EDITORIAL: Para todos
ANDREA TORNIELLI
„V církvi je místo pro všechny.... Todos, todos, todos. Všechny, všechny, všechny!“, papež František nechal tato slova několikrát zopakovat půl milionu mladých lidí, kteří ho včera přivítali v lisabonském Parque Edoardo VII. Papež zjevně omládl a vypadal, že ho povzbudil nakažlivý elán mladých lidí, kteří spolu se svými pastýři a vychovateli přijeli do Portugalska z celého světa. „Pro všechny, para todos“, zvolal František. Je to poselství, které může téměř představovat syntézu těchto prvních deseti let jeho pontifikátu. Pontifikátu, který začal ve znamení milosrdenství.
Co znamená zdůraznit, že v církvi je místo pro všechny? František řekl: „Nikdo není zbytečný, nikdo není nadbytečný, pro každého je místo. Pro takové, jací jsme, pro všechny... Ale otče, já jsem ubožák, já jsem nešťastnice: je tu pro mě místo? Je tu místo pro každého!“. Protože „Bůh nás miluje, Bůh nás miluje takové, jací jsme, ne takové, jací bychom chtěli být nebo jaké by nás chtěla mít společnost: takové, jací jsme. Miluje nás i s chybami, které máme, s omezeními, která máme, a s touhou jít v životě dál. Bůh nás povolává takové: Důvěřujte, protože Bůh je otec a je to otec, který miluje, otec, který nás miluje“.
V době, kdy všichni komentují a nikdo neposlouchá, v době, kdy se tolik lidí snaží vypadat jako to, čím nejsou, není přitažlivějšího a převratnějšího poselství: Někdo nás miluje takové, jací jsme, vždy nám odpouští, čeká na nás s otevřenou náručí, jde nám vstříc a chce nás zahrnout milosrdenstvím. Nikoli lidská, avšak zcela božská logika, které se učíme z evangelijní epizody o Zacheovi, hříšném celníkovi ve městě Jericho, nenáviděném všemi jeho obyvateli, který ze zvědavosti vůči nazaretskému prorokovi vyleze na moruši a čeká napůl skrytý mezi listím, až projde kolem. Ježíš se na něj jako první podívá, jako první ho miluje a bez ohledu na pohoršené poznámky přítomných se sám pozve do jeho domu. K setkání s Ježíšovou milosrdnou náručí neexistují žádné předchozí podmínky. Neexistují žádné „návody“, které by bylo třeba uvést do praxe, žádné přípravné kurzy, které by bylo třeba navštěvovat, ani postupy, které by bylo třeba se naučit. Stačí být u toho, když Bůh prochází kolem, a odevzdat se jeho pohledu plnému lásky a milosrdenství. Stačí jen odhodit zábrany a dovolit mu, aby nás objal, a rozpoznat ho ve tvářích svědků, které nám denně staví na cestu.
V církvi je místo pro každého, stejně jako bylo místo pro celníka Zachea, který měl tu čest přijmout Nazaretského ve svém vlastním domě, u svého vlastního stolu. Nebývalé překvapení, zdarma daný dar, který se stal z čisté milosti. Ten pohled, ono pozvání obrátilo život jerišského celníka vzhůru nohama: právě proto, že byl milován jako nikdy předtím v životě, dokázal pochopit, kolik hříchu a zkaženosti zatvrdilo jeho bytí. Obrácení však pro Zachea nebylo podmínkou k tomu, aby byl milován a aby mu bylo odpuštěno. Dynamika je jiná: právě proto, že nejprve pocítil přijetí, lásku a odpuštění, byl schopen si uvědomit svůj hřích a zkaženost. Prožitek Božího milosrdenství mu umožnil seznat, že je ubohý hříšník.
Pozvání, které „omlazený“ papež opakoval mezi mladými lidmi, nakažený jejich nadšením, je klíčem k evangelizaci dneška. Vždyť co jiného potřebujeme, když ne Někoho, kdo by nás přijal takové, jací jsme, a dal nám pocítit, že jsme očekáváni, žádáni, milováni a že nám bylo odpuštěno? Co jiného potřebujeme, když ne to, aby nám někdo řekl: i pro tebe je tu místo, ať jsi v jakémkoli stavu?
