Hledejte

Elva Frouz, stálý jáhen plzeňské diecéze  Elva Frouz, stálý jáhen plzeňské diecéze   Komentář

PODCAST: Elva Frouz – To světlo ve tmě svítí

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
POSLECHNĚTE SI: Elva Frouz – To světlo ve tmě svítí

Bylo to v Adventu před třemi lety, kdy jsem velice často nemohl v noci spát. V čase nejkratších dní a nejdelších nocí jsem se pravidelně mezi třetí a čtvrtou ráno probouzel a marně se pokoušel znovu usnout. Pár dnů před Vánoci, když se to stalo znovu, jsem tedy vstal z postele, zapálil svíčky na adventním věnci, usedl do křesla a hleděl dlouze do tmy. Začalo svítat teprve po sedmé hodině, a mezitím uplynula závratně dlouhá doba.

Těch několik hodin bylo časem hlubokého pokoje a spočinutí, v úplném tichu a měkkém světle svíček mi bylo dobře. Zároveň se ale objevil a postupně sílil ještě jiný vjem: jako by tmou rezonovalo a blížilo se naléhavé a bezeslovné varování, jako by v temnotě rostlo a sílilo neznámé nebezpečí. Prožíval jsem, že mám dál pokojně sedět, že je to důležité, abych mohl přijmout i ten druhý vjem a vyrovnat se s ním. Nerozuměl jsem, co a proč se přesně děje. Tušil jsem ale, že celý tenhle prožitek mezi nocí a úsvitem má význam, že se v něm ukrývá něco jako poselství či vzkaz.

Pak jsme prožili krásné vánoční svátky s rodinou, s našimi přáteli jsme přivítali jsme rok 2020, dny plynuly víceméně jako jindy dál.

Jenže pak přišlo jaro a s ním pandemie. Mám v živé paměti, jak jedu autem, a z rádia zní proslov, plný slov jako „zakazuje se“ a „nařizuje se“. Pravděpodobně každý z nás by se dovedl rozvzpomenout, kdy mu došlo, že se děje něco opravdu vážného a znepokojivého. Pak přicházely fáze vzedmutí vln a dočasného uklidnění, uzávěry, tíseň. Zároveň nabrala na síle ještě jiná pandemie, méně evidentní, zato s dlouhodobými ničivými následky: kvůli radikálně odlišným interpretacím probíhajících dějů se rozbíjela důvěra mezi lidmi, narostla nevraživost, přibylo agresivity.

Po utišení vln covidu jsme na chvilku dostali čas se nadechnout – a přišla ruská agrese na Ukrajinu. Pár dnů, týdnů, možná měsíců se zdálo, že tentokrát se ve výkladu událostí víceméně shodneme. Ten dojem ale zmizel téměř beze stopy. Dnes jsme jako společnost v postojích, v hodnocení významu informací, v představách o dalším vývoji rozděleni natolik, že je riskantní otevírat v hovoru zásadnější témata, a to často i mezi nejbližšími.

To, že existují radikálně odlišné pohledy na klimatickou změnu, na izraelsko-palestinský konflikt, na sociální problémy a na další a další oblasti, už zmiňuji jen pro úplnost – žijeme to a vidíme každý den.

Někdy mám dojem, jako bychom se ocitli ve velkém příběhu, ve kterém se dlouze stmívá a ráno je v nedohlednu. Občas sice někdo ocituje Havlovo „až bude nejblběji, začne se to obracet k lepšímu“ nebo připomene, že největší tma bývá před úsvitem. Tento typ útěchy ovšem dlouhodobým užíváním ztrácí na síle a stává se nevěrohodným.

Možná víte, že se dříve v dolech používali kanárci jako živé indikátory nebezpečných plynů. Pokud ve štole došlo ke zvýšení koncentrace oxidu uhličitého nebo metanu, zareagovali kanárci rychleji než člověk, a horníci tak dostali o trochu víc času se zachránit. Mám za to, že máme být vnímaví k různým „kanárkům“ našeho času, že se jimi máme nechat upozornit, když toho jedovatého nebo výbušného je mezi námi příliš. Když například nedávno vyšel průzkum, podle kterého se velká část mladých lidí propadá do úzkostí, depresivních stavů, osamocenosti, hned jsem si na kanárky v dole vzpomněl. A připouštím, že moje tři roky stará předvánoční zkušenost mohla být také takovým „kanárkem“, byť neviditelným.

Jak ale takové úvahy souvisí s Adventem a nadcházející oslavou Narození? Neměla by řeč v takových dnech být spíše harmonizující, útěšná, zahlazující ostré hrany? Snad ano – a jistě také ne tak docela. O Vánocích slavíme, že živoucí Světlo přišlo a přichází do našeho světa. Ten svět se ale jevil potemnělý i v čase, kdy se Ježíš narodil jako člověk. Odmítnutí, opuštěnost, pronásledování, násilí – to vše je součástí vánočního příběhu, prvních dnů a týdnů Božího syna jako narozeného dítěte. A šlo to pak dál, den za dnem, až k završení Velikonoc. Světlo přišlo do temnot. Že ho temnota nepohltila, je dáno silou Světla, nikoli nepřítomností tmy.

Proto si smíme připustit, že právě i dnes je tomu tak. Že právě v tuto chvíli je někdo nemocný, někdo umírá, někdo je týrán nebo vyháněn z domova. Smíme si připustit skutečnost bolesti, násilí a smrtelnosti právě proto, že víme o realitě Boží něhy, blízkosti a přijetí. Můžeme se právem lekat, ale nemusíme být strachem pohlceni.

Zúčastnil jsem se před lety duchovních cvičení, kde na mě tíživě dolehly bolesti lidí kolem mě, a také a především moje vlastní ztráty, prohry a zrady. Bylo to až k nesnesení. Při osobním rozhovoru s doprovázejícím jsem pak dostal doporučení, které se mi od té doby často připomíná: „Až odtud půjdeš, představ si, že kromě svých šatů jsi celý oblečený do světla, které tě obklopuje, nese i prostupuje. A přijmi, že to není jen představa, že je to realita.“ Zkusil jsem to tedy – a byl jsem pro tu chvíli zachráněn. Moje starosti nezmizely, ale ukázaly se jako relativní vůči tomu, co (nebo spíše kdo) je vždy větší.

„Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne. Byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou,“ slyšeli jsme před pár týdny o slavnosti Krista Krále. Když se zde náš Mistr ztotožňuje s trpícími, propojuje se také se vším, co hladoví, žízní, bloudí, stydí se, hledá uzdravení a svobodu v našem vlastním nitru. To je další silný důvod, proč nás temnoty mohou (a snad někdy i mají) znepokojovat, ale nemusí nás přemoci.

„Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši,“ zněl vzkaz od apoštola Pavla v neděli před týdnem. Abychom pozvání k vděčnosti a radosti uměli zaslechnout a dokonce přijmout i uprostřed mnohdy neradostné a nepokojné doby, je třeba překročit podmíněnou vděčnost jen "za něco", jít k radosti, která je víc, než aktuální emoce. Jde o postoj srdce, který vychází z hloubky. Neustálá modlitba pak může mít podobu naslouchajícího přebývání v tomto postoji, v postoji vděčného přijetí přítomného okamžiku a Boží přítomnosti v něm.

"Buď, bratře, bytostný; když celý svět se zřítí, tu padne náhodnost a obstojí jen bytí,“ píše Angelus Silesius. A také: "Byť Kristus v Betlémě se tisíckráte zrodil, jsi ztracen, dokud se i v tobě nenarodil.“ Kéž se opravdu narodí v nás, kéž očistí náš pohled a dá nám projít všemi temnotami ke světlu, které je tady, a kterým je On sám.

Elva Frouz je stálý jáhen plzeňské diecéze, provozuje spolu se svou ženou a okruhem přátel Dům Komunity Noe v Holostřevech.

 

23. prosince 2023, 08:45