Samuel Prívara: Zradit Krista

Evangelium na dnešní den je z Lukáše a Ježíš v něm mluví o zapírání. Někomu se možná vybaví z filmů nebo knih popisy hrdinského svědectví prvních křesťanů o jejich víře, jinému zase o nic méně odvážné skutky křesťanů v minulém století za vlády totalitních režimů nacismu a komunismu. Je mezi námi ještě nemálo těch, kteří na vlastní kůži zažili komunistický útlak a těžká dilemata ohledně věrnosti své víře. A i dnes nemálo lidí přichází k rozhovorům s tím, že si neví rady s otázkou vyznání vlastní víry. Jak mluvit o vlastní víře mezi spolužáky, kolegy, v kolektivu, který je většinou nevěřící. Jak tedy nezapřít a zároveň nebýt za toho divného?

Přesto, že jsou to všechno velmi vážné a důležité otázky, já bych se dnes rád zaměřil ještě na jinou dimenzi zapírání Krista. Ježíš přišel na tento svět, aby nám ukázal pravou tvář Boha, aby nám přinesl dobré poselství o tom, že Bůh je vždy s námi, že nás má rád, že se neustále snaží o naši záchranu, že trpělivě čeká na náš návrat a že totálně respektuje naši svobodu. Nepopírá spravedlnost svého Otce, ale dává důraz na jeho laskavost a milosrdenství. Rozšiřuje a doplňuje učení Jana Křtitele, který hlásal blížící se den hněvu, sekyru přiloženou na kořeny stromu, oheň, který zničí nepravost. Ježíš mluví o milosrdném otci, který čeká na návrat svého syna, o kvočně, která shromažďuje kuřátka pod svá křídla. Ježíš se zlobí na farizeje pro tvrdost srdce, protože upřednostňují nařízení a předpisy před lidským osudem, dodržování soboty před záchranou lidského života. 

Bohužel se v průběhu staletí nezřídka stalo z našeho křesťanství přesně to, co Ježíš kritizuje. Zvláště od 18. století začal převládat filozofický dualismus Reného Descarta a světonázor většiny lidí utvářela newtonovská fyzika s velkolepým obrazem Boha, který je někde tam venku, Boha, který z majestátní vzdálenosti řídí mechanický vesmír. A přesto, že věda tento obraz světa dávno zavrhla, v praktickém životě křesťanů zůstali některé postoje, které z tohoto pohledu na svět vyplývají: 

·      Pro mnohé jsou vnější úkony mnohem důležitější než vnitřní postoje. Pod pojmem „vnější úkony“ myslím různé rituály, zaměření se na konání dobrých skutků, vykonávání postů, almužen a tělesného pokání. Vůbec tady nejde o to, že by liturgie, dobré skutky, almužny, půst nebo pokání byly špatné. Kritika je zaměřena na přehnaný důraz na tyto praktiky bez odpovídajícího správného vnitřního postoje. 

·      Druhý postoj podvědomě počítá s tím, že jsem to já jako věřící křesťan, který iniciuje dobré skutky a Bůh mě pak za ně patřičně odměňuje. Evangelium však naopak učí, že Bůh iniciuje všechny dobré skutky prostřednictvím inspirace Duchem, který v nás přebývá, zatímco my pozorně nasloucháme a uskutečňujeme to, co nám Duch navrhuje.

·      A nakonec ještě třetí postoj je typický svou starostí o to, jak se dostat do nebe na konci života, přičemž zapomíná na uplatňování lásky k Bohu a bližnímu tady a teď. Tento přístup k životu a víře v podstatě podporuje sjednávání s Bohem, kupčí s ním, abychom se takříkajíc vyhnuli peklu nebo zkrátili očistec. Avšak evangelium nás vybízí k tomu, abychom milovali Boha tady a teď a rovněž abychom milovali své bližní stejnou bezpodmínečnou láskou, jakou Ježíš miloval nás.

Když se podíváme na Písmo, Ježíš nás učí jiným postojům, než jsme si právě zmínili. 

·      Učí nás, že vnitřní motivace je důležitější než vnější činy. 

·      Říká, že křesťanská tradice je živou zkušeností evangelia, je to živá víra mrtvých, která se vyvíjí. Tradicionalismus naproti tomu je mrtvá víra živých. Ježíš se proti takovým postojům rázné ohrazuje v evangeliu. 

·      Jak již bylo naznačeno, Bůh není někde tam venku, daleko od nás. Podle Písma je „já v Bohu“ a „Bůh v já“. Duch v nás přebývá jako dynamický zdroj inspirace pro všechny naše dobré skutky. Pokud by Bůh byl pouze někde tam venku, v nějakém vzdáleném nebi, jak máme k Němu vystoupat? Pokud se nám po několika pokusech nedaří k Němu přiblížít, velmi lehko dospějeme k závěru – tohle asi není nic pro mě. Jak říká Thomas Keating, není možné projít zkouškami duchovního života, pokud si myslíme, že Bůh je milion kilometrů daleko a že k němu musíme šplhat, nebo že se musíme učinit hodnými Boha. 

·      Dobrý a věrný křesťan je ten, kdo žije evangelium v každodenním životě, a ne ten, kdo o něm pouze čte nebo se snaží manipulovat s Bohem podle svých konkrétních potřeb. Bůh neslibuje v evangeliu pečené holuby, které budou padat do úst těm, kdo budou konat dobré skutky. Tzv. evangelium prosperity, které hlásá různá dobra na tomto světě jako odměnu za dobré skutky nemá nic společné spolu s evangeliem Kristovým. Blahoslavenství, která vyjadřují ideál štěstí, jak jej představil Ježíš, ve skutečnosti učí, že lidé pro svou víru také trpí a jsou pronásledováni. 

·      No a nakonec nám Bible předkládá, že je třeba pěstovat lásku k Bohu tady a teď, a nepracovat pro budoucí odměnu nebo hromadění nebeských záruk. Celý syndrom odměny a trestu je důsledkem velmi dětského postoje vůči Bohu, u dospělých by se však měl rozvinout ve zralejší postoj, pokud je jejich náboženská výchova skutečně adekvátní. Namísto starostí o záruky pro budoucí život je třeba důvěřovat Bohu a věřit, že pokud v tomto životě děláme, co můžeme, abychom milovali Boha a sloužili bližním, Bůh se postará o budoucnost. 

Ježíš se přesně o tyto věci hádal s farizeji, když tvrdil, že jsou jako obílené hroby – zvenku krásně nazdobené a uvnitř plné mrtvých kostí. Dovolím si tvrdit, že Krista zrazuje každý člověk, který zrazuje jeho postoje, jeho životní styl, jeho motivace a místo toho nabízí nebo dokonce vnucuje sadu předpisů, pravidel, nebo nějakou formu tradicionalismu. 

Všem nám přeji, abychom se snažili žít křesťanství tak, jak ho chtěl Ježíš, živé a se zájmem o Boha a bližního. Mějte se hezky, budu se těšit zase někdy příště. 

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha.