rozdělení církve viděl především politický problém; byl však natolik prozíravý, že si uvědomoval, že jednotu církve je třeba řešit nikoli politicky, ale církevně-teologicky. Aby usmířil tehdejší konfliktní společenství, svolal první ekumenický koncil do města Nikáje v Malé Asii, nedaleko císařského sídla Nikomédie. Jedním z neblahých následků tohoto přístupu je skutečnost, že po Konstantinovi vedli císaři, zejména jeho syn Constantius, rozhodnou politiku odklonu od vyznání víry nicejského koncilu a znovu prosazovali Ariovu herezi. To znamená, že rozhodnutí nicejského koncilu neukončilo spor o slučitelnost vyznání víry v božství Ježíše Krista s monoteistickým přesvědčením 4. století, ale znovu se rozhořel spor o to, zda Ježíš Kristus patří k Bohu, nebo ke stvoření. Takový vývoj dokonce přiměl známého cařihradského biskupa Basila, aby situaci po Nicejském koncilu přirovnal k noční námořní bitvě, v níž každý bojuje s každým, a dospěl k závěru, že v důsledku koncilních sporů vznikne v církvi „strašný nepořádek a zmatek“ a „neustálé tlachání“. Z ekumenického hlediska je důležité poznamenat, že v důsledku tohoto historického kontextu se v církvi na Východě a v církvi na Západě objevily odlišné koncepce vztahu mezi církví a státem. Církev na Západě se musela na základě dlouhých a složitých dějin naučit, že správný způsob, jak utvářet svůj vztah ke státu, spočívá v tom, aby mezi nimi existovalo oddělení, ale zároveň se zachovalo partnerství. V církvi na Východě se naopak jako model hojně využívá úzké propojení mezi státní správou a církevní hierarchií, obvykle označované jako „symfonie církve a státu“, což je patrné zejména v pravoslavných koncepcích autokefalie a kanonického území. Rozdílné tradice v utváření vztahu mezi církví a státem byly v průběhu dějin často v pozadí konfliktů mezi církví Východu a církví Západu a měly také významný vliv na ekumenické vztahy. Patří však k dosud nejméně diskutovaným tématům v ekumenických dialozích. Proto bude klíčové zařadit je na přední místo ekumenické agendy, zejména s ohledem na velké výročí Nicejského koncilu v roce 2025. Proto 1700. výročí nicejského koncilu představuje nejen plodnou příležitost obnovit v ekumenickém společenství vyznání víry v Ježíše Krista, Syna konsubstanciálního s Otcem, ale je také důležitou výzvou jasně se zabývat a diskutovat o otázkách minulosti, které, stále otevřené, nebyly v dosavadních ekumenických debatách dostatečně řešeny. Pokud budou obě příležitosti a výzvy využity stejnou měrou, může se 1700. výročí nicejského koncilu skutečně ukázat jako významný bod obratu pro budoucnost ekumenismu.
