Pavel Banďouch SJ: Jen tak
Máme za sebou oslavu Velikonoc. Je to zvláštní čas v roce, kdy si snad ještě intenzivněji uvědomujeme nezaslouženost a štědrost toho, čemu říkáme možná poněkud záhadným slovem vykoupení.
Nevím, jak to máte vy, ale myslím, že každý křesťan má někdy v životě takovou chvíli, kdy začne více uvažovat nad tímto tématem, které bylo tak důležité třeba i pro apoštola Pavla. Když je tu takováto nezasloužená milost, jaký je vlastně význam dobrých skutků? A když tak často mluvíme o zásluhách nebo o trestech za to, co konáme, nesnažíme se vlastně spasit sami sebe, místo abychom spoléhali na Ježíšovu milost?
Znovu se mi to připomnělo při jedné diskuzi, která, jako většina kvalitních teologických disputací, proběhla nad půllitrem piva. Jednalo se o malé setkání příjemné skupinky studentů různých křesťanských vyznání, kteří se snaží o vytváření ekumeny na základě vzájemného přátelství. My se snažíme obvykle jít cestou akademických kolokvií a společných deklarací, ale cesta přátelství má podle mého názoru mít přednost. Pokud vidíme, že ten druhý je skutečně můj bližní, ba třeba dokonce i přítel, pak už je cesta k možnému porozumění nepochybně snadnější, než pokud se ji pokusíme postavit na tom, kam v nějakém biblickém textu dát tečku, nebo podobně.
Ale zpět k té debatě. Nějakým způsobem jsme se dostali k duchovním cvičením, jak je pojal a sestavil Ignác z Loyoly. Na jejich začátku je i tzv. Východisko a základ, jehož začátek zní: „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu, a takto spasil svou duši.“ Jeden ze spolustolovníků na to - samozřejmě s humorem - dodal: „No jo, to jste vy katolíci, pořád nějaké zásluhy a skutky.“ Na první pohled to tak skutečně může i podle Ignácových slov vypadat. Domnívám se však, že je to celé malinko složitější, nebo vlastně mnohem jednodušší.
Je asi dvojí možnost, jak se dívat na to, co je to spása. Jedna z nich by se dala popsat s trochou nadsázky takto: Spása je něco, co na nás čeká poté, co zemřeme. Můžeme se jí dočkat, pokud budeme plnit to, co máme předepsáno, když budeme souhlasit s tím, s čím máme souhlasit. Tento náš život na zemi jako by byl vlastně takovou testovací verzí, jestli nás Bůh pustí dál, nebo ne. Sice se tady trpí, ale když to utrpení překonáme, dojdeme po přísném soudu do nebe, kde už to bude jiné.
To byla jedna z možností, jak vnímat spásu. Myslím, že je ale možné se na celou věc podívat ještě z malinko jiného úhlu pohledu. Pokud se podíváme na to, jakými slovy je v řečtině i v latině vyjádřeno české slovo „spása“, zjistíme, že je tam jedna zajímavá věc. Stejné výrazy se totiž nepoužívají pouze pro spásu, kterou máme nějak spojenu s náboženstvím, ale i pro zdraví. Ježíš je v tomto ohledu tedy nejen Spasitel, ale mohli bychom říci, že i Lékař. Když bychom tedy chtěli, mohli bychom Ignácova slova i poněkud upravit: Člověk je stvořen, aby chválil Boha atd. a takto uzdravil svou duši.
To je vlastně úžasný Ignácův poznatek. Podobně, jako se léčíme v nemoci tím, že bereme lék, cvičíme, spíme apod., tak je to podobně i v duchovním životě. Rosteme v něm a prohlubujeme ho tím, že ho prostě máme a rozvíjíme. A vlastně to neznamená nic jiného, že dáme Bohu místo, aby do něj vstoupil. On už nás pak sám povede, bude konat v nás. Uzdravíme tím svou duši, neboli to nejhlubší v nás, co sice obvykle označujeme jako něco, co máme, ale možná je to něco, čím spíše tak nějak jsme. Duše jako něco dynamického, co je v pohybu a co se nechává unášet a prozářit Duchem svatým. To neznamená, že bychom neměli tělo. Naopak, naše tělesnost je v takovém případě ještě nějak povýšena, zbožštěna, jak by řekli východní autoři.
Zdravý život, v smyslu, který jsme naznačili, je navíc sám o sobě odměnou. Spása tak není něco, co by bylo jen po konci života. Už to, že žijeme dobře na tomto světě, nás uzdravuje a dávám nám zakoušet něco z nebeské hostiny. Nebe a země pak od sebe vlastně nejsou daleko, ale jsou možná spíše dvěma stranami jedné mince.
Jistě to neznamená, že když budeme dávat Bohu místo v našem životě, že bude vše snadné a nebudou se dít těžké věci. Víme, že někdy je to paradoxně spíše naopak. Mění se ale náš postoj k nim. Realita, a to, co se v ní děje, není nějaká past nebo něco, co má v hlubině něco temného a podezřelého. Ne: skutečnost je Boží jazyk. Nebojme se reality a nebojme se ani Toho, kdo ji stvořil, a nebojme se ani sami sebe. To, že svět je a my v něm můžeme něco konat, není k tomu, aby nás za to někdo známkoval. Je to milost, něco nezaslouženého, co si můžeme v dobrém slova smyslu užívat a být za to vděční.
Můžeme se možná zamyslet nad tím, za co jsme v poslední době vděční my, a Bohu za to poděkovat. Ostatně i Ignác v citované větě nestaví službu Bohu na první místo. Nejprve se má Bůh chválit. Je to opět pozitivní dynamika. Čím více se snažíme konat vše s Bohem, tím více si uvědomíme, že vše dostáváme a můžeme ho tím více chválit. Chvála nás pak vede k větší službě, k větší lásce, k větší naději, k většímu úžasu.
Sám Ježíš v evangeliu řekl, že kdo věří, bude dělat snad i větší skutky než On. I když se k tomu necítíme hodní, může nás k tomu vést právě i příklad Ježíše. Člověka a Boha, který díky vědomí, že má vše od Otce, nehledal definici lásky a spasení/uzdravení, ale jednoduše miloval a léčil. Milujme a uzdravujme i my: pohledem, modlitbou, prací. Pak už nebudeme konat my, ale bude v nás konat sám Kristus. Ne pro nějaké abstraktní zásluhy, ale jen tak. Protože skutečná láska taková je. Je nezištná a je už sama o sobě odměnou, uzdravením a spásou.
