PODCAST: Jan Krbec – Co očekávám

Když jsem byl malý, lidé kolem mě měli rozličné představy o tom, co a jak má být. No, možná, to říkám špatně. Oni ti lidé měli jednu jedinou správnou představu o tom, jak by ty věci měly být. První problém byl, když jsem holt tuto jejich jedinou představu nenaplňoval, a druhý problém byl, když situace neprobíhala podle jejich přesně vymezených představ. To mě naučilo, že přehnaná očekávání, ať už naše vlastní nebo od druhých, často vedou ke zklamání a někdy i k hněvu. A postupem času jsem se dopracoval k životnímu heslu: „Není to špatně, je to jen jinak.“

Máme často různá očekávání od lidí, od situací, od školy, od práce, od života… a lidé zase mají různá očekávání od nás. Pokud se ale pevně držíme jen svých představ a očekávání, mnohdy se zklameme a zbytečně nám to bere sílu do dobrého díla, do vztahů, do práce.

Jednou jsem se při cestě do zasněžených hor těšil na krásné výhledy. Slunce, které se odráží od čerstvě napadnutého sněhu. Modrá obloha, nikde ani mráčku. Představa to byla krásná a přes mráz docela hřejivá. Ale, hned o rána to bylo zcela jinak. V místě, odkud jsem vyrážel, byla mlha… Při stoupání na vrchol se k mlze přidal vcelku nepříjemný vítr. Ještě po cestě jsem se utěšoval myšlenkou, až vystoupám ještě víš, dostanu se nad tu mlhu, a kromě krásného výhledu tu bude to rozlité mléko v údolí a pohled do dáli bude o to krásnější. Čím jsem se blížil více k vrcholu, i tato představa se rozplynula, oproti mlze, která na vrcholu byla ještě větší s ještě větším větrem a mrazem. Nejprve dorazil pocit zklamání. Proč ta námaha, proč to náročné stoupání? Proč takový výdej energie s tak tristním výsledkem?

Po chvilce brblání a po horkém čaji s polévkou jsem si ale všimnul jedné věci. Mlha, sníh, vítr a mráz vytvořily na všem prapodivné útvary. Tu zabalily strom do hustého chuchvalce s rozevlátou vlečkou, onde se vytvořily na větvičkách malé praporky. Najednou jsem měl možnost si uvědomit, že je tu zcela jiná krása, kterou jsem sice neočekával, kterou jsem si ani za nic nepředstavoval, ale přes to krása, která dokázala ohromit. Moje očekávání se nenaplnilo, ale přesto jsem dostal něco jiného, a možná mnohem hlubšího.

Při stoupání na vrchol jsem měl stále jasnou představu, jak by vše mělo vypadat. Jak často se v životě upínáme na takovéto jasné obrazy – očekávání, která nám připadají samozřejmá a správná? Ale stejně jako mlha zakryla výhled na hory, i naše představy mohou zakrýt něco hlubšího, co pro nás Bůh připravil. 

Často máme v hlavě přesnou představu o tom, co chceme, a pokud se naše představy nenaplní, cítíme zklamání. Ale Bůh nás učí, že naše očekávání nemusí být vždy v souladu s Jeho plány. A právě v těchto momentech nás zve k tomu, abychom se Mu více otevřeli a více mu důvěřovali.

Každý z nás něco očekává. Možná čekáme na dobrou zprávu, kterou nám někdo sdělí. Možná doufáme v lepší zítřek. Nebo jen tiše vyhlížíme klidné chvíle, kdy budeme mít čas na odpočinek. Ale zastavme se na chvíli a zkusme si položit otázku: Co vlastně očekávám? Jaké mám představy, že to bude? Jaká mám očekávání? Čekám vůbec něco? A jsem připraven změnit svůj pohled, pokud se moje očekávání nenaplní a vše je zcela jinak?

Zkusme si v následujících dnech najít více chvil na ticho a položme si otázku: ‚Co očekávám?‘ A svěřme tuto otázku Bohu. Možná při tom objevíme něco nečekaného – krásu, která nás dosud míjela.

Když se ptáme sami sebe „Co očekávám?“, můžeme to proměnit v otázku modlitby: „Bože, co očekáváš Ty ode mě?“ Zkusme také přemýšlet: kde se v našem životě můžeme více otevřít Božím plánům? Jak můžeme přijmout něco nového, i když to neodpovídá našim představám.“ Možná nás Hospodin pozve k větší pokoře, možná k větší odvaze vykročit do neznáma. Možná od nás očekává, že přestaneme neklidně pobíhat sem a tam za tím, co sami chceme, a místo toho přijmeme to, co nám dává On. Možná zjistíme, že naše očekávání se promění. Už nebudeme čekat jen na „lepší podmínky“ nebo „ideální okolnosti“, ale začneme vnímat, jak k nám Bůh mluví tady a teď.

Otázka: „Co očekávám“ spolu s otázkou, „Co ode mě očekává Bůh“ položené v tichu modlitby nás mohou vést k důvěře Bohu, který pro nás připravuje něco krásného, i když je to možná jiné, než jsme si představovali, nebo vůbec se odvažovali doufat.

Proto dnes otevřeme svá očekávání Bohu. Zeptejme se sami sebe: „Co očekávám?“ A dejme prostor i otázce: „Bože, co očekáváš Ty ode mě?“ Možná zjistíme, že tam, kde jsme čekali zklamání, objevíme radost. Že tam, kde jste si přáli něco jiného, nalezneme požehnání. Pamatujme na to, že Bůh nás vždy vede, i když cesta může být jiná, než jsme si zprvu představovali a není to špatně, je to jen jinak.

Autorský komentář pro Vatican News připravil o. Jan Krbec, který působí jako farář v Rokytnici nad Rokytnou a moderuje podcast Do středu.