PODCAST: Tomáš Holub – Prázdný hrob
Ze svých studií na pražské teologické fakultě si ještě po více než 30 letech velmi dobře pamatuji větu, kterou tehdy, když došlo na ústřední pravdu naší víry, na Ježíšovo zmrtvýchvstání, pronesl při přednášce z dogmatické teologie náš profesor páter Wolf.
Myslím, že k velkému překvapení nás všech tento konzervativně laděný teolog tehdy lakonicky prohlásil, že ve vztahu k tomu všemu, co se událo v Jeruzalémě v noci ze soboty na neděli velikonočního času, je z historického hlediska možné přistupovat pouze tak, že jediným empiricky ověřitelným faktem je jen skutečnost prázdného hrobu. Vše ostatní je následně již otázkou interpretace.
A bible sama nám pak přímo předkládá či dává tušit několik velmi různých interpretací, které se tváří v tvář empiricky ověřitelné skutečnosti prázdného hrobu mezi různými skupinami zúčastněných okamžitě objevily.
Začněme interpretací, která se asi velmi rychle, i když pouze šeptem, aby se to nedozvěděl nikdo nahoře, začala šířit mezi samotnými vojáky. Od ucha k uchu běželo vyprávění o tajemné a ohromující události, jakou ještě nikdo z vojáku nikdy nezažil a pro kterou nebylo žádné srozumitelné vysvětlení. O světle, které povalilo a oslepilo stráž, o náhrobním kamenu, který se sám od sebe hýbal, o děsu, který všechny zachvátil. Příběh, který se skvěle hodil jako jeden z nejpůsobivějších pro vyprávění o spoustě drsných a nepochopitelných vojenských zážitků, které vojákům v očích jejich posluchačů přinášely bezmezný obdiv a byly vítány u každého hospodského stolu. Ohromovaly totiž dychtivé posluchače a přinášely vojenským veteránům uznání pro jejich chrabrost a výjimečnost, které tak moc převyšovaly nudný běh obyčejných životů všech, kteří s otevřenou pusou naslouchali. Tím ale historická skutečnost prázdného hrobu končila pouze jako jeden z mnoha neuvěřitelných vojenských příběhů, které se dalším a dalším vyprávěním různě pozměňovaly a přibarvovaly, ale ve své podstatě sloužily nejvýše k pobavení podnapilých spolustolovníků.
Druhou skupinou zcela bezprostředně konfrontovanou s faktem prázdného hrobu, pro kterou bylo třeba zcela nutně a velmi rychle najít přijatelnou interpretaci, byli velekněží a starší lidu. Noční zpráva vojáků o tom, že hrob je prázdný, pro ně byla jistě obrovským šokem a čárou přes rozpočet pro jejich takticky precizní plány zosnované kvůli zachování náboženské kompromisní situace i jejich mocenského postavení. A proto kdyby nic jiného, tak již jen strach z kariérních důsledků je nutil k tomu, aby našli svou přijatelnou interpretaci prázdného hrobu, která by neohrozila jejich autoritu před lidem a jejich postavení vůči Pilátovi. Vysvětlení o krádeži Ježíšova těla, jež se udála během neomluvitelného spánku vojenské hlídky, se postupně pro ně samotné stává přijatelným a obhajitelným způsobem, jak vysvětlit skutečnost prázdného hrobu. Zkrátka učedníci lstivě doběhli vojáky a Ježíšovo mrtvé tělo sprostě ukradli. A tím se jen potvrzuje, jak nebezpečná a proradná skupina sektářského charakteru ti Ježíšovci byli. A jak bylo dobře, že proti ní moudří a politicky ostřílení velekněží a starší lidu zasáhli nekompromisně a rozhodně. Velekněžím nezbývalo nic jiného než v hloubi srdce uvěřit své interpretaci, protože jinak by byli nuceni opustit všechno jisté a fungující a změnit svůj život. To ale většina z nich nechtěla a vlastně ani neuměla. A jejich vlastní přesvědčivost při zastávání tohoto výkladu byla tak silná, že svatý Matouš může již při sepisování svého evangelia konstatovat, že tato verze je mezi židy jako takovými rozšířena až podnes.
Dalším, kdo se jistě velmi rychle dozvěděl o prázdném hrobu, byl římský místodržitel Pilát Pontský, kterému byli velekněží nuceni kvůli ochraně podplacených vojáků předložit svoji interpretaci, jež však pro znalého římského vojenského velitele nemohla působit jinak než směšně. Nicméně pragmatický a cynický Pilát s největší pravděpodobností využil této situace, ne aby přímo rozporoval velekněžskou interpretaci, ale aby co nejvíce ponížil ty, kteří ho za pomoci davu před dvěma dny donutili vydat rozsudek smrti, o kterém nebyl přesvědčen, že je oprávněný. Piláta nezajímala podstata problému s prázdným hrobem, ale spíše se vyžíval ve chvílích své mocné nadřazenosti, ve které se velekněží za cenu různých pro ně potupných ústupků vůči okupačnímu vládci snažili celou věc urovnat, aby nevznikl žádný skandál ani pro vojáky, ani pro ně samotné. Pilát neviděl jako důležité zajímat se o hledání pravdy spojené s realitou prázdného hrobu. Od evangelisty Jana je nám přece známa jeho pohrdlivá a skeptická věta vyslovená před spoutaným Ježíšem: „Co je pravda?“ Jemu stačil hřejivý pocit zadostiučinění a škodolibé radosti, který prožíval tváří v tvář ustrašeným a kapitulujícím velekněžím. A tento vítězný pocit pak zcela zastínil jakékoliv přemýšlení o podstatě prázdného hrobu.
Poslední, ale pro nás nejdůležitější skupinou, která byla konfrontována buď přímo, či skrze vyprávění druhých s realitou prázdného hrobu, byli Ježíšovi blízcí: ženy i muži, učednice i učedníci. Jsou to ti, kteří nejprve naprosto nechápali, co se mohlo stát, pak někteří z nich běží k hrobu, aby se na vlastní oči přesvědčili o nepopiratelném faktu prázdného prostoru vytesaného do skály. A následně všichni po různých křivolakých cestách, na kterých se mísí smutek a hrůza z událostí posledních hodin se vším, co do jejich srdcí po celá tři léta zaséval jejich Mistr a Pán, docházejí k radostné otevřenosti pro perspektivu, která přesahuje jakoukoliv lidskou zkušenost, k otevřenosti pro existenciální pravdu, která přináší naději tam, kde ji lidské přístupy a lidské výklady dát nemohou. Objevují sami pro sebe tu úzkou cestu spásy, o které Ježíš mluvil, jež vede k bytostnému přijetí pravdy o konečném vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí, o radostné jistotě víry vyjádřené nakonec prostým a jasným zvoláním: Pán vstal z mrtvých, v pravdě vstal z mrtvých.
Velikonoční slavení každý rok volá každého z nás, aby se rozhodl, k jaké interpretaci se sám přikloní. A ačkoliv to možná na první pohled může vypadat zcela jednoznačně, ve skutečnosti to tak samozřejmé není. I pro nás nominální křesťany je důležité si znovu s vážností položit otázku, zda u nás nakonec nepřevládne pouze hledání senzace a zážitku, nebo zda nezvolíme jen pohodlné konstatování, které pro nás nebude znamenat žádný otřes v našem životě, jejž máme pod kontrolou a se kterým jsme spokojeni. Nebo zda se nebudeme více zabývat posuzováním nedostatečností racionality či emoční vyrovnanosti víry u lidí kolem sebe než dopadem pravdy o zmrtvýchvstání pro náš osobní život. Nebo zda se staneme autentickými učedníky a učednicemi, kteří při pohledu na historickou skutečnost prázdného hrobu pochopí srdcem a přijmou pozvání být hlasateli radostné zvěsti o pravdě, která zachránila svět. Požehnané Velikonoce.
