Závěrečný komentář k synodě
Andrea Tornielli - ediční ředitel Vatican news
Ve světě, který hoří a je na pokraji propasti nového světového konfliktu; ve světě poznamenaném neschopností naslouchat a nenávistí, která podněcuje války a násilí odrážející se i na digitálním kontinentu, je jistě dobrou zprávou, že se čtyři sta lidí sešlo na měsíc mimo domov, aby se modlili, naslouchali si a diskutovali. Synodální církev, na kterou dnes papež František naléhá, představuje malé semínko naděje: stále je možné vést dialog, vzájemně se přijímat, odložit význam vlastního ega, překonat polarizace, aby se dospělo k široce sdílenému konsenzu. Žijeme v temné hodině, v době, kdy se války a terorismus, které masakrují civilisty a zabíjejí děti, udržují oporou verbálního násilí a jednostrannosti. Temná hodina, v níž se i "mír", "dialog", "vyjednávání" a "příměří" staly nevyslovitelnými slovy. Temná hodina poznamenaná nedostatkem odvahy, prozíravosti a diplomatické kreativity na všech úrovních - počínaje vládami a vládnoucími třídami. Je skutečně třeba se modlit. Vskutku je tu prorocký hlas schopný povznést se a povznést se nad zájmy, ideologie a stranickost, který je třeba podpořit a následovat: hlas římského biskupa. Synoda, kterou jsme slavili letos v říjnu, představuje v rozjitřeném světě malé semínko, které, jak doufáme, bude plodné pro budoucnost církve a celého lidstva.
Podíváme-li se na církev a její poslání a analyzujeme-li souhrnný dokument tohoto prvního ze dvou zasedání této jediné synody, která bude mít za rok svůj epilog - text odhlasovaný s velmi vysokým procentem shody -, objevíme poměrně dost novinek. Především další uvědomění si potřeby aplikovat učení posledního koncilu, pokud jde o jedinečné povolání, které se týká nás všech pokřtěných. Na každé stránce evangelia se proti Ježíši, který se všem přiblížil a se všemi hovořil, staví různé kasty a bojují proti němu. Byli to tehdejší klerikové, zvyklí nakládat těžká břemena na bedra druhých, zákoníci, znalci zákona, mistři doktríny. Je třeba hledět k Nazaretu, aby se v církvi na všech úrovních, od římské kurie až po nejmenší farnosti, obnovilo vědomí, že každá služba je opravdu službou, a ne mocí, a skutečně "slouží", pokud lidi sbližuje, sjednocuje, činí je spoluodpovědnými, vytváří bratrství, vydává svědectví o Božím milosrdenství, ne pokud odcizuje, ne pokud upevňuje privilegia, ne pokud vytyčuje hranice oddělenosti mezi těmi, kdo jsou vysvěceni, a těmi, kdo vysvěceni nejsou, ne pokud považuje (možná spíše skutky než slovy) laiky za pokřtěné druhé kategorie. Současně je také třeba zabránit tomu, aby ze strany pokřtěných, kteří nejsou povoláni ke kněžskému povolání, ale k jiným formám svědectví a služby v jediném křestním kněžství, hrozilo riziko, že se budou chtít klerikalizovat a nechají se klerikalizovat, že překročí malou kastu "angažovaných laiků". Synoda o synodalitě bude semínkem naděje, pokud čas milosti, který prožili muži (většina a většinou biskupové) a ženy shromáždění v Římě, bude svědčit o metodě, kterou je třeba trpělivě uplatňovat v každém projevu života křesťanských společenství. Nebude semínkem naděje, pokud bude redukována na byrokratické plnění, třeba tím, že bude zařazena do směsice "církevnického" a sebestředného jazyka, směsice starých klerikálních kategorií. Kategorií církve, která slovy říká, že chce koncil aplikovat, ale pak jedná v předkoncilních kategoriích prostřednictvím zavedené praxe, s biskupy a kněžími, kteří rozhodují, a ostatními pokřtěnými, kteří se musí omezit na uvádění svých rozhodnutí do praxe.
Právě zveřejněná souhrnná zpráva pak hovoří o společné potřebě dát více prostoru ženám, ženskému géniu, mariánskému principu, který je v církvi tak důležitý. I zde by stačilo mít odvahu více se ohlížet na evangelium a více důvěřovat Ježíši. Pod křížem, když apoštolové a učedníci (kromě Jana) utekli, byly ženy. Zatímco on umíral, ony zůstaly. A právě jejich prozíravosti a odvaze opustit prostor večeřadla vděčíme za první zvěst o vzkříšení. U prázdného hrobu byly nejdříve ženy, ne muži, ne vyděšení apoštolové, kteří zůstali zavření doma. První zvěst o nejvíc šokující novince v lidských dějinách - o Bohu, který se stává člověkem, umírá za nás a pak vstává z mrtvých a činí nás součástí tohoto osudu - učinily ženy, nikoli muži. Ony jsou svědky toho, co viděly, prázdného hrobu, ony jsou první, kdo říkají, že Ježíš žije. Pronášejí první homilii o kérygmatu, o podstatných věcech naší víry, apoštolům a učedníkům, kteří jsou stále ještě zděšeni tím, co se stalo na Velký pátek. Odtud by stačilo začít, abychom si všichni uvědomili, že ženy musí být v církvi mnohem více oceňovány na všech úrovních a překonávat metlu klerikalismu, nemoc bohužel stále hluboce zakořeněnou a opakovaně odsuzovanou Petrovým nástupcem. Lze doufat, že synodní souhrnný dokument bude i v této oblasti představovat bod, z něhož není návratu k obnově evangelijních počátků.
Další prvek, který vyplývá z textu odhlasovaného členy synody, se týká přijímání zraněných. Přijetí chudých - blízkost k nim a přednostní volba pro ně je učením Ježíše Krista a tradicí církevních otců, nikoliv sociologickou kategorií či objevem teologie osvobození - a přijetí migrantů, v nichž křesťan nemůže nevidět odraz tváří svaté nazaretské rodiny na útěku. Ale také přijetí těch, kteří jsou "neregulérní", kteří jsou vzdálení, kteří jsou "nepřijatelní". Znovu se musíme vrátit k evangeliu a k oné velmi účinné syntéze obsažené ve slovech, která římský biskup svěřil mladým lidem na Světových dnech mládeže v Lisabonu, když zopakoval, že v církvi je skutečně místo pro všechny, "todos, todos". Na každé stránce evangelia vidíme, jak Nazaretský boří tabu a zavedené tradice, jak boří úctyhodnost a pokrytectví, aby se ujal hříšníka, zraněného, zavrženého, bezprávného, zkaženého, vzdáleného, toho, kdo není "z nás". Všem nám udělá dobře, když se vrátíme k dynamice toho, co se stalo v Jerichu v březnu třicátého roku, několik dní před Ježíšovým umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním, kdy Mistr, procházející pod platanem, vzhlédne a osloví malého, všemi nenáviděného zkorumpovaného celníka a pozve se k němu domů. Zacheus Nazaretského přijímá, poznává svůj hřích a obrací se. Toto obrácení je však důsledkem toho, že na něj nejprve někdo s láskou pohlédl, přijal ho a zahrnul milosrdenstvím. Není to nutný předpoklad. Potřebná je církev, která je schopna pohlédnout na každou ženu a každého muže s jejich bídou, s jejich hříchem, stejným pohledem jako Ježíš, dát jim pocítit přijetí a doprovázet je s trpělivostí a něhou, s důvěrou v působení milosti a její působení v Božím čase a způsobem v srdcích lidí a v jejich příbězích.
A konečně, jak bychom mohli en passant nezmínit body, v nichž synoda ve své syntéze vyzývá k revizi kanonického práva, k tomu, abychom šli cestou ekumenismu s větší přesvědčivostí a konkrétností a abychom více využívali stávající synodální struktury. A také aby se vydali cestou, kterou marně naznačil svatý Jan Pavel II. již v roce 1995 v souvislosti se službou papeže, totiž "najít takovou formu výkonu primátu, která se sice v žádném případě nevzdá základní povahy svého poslání, ale bude otevřená nové situaci" (Ut unum sint).
