PODCAST: Tim Noble - Hranice
Jak okamžitě slyšíte, nejsem Čech. Narodil jsem se a žil jsem skoro čtyřicet let v Anglii a pak, před dvaceti lety, jsem se přestěhoval do České republiky. Ještě před tím jsem byl rok v Německu a čtyři roky jsem strávil v Brazílii. Takto jsem si zvykl na život mezi kulturami. Ne vždycky, ale většinou, pro mě takový život je obohacující a přináší radost.
Znamená ale také dotýkání se rozdílů. Prvním zřejmým rozdílem mezi zeměmi je jazyk, ale jsou i jiné, a někdy zásadnější rozdíly. Ty rozdíly se mohou týkat třeba našeho života doma a v práci. Nebo to jsou rozdíly mezi generacemi, kdy starší generace nerozumí tomu, co chtějí a co říkají mladší lidé - nebo naopak - kdy mladší generace nerozumí tomu, o co jde starší generaci a co tato generace potřebuje. Nebo, pokud, jako já, máte rádi sport, musíte se vyrovnat s tím, že někdo fandí jinému hokejovému týmu než vy (i když nikdy nepochopíme proč).
Můžeme používat různé obrazy, abychom popsali zážitky mezí rozumění. Já jsem zvolil dva obrazy. Prvním jsou hranice. Setkáni s jinakostí na nich může vézt jak ke snahám vymezit se, hájit vlastní území, nebo se naopak otevřít komunikaci. Můžeme být jako želva, která se schovává ve svém krunýři, nebo jako páv, který vidí možnost sdílet svou krásu, nebo jako pes, který potřebuje čichat, aby objevil všechny nové pachy, všechno, co se ve světě děje.
Druhý obraz je biblický a tentokrát bez zvířat. První List Petrův mluví několikrát o křesťanské společnosti jako o vyhnancích a cizincích. Nám říká: „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva“. (1 Pet 2:11). Můžeme to chápat jako život bez trvalého pobytu. Slovo, které se překládá jako „cizinci“ je v řečtině paroikoi. Doslovně však to znamená lidé, kteří žijí blízko, ale mimo domov, kteří domů zároveň patří i nepatří.
První křesťanské obce, kterým je Petrův list určen, jsou „cizinci“ ve dvojím smyslu slova. Zaprvé, sociologicky. Většina z nich jsou lidé, kteří v Římské říši nemají plná práva. Jsou na okraji společnosti, protože nemají statut občanů, mnozí jsou chudí. Bohatší a mocnější část společnosti je nepovažuje za důležité. Vyjadřují se o nich poměrně negativně: paroikoi. Ale právě tento poněkud hanlivý výraz je v Petrově listu přeznačen na něco, na co mohou být lidé hrdí.
Ano, říká zde autor listu, jsme na cestě, to není náš poslední cíl, nejsme plně podřízení požadavkům tohoto světa, protože nakonec jsme občany mocnějšího království, království Božího. Kdekoliv bydlíme, kdekoliv žijeme, máme jenom dočasný domov, protože jsme povoláni k něčemu jinému, k něčemu trvalejšímu a úžasnějšímu. Náš život je pouť, na které se setkáváme s různými lidmi, situacemi, možnostmi. Často jsou Božím požehnáním, ale mohou být i pokušením a výzvou.
Vždycky se ale nějakým způsobem nacházíme mezi těmito dvěma „domovy“, tím viditelným dočasným, a tím neviditelným trvalým. Žijeme v jednom i v druhém, a zároveň úplně nežijeme ani v jednom ani v druhém. Jsou si blízko, ale zároveň daleko. Napětí, které taková existence s sebou nese, není snadné. Proto jsme v silném pokušení, přestěhovat se do jednoho z domovů, mít trvalé bydliště i občanství jenom jedno. Buď zapomeneme na Boha, abychom se mohli soustředit na denní život a jeho starosti, nebo necháme ten denní život být, abychom se mohli soustředit jenom na „duchovní věci“, a když to děláme, ignorujeme lidi a svět kolem nás.
Výzva, kterou před nás klade Petrův list, se dotýká právě onoho života na hranicích, zkušenosti různosti, která s sebou nese rozumění i nerozumění, příležitosti i hrozby. Je to výzva přijmout hranice jako pozvání k růstu a k novým vztahům, jak jsme je zatím neznali. A vlastně právě proto, že jsou hranice spojené s rozdělením, s jinou řečí, s jinými zvyky, s jinou kulturou, někdy s jiným náboženstvím, když jsou překračovány, nese to s sebou nový způsob vyjednávání ohledně toho, kým jsme sobě navzájem, nová očekávání naděje, sny, ale i strach. Jsou sice situace, kdy hranice představuje bariéru mezi bezpečím a nebezpečím, například, mezi zemí, kde je mír, a kde je válka. To ale není vždycky ten případ. Častěji, když stojíte na hranicích a můžete přejít na druhou stranu, vidíte, že za nimi je často plynulé pokračování spíš než rozdíl. Stromy tam rostou stejně, svítí tam slunce, prší, lidé dělají podobné věci – jedí, pracují, spí, smějí se (i když někdy jiným věcem), pláčou, cítí smutek i radost.
V mém životě žít mezi kulturami obvykle znamenalo radost z různosti. V roce 2018 jsem se stal českým občanem a jsem za to vděčný. Zároveň jsem pořád britský občan. To neznamená, že musím se rozdělit a mít českou část a anglickou část, jednu nohu pro každou zemi. Spíš jsem občanem dvou zemí. V těžkých dobách to s sebou nese jakoby dvojnásobnou bolest, když je dobře, dvojnásobnou radost. A je to pro mě takový předobraz toho, o čem mluví Petrův list, když říká, že jako křesťané obýváme dva světy. I když tam je jeden dočasný a druhý trvalý, přece se oba prolínají, a jak z Božího království tak z našeho momentálního spolužití s lidmi čerpáme inspiraci a radost.
Doc. Tim Noble je teolog a vysokoškolský pedagog pocházející z Anglie, nyní žije v Praze.
