Nepřerušená cesta k jednotě, která se začala odvíjet v Jeruzalémě

Pierbattista Pizzaballa, latinský patriarcha Jeruzaléma

Radost, kterou do života města Jeruzaléma vnesla před šedesáti lety poutˇ papeže Pavla VI. a náboj novosti, který vyvolala, jsou stále součástí současného života křesťanů ve Svaté zemi. Ostatně jako vždy a jako u všech věcí týkajících se Jeruzaléma, hluboký význam těchto událostí, a zejména setkání Svatého otce s ekumenickým patriarchou Athenagorou, změnily tvář církve a naznačily její cestu až do dnešních dnů.

Římský biskup se vrátil do Jeruzaléma, odkud před dvěma tisíci lety odešel. Na pouti, která ho zavedla na hlavní svatá místa, se setkal s ranami, které dějiny zanechaly jasně viditelné v geografii míst a lidí té doby i dneška. Ale také se mu dostalo silného a mocného objetí všech obyvatel, kteří ho přivítali s neuvěřitelnou radostí a nadšením a kteří svým pastýřům nezpochybnitelným způsobem ukázali vůli nezůstat zajatci těžkých dějin této země, ale jít za ně. Na dobových filmových záznamech je zachycen Pavel VI, který byl při vstupu do Svatého města téměř rozdrcen nadšeným a euforickým davem. Někdy totiž stačí malá gesta, na která mnozí, možná aniž by o tom věděli, čekali a po kterých toužili, aby uvolnila touhu po setkání a míru, která doutná v srdci každého člověka, zvláště zde ve Svaté zemi, poznamenané věčným napětím, konflikty a rozdělením. Křesťanský Jeruzalém stál nehybně, téměř pozastavený mezi starobylými zákony, předpisy, které jako by spíše paralyzovaly, než regulovaly běžný život. Návštěva papeže Montiniho měla zásluhu na prolomení této zdi, která se tehdy zdála velmi pevná, různých status quo, často používaných spíše neprávem než právem, aby se zabránilo vzájemnému vyrovnání. Tato prostá návštěva stačila k tomu, aby z našich vztahů smetla staletý prach.

Setkání s konstantinopolským ekumenickým patriarchou bylo bezpochyby událostí, která tuto pouť poznamenala. Petrův návrat po dvou tisících letech do Jeruzaléma, rodiště jediné a nerozdělené církve, nemohl nepohlédnout na onu ránu, nejhlubší ze všech, která poznamenala cestu církve na celé tisíciletí. A ve skutečnosti byl Petrův návrat do Jeruzaléma pro všechny křesťany také začátkem nové cesty sbližování, reinterpretace a vykoupení jejich dějin, touhy a tesku po ztracené jednotě. Vždyť návrat do Jeruzaléma a odchod z něj s sebou vždy a nutně přináší hlubokou změnu. Jeruzalém je pro křesťana místem, které konkretizovalo vykoupení, které změnilo význam odpuštění, spravedlnosti a pravdy. Nelze přijít do Jeruzaléma, aniž bychom se vyrovnali s těmito skutečnostmi, které zde, opakuji, nabývají jedinečné konkrétnosti.

Od té doby se v ekumenickém dialogu mnohé změnilo. Postoje úcty a přátelství mezi církvemi dnes považujeme za samozřejmost. Za to vděčíme jim, papeži a ekumenickému patriarchovi, a jejich odvaze, jejich vizi. František svou modlitební poutí do Svaté země v roce 2014 a obnoveným setkáním s ekumenickým patriarchou Bartolomějem konkrétně ukázal, jak daleko se církev za těch padesát let a po nich dostala. V roce 1964 se setkání konalo na Olivové hoře, významném místě, ale také na periferii Jeruzaléma. V roce 2014 se naopak konalo v srdci křesťanského Jeruzaléma, u Božího hrobu, který je nejen místem připomínajícím Kristovu smrt a zmrtvýchvstání, ale také místem, které je právem či neprávem považováno za symbol našeho rozdělení.

My, kteří žijeme v Jeruzalémě, samozřejmě dobře víme, jak dlouhá je ještě cesta a jak obtížné je někdy žít společně, ale už jen to, že se tato velmi významná událost může konat na našem nejdražším místě, je neklamným znamením cesty, kterou jsme dosud urazili. Před šedesáti lety toto objetí zbořilo zeď rozdělení mezi oběma církvemi a zahájilo novou éru života církve. Objetí, které se konalo o padesát let později, obnovilo radost a jednotu v Duchu, kterou nikdo z nás nyní nemůže předvídat, ale která již dnes přináší hojné ovoce pro život církve. Vidíme to na obnově baziliky, která probíhá společně, což je dnes samozřejmé, ale ještě před několika lety by to nebylo myslitelné.

Setkání, prohlášení, společné iniciativy mezi církvemi jsou dnes považovány za běžné záležitosti. Společné pastorační iniciativy ve školách, ve farnostech jsou výrazem touhy po bratrství, které není jen touhou několika málo lidí, ale celého místního křesťanského společenství v jeho různých vyznáních. Dalším příkladem je Pastorační vademecum katolické církve, které dává konkrétní pokyny, jak slavit svátosti pro smíšené rodiny (což jsou téměř všechny), a přitom respektovat citlivost všech.

I dnes, možná ještě více než včera, potřebujeme odvážné muže a ženy, kteří jsou schopni prozíravosti, dokážou vidět dál než za současnou bolest, osvobodit naše srdce utlačovaná příliš mnoha obavami a kteří jako Pavel VI. a Athenagoras svými slovy a gesty umí ukázat dnešním křesťanům ve Svaté zemi obtížnou a fascinující cestu k míru.