Svatý Josafat a ukrajinská modlitba za mír ve Vatikánu
Svitlana Dukhovych - Vatican News
V den, kdy církev slaví ukrajinského světce Josafata Kunceviče, papež na závěr modlitby Anděl Páně pozdravil také poutníky a baziliánské mnichy, kteří přijeli z různých zemí oslavit čtvrtstoletí mučednické smrti polotzkého biskupa, jenž s neutuchající horlivostí nabádal své stádce k jednotě katolíků a s láskyplnou oddaností pěstoval byzantsko-slovanský ritus.
"Modlím se s vámi za mír ve vaší sužované zemi. Bratři a sestry, nezapomínejme na umučenou Ukrajinu."
Božská liturgie 400 let po mučednické smrti
Josafat Kuncevič se narodil ve Wolodymyru na Volyni, zemřel 12. listopadu 1623 a byl kanonizován v roce 1877 jako první představitel východní církve ve společenství s Římem. Jeho ostatky spočívají pod oltářem svatého Basila Velikého ve Svatopetrské bazilice, kde se včera konala božská liturgie u příležitosti 400. výročí jeho mučednické smrti, které předsedala hlava ukrajinské řeckokatolické církve, arcibiskup Svjatoslav Ševčuk, a koncelebroval metropolita vilniuský arcibiskup Gintaras Grušas, předseda Rady evropských biskupských konferencí (CCEE).
"Prosíme Boha, aby se našich srdcí dotkla ona božská jiskra, která zapálila jeho srdce božskou láskou, a aby v nás rostla s naší vírou zapálenou pro smíření s Bohem a bližním v touze po spáse duší," uzavřel svou homilii monsignor Grušas. "Láska k nepřátelům tak velká, že je toužíme obrátit a plně přivést k Boží lásce, aby všichni byli jedno."
Otec Robert Lisseiko, OSBM, generální představený Baziliánského řádu svatého Josafata, v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas - Vatican News vypráví, jak jejich zakladatel uvedl do praxe koncept jednoty, za který položil život, jakou roli sehrál jeho řád při budování sociální a náboženské struktury ukrajinské společnosti a jak může učení svatého Josafata pomoci dnešním ukrajinským věřícím čelit tragédii války.
Svatý Josafat Kuncevič je znám jako "mučedník jednoty". Můžete vysvětlit, proč je takto označován?
Svatý Josafat je světec z období, kdy kyjevská metropole po Brestlitevské unii (1595-1596) přešla z jurisdikce konstantinopolského patriarchátu do jurisdikce papeže, a tím znovu získala jednotu s římským papežem raně křesťanské církve. Jako basiliánský mnich, kněz a poté biskup se svatý Jozafat vždy snažil přivést svěřený lid k jednotě - nejprve s Kristem. Někdy bývá jeho postava vnímána jako někdo, kdo se snažil obrátit pravoslavné na katolickou víru, ale pokud se podíváme na jeho život, zjistíme, že jeho postoj byl zcela jiný. Především jako mnich, který vstoupil do kláštera Nejsvětější Trojice ve Vilniusu, usiloval o osobní jednotu s Kristem prostřednictvím osobní a liturgické modlitby a hluboké askeze. Jozafat vstoupil do kláštera v troskách, materiálních i duchovních, kde už téměř nikdo nezůstal a mnišský život se rozpadl. Místo toho dokázal svým příkladem, který dával ostatním, během několika let přitáhnout k mnišskému životu mnoho mladých lidí. Mnoho duší pak přivedl ke sjednocení s Kristem, protože byl velkým zpovědníkem, který hlásal Kristovo slovo, evangelium, vyzýval k obrácení a pokání. Především z tohoto důvodu je Josafat apoštolem a mučedníkem jednoty, protože na jeho dílo pohlíželi nevraživě ti, jejichž svědomí se jeho slovo pravděpodobně dotklo. Byli to ti, kteří nechtěli slyšet slovo pravdy svatého Josafata; tento hněv byl pak příčinou jeho mučednické smrti.
Jakou roli sehrál váš řád, založený světcem, při budování náboženské a společenské struktury Ukrajiny za těch 400 let?
Náš řád byl od počátku 20. století jediným mnišským řádem v tom, co dnes známe jako ukrajinskou řeckokatolickou církev. Jako jediný obnovený mnišský řád, založený svatým Jozafatem a metropolitou Josifem Veljaminem Rutským, byl hybnou silou rozvoje Kyjevské metropolie v jednotě s papežem. V průběhu let se věnoval nejen hlásání evangelia, ale také vzdělávání lidí: měli jsme mnoho škol, které vychovávaly "zdravou" třídu společnosti. Měli jsme tiskárny (nejznámější je v Pochaivě), kde se tiskly nejen církevní a liturgické knihy, ale také populární knihy v lidovém jazyce. To napomáhalo růstu společnosti, protože lidé, kteří uměli číst, měli přístup k různým zdrojům poznání a stávali se vnitřně svobodnějšími.
V době, kdy slavíme 400. výročí mučednické smrti svatého Josafata Kunceviče, prožívá Ukrajina v důsledku války jedno z nejtěžších období svých dějin. Jaké poučení si můžeme vzít ze života tohoto světce, abychom mohli čelit současné tragédii?
Domnívám se, že v kontextu, který prožíváme, nás postava svatého Jozafata může naučit několika zásadním věcem, a sice mít odvahu odsuzovat hřích a snažit se růst v Kristově pravdě. V kontextu války existují dva extrémy: jeden říká, že musíme odpustit našim nepřátelům a nebránit ukrajinský lid, to je to, co můžeme nazvat "falešným pacifismem"; druhým extrémem je pomsta, protože náš nepřítel nyní hubí náš lid. Místo toho nás evangelium učí něčemu jinému: musíme umět odpustit svému nepříteli, a to tak, že nebudeme usilovat o jeho zničení, ale budeme pracovat na jeho obrácení. Kristus nám říká: "Modlete se za své nepřátele, milujte své nepřátele." Ne ve smyslu, že se nebudeme bránit násilí, které od něj pochází, ale ve smyslu, že uděláme vše, co na nás závisí, pro jeho obrácení, aby se nepřítel stal bratrem. Právě to dělal svatý Josafat jako kněz, jako biskup: snažil se obrátit ke Kristově pravdě všechny, kdo byli daleko od evangelia, a podařilo se mu obrátit lidi jak za jeho života, tak po jeho mučednické smrti: tolik jeho odpůrců se stalo pravými křesťany jen proto, že viděli příklad služby svatého Josafata Kristu v pravdě.
Světec byl zabit rozzuřeným davem, který nepřijal jeho myšlenku jednoty. Co můžete v této souvislosti říci o toleranci mezi představiteli různých konfesí a náboženství? Jaké by mělo být správné kritérium pro obranu vlastní identity, v tomto případě náboženské? Na co bychom si měli dát pozor, abychom při obraně identity nepřekročili hranici nespravedlnosti?
Domnívám se, že tolerance v evangelikálním kontextu znamená postoj respektování jiného názoru, který je odlišný od našeho. Respektujeme skutečnost, že každý má své hranice a že dospět k pravdě, pochopit Kristovo poselství, vyžaduje čas. Pochopit mnohé pravdy hlásané Kristem vyžaduje čas; je to neustálý růst, neustálé rozjímání nad Božím slovem. To je tolerance: snášet omezení různých lidí, dokonce i svá vlastní, s vědomím, že chceme růst. Zároveň musíme být pravdiví: můžeme-li v mezikonfesijním dialogu diskutovat o určitých tématech, musíme tak vždy činit s cílem hledat Boží pravdu, ne jen proto, aby zvítězil nějaký názor, ale abychom našli to, co nám pomáhá žít v jednotě, ve vzájemné všeobjímající lásce, schopné se některých věcí také zříci. Bez odříkání totiž není možné dosáhnout křesťanské jednoty a lásky mezi bratry různých konfesí. Proto být tolerantní znamená vždy hledat pravdu Boha, který nás stvořil jako bratry a sestry.
