PODCAST - Petr Vizina: Naše závislosti a Boží svoboda

Petr Vizina

Navštívil jsem léčebnu, v níž muži odvykají svým závislostem. Byla slunečná neděle, oprýskaný dům s mřížemi na oknech byl tichý, místní si na trávníku před domem sušili prádlo. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že nejhorší závislosti nejsou na alkoholu, práškách na spaní nebo na drogách. Nejtěžší je podle všeho zbavit se závislosti na něčem, co žádnou látku ani hmotnou substanci nemá. Říká se totiž, že nejtěžší je zbavit se hráčské závislosti. Zatímco pro většinu z těch, kteří se tu ze závislostí léčí, je největší nástrahou panák vodky, injekce pervitinu nebo kupička kokainu, hráčovým prokletím je obyčejná padesátikoruna v ruce a nutkání utopit peníze v prvním hracím automatu, který se namane.

Taky jsem od jednoho z těch mužů v léčebně slyšel, a to pro mě bylo rovněž překvapivé, že si ten detailní, doslova puntičkářsky přísný řád léčebny vlastně užívá. Ne snad způsobem, jakým si lidé bez závislostí užívají letní dovolenou s putováním po krajině nebo koupáním v moři. Řád diktovaný zvenku totiž tomu léčenému, jak jsem slyšel, dodává cosi na způsob úlevy. Odlehčuje mu od břemena vlastních sklonů a návyků, které ho proti jeho vůli strhávají do pekla závislosti, až jej nakonec zničí.

Pro meditaci o svobodě člověka je léčebna závislostí skutečně příhodné místo.     

Lidská svoboda je velkolepý, důstojný cíl a zároveň přelud. Obecně a velice zeširoka řečeno, společenské teorie i různá náboženství se k lidské svobodě staví podle toho, jak vlastně chápou člověka a jeho přirozenost. Nejskeptičtější názor na lidskou svobodu by se nejspíš shodoval s tím, jak to mají zařízené lidé žijící dočasně v tomto domě léčebny závislých. Jedině vynucený přísný řád a neustálý dohled člověku zaručuje, že ho nepřemohou jeho vlastní zkažené sklony, naznačuje tento extrémní pohled. Opačná krajnost si naopak svobodu plete s absolutní libovůlí člověka, který nemá, čeho nebo koho se v životě přidržet, takže s ním neustále smýkají jeho vlastní pocity, chtění a rozmary.

Poznat, co nás pohání, co nás uvnitř pudí a co s námi smýká, je prvním krokem na cestě ke svobodnějšímu, dospělejšímu životu, tvrdí psychologové. Anebo jak to říká můj oblíbený román v dialogu domovníka a teenagera v černošském Harlemu v New Yorku zkraje 50. let: „Se mnou nic nesmejká,“ odsekne vzpurně mladý muž staršímu, který ustaraně pozoruje, jak komunitu Afro-Američanů ničí drogy a násilí. „Ty jsi, chlapče, oběť toho nejhoršího smejkání,“ odtuší smutně domovník.  Zdá se tedy, že s naší svobodou volby je to leckdy složité; nevíme, co nás vlastně k rozhodování vede a co nám ve volbách pro naše vlastní dobro brání.

Biblickou spásu, tedy záchranu člověka ztotožňujeme s vysvobozením od zlého. Tak prchal Mojžíšem vedený lid z Egypta před faraonem. Nad těmi, kdo Izrael pronásledovali a chtěli jim uškodit, se Hospodinovým zázrakem zavřelo moře. V Boží záchranu od zlého doufali proroci i králové; když se žárlivého Saula zmocňoval zlý duch, Hospodin chránil Davida, aby jej Saul neprobodl oštěpem. David naopak, jako předobraz Mesiáše, neoplácel Saulovi za zlé zlem. Když chtěla fanatická Jezábel, manželka krále Achaba, zbavit proroka Eliáše nejprve svobody ohlašovat Izraeli Boží slovo a později prorokovi usilovala o holý život, Hospodin Eliáše na hoře Karmel prvně vysvobodil od Jezábeliných proroků a později i od samotné pomstychtivé vládkyně. Ani my samotní nepřestáváme žádat, aby nás Bůh „vysvobodil od zlého,“ v modlitbě, kterou své učedníky učil Ježíš.

Krátce, svobodný život máme spojený s tím, že nás netrápí nic zlého. Příběh Bohočlověka Ježíše je obrazem a zaslíbením svobody nejen vnější, tedy od nepřátel, útlaku a pronásledování, ale i vnitřní, tedy svobody od zla, jemuž můžeme sami podléhat. Bůh lidskou svobodu vnější i vnitřní, svobodu od zlého, žárlivě střeží a zastává se jí.

„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni,“ říká Ježíš v Janově evangeliu při rozhovoru s učiteli Zákona, kteří se holedbají, že nikdy nesloužili žádnému pochybnému politickému zřízení a zakládají na tom svoji identitu. Jenomže postavit takto myšlenku osobní svobody je málo, naznačuje tu Ježíš.

Stejně jako ti muži podstupující léčbu si svobodu spojuji s vysvobozením od toho, co mě ničí. V křesťanském pojetí příčinu tohoto zmaru pojmenováváme jako hřích. Svoboda v biblickém uvažování je v první řadě svobodou od vlastního hříchu.

Slýcháváme, že máme svobodu nehřešit, jako kdyby vždy šlo o jednoduchou volbu mezi dobrem a zlem, kdy správnost či naopak chyba v našem rozhodování je zcela evidentní, asi jako zorientovat se podle směrovky na křižovatce. Jako kdyby bylo snadné skoncovat s pitím, když v počátcích bylo tak snadné s pitím, drogami nebo hraním na automatech začít. Jako kdyby člověk dovedl resetovat sám sebe, vynulovat počítadlo svých životních kroků a rozhodnutí, znovu se postavit jako figurka na začátek hry. Jenomže tohle člověk tak snadno nedovede. Jak říkal zakladatel moderní psychiatrie, lidské já není pánem ve svém vlastním domě. Což mi připomíná ta omšelá budova, kde se léčí závislosti, zatímco přemýšlím o tom, jak vlastně rozumím slovu svoboda.

S myšlenkou na obtížně léčitelné gamblery si připomínám, že hřích sám o sobě nemá žádnou substanci, žádnou vlastní látku nebo podstatu, je spíš ničivou silou a tíhnutím ke zlému.

Stává se, řekl mi jeden člověk, který se léčí v tom domě pro závislé, že bývalí pacienti často dokáží jako terapeuti výborně pomáhat těm, kdo s pitím, drogami nebo hráčstvím bojují. Nezlehčují tento boj, vědí, že si nestačí jen jednoduše poručit vůlí. Lidská svoboda je spíš cesta než setrvalý stav. Cesta, na které potřebujeme od druhých povzbuzení a vedení. Tichý dům v léčebně a jeho obyvatelé mi připomínají, že člověk se nedokáže zříci svých závislostí, které jej ničí, samotný a jen tak lehce.

„Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno,“ čteme v horském kázání, které bychom spolu s blahoslavenstvími mohli označit za ústavu přicházejícího království svobody. Představa takového uspořádání vztahů jednak k Bohu, ale také mezi lidmi navzájem, má v sobě obrovskou přitažlivost a půvab.

Proto si svatý Augustin dovolil napsat jako pravidlo pro jednání s druhými cosi svobodně troufalého, totiž „Miluj a čiň co chceš.“ Zní to sladkobolně jak refrén nějaké laciné popové písničky. Navíc, chápaný povrchně se takový citát přece dá zneužít jako omluva vlastní svévole. Jenomže přesně tenhle hazard a risk je v povaze Bohem darované svobody. Bůh totiž vsadil na člověka a na jeho cestu ke svobodě.

Augustinovo jednoduché heslo „Miluj a čiň co chceš“ obsahuje několik hlubokých a složitých otázek. Třeba co vlastně znamená druhého skutečně milovat.

Nápovědu dostáváme v evangelijním příběhu. Na rozdíl od znalostního kvízu se rozluštění našeho vlastního, osobního příběhu, dobereme teprve na konci, při pohledu nazpět. Doufáme, že uslyšíme to, co žena, která do domu farizea jménem Šimon přinesla nádobku vzácného oleje, aby jím Ježíšovi pomazala nohy. „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje,“ vysvětlil Ježíš.

Vraťme se ještě naposledy k těm úsměvům smutných mužů v léčebně, kde se chtějí zbavit ponižujících a ničivých závislostí. V jistém smyslu se s těmi muži cítím být na jedné lodi, přestože jejich plavba na rozdíl od té mé v tu chvíli vede životu nebezpečnými útesy, divokými peřejemi a zabijáckými vodopády. Jejich možnosti, aby „činili, co chtějí“ je na dlouhé týdny, možná měsíce, z dobrých důvodů drasticky omezená. Kolem je klid slunečné neděle, občas se zvedne lehký vítr a na sušáku před domem zaplápolají spodky, ponožky nebo nátělníky. Kdesi uvnitř léčebny, přesněji uvnitř těch mužů se mezitím odehrává těžký zápas o to, co znamená být svobodný a mně se znovu vybaví ta slova. „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní.“

Petr Vizina je český novinář. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí, či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.