Petr Kratochvíl: O Maří Magdaléně a hořkosladké vůni pomerančovníků
Nikde nevoní květy pomerančovníku tak jako v zahradě římského paláce Doria Pamphilj. Zahrada je to nenápadná, skrytá za vysokou, věkem zešedlou zdí, která ji odděluje od slavné Via del Corso.
Zahradou jsem za svých římských dob často procházel, protože se v přilehlém paláci nachází slavná galerie, která se pyšní obrazy od Raphaela, Tiziana nebo Velázqueze. Já jsem ale závojem hořkosladké vůně chodíval kvůli jiném obrazu: Caravaggiově Marii Magdaléně.
Marie z Magdaly byla podle biblického svědectví jednou z nejvěrnějších učednic Kristových. Setrvala s ním až do konce jeho veřejného působení a patřila k těm, kteří byli přítomni Ježíšovu ukřižování, a dokonce byla první u jeho prázdného hrobu. Ne nadarmo ji tradice označuje za apoštolku apoštolů.
Na rozdíl od křesťanského východu začala západní křesťanská tradice později, od Řehoře Velikého, ztotožňovat Marii Magdalenu se dvěma dalšími ženami, které se pohybovaly v Ježíšově blízkosti: s Marií z Betánie, která byla sestrou Marty a Lazara, a s nejmenovanou hříšnou ženou, prostitutkou, která pomazala Ježíšovi nohy olejem. Z tohoto ztotožnění, jak dnes víme, zcela jistě nesprávného, ale vznikl jeden z nejčastěji zobrazovaných motivů křesťanského umění: kající žena hříšnice, jejíž krása a mládí kontrastuje s jejím smutkem a obrácením za horizont věcí.
Caravaggio, největší obrazoborec mezi římskými umělci, zobrazil Marii Magdalenu podobně, a přesto úplně jinak. Jeho Maří není spoře oděná, nebo dokonce zpola nahá, jako na slavném Tizianově obraze. Nemá oči upřené k nebi ani pohledem nekomunikuje s divákem. Pohlíží jako by stranou, pryč a dovnitř a působí prostě a zranitelně. Caravaggiovo chiaroscuro nám říká: Nadešla Mariina temná noc. Je úplně sama. Osamělá tak, že ani návštěvník galerie k ní nemůže zcela proniknout.
A přesto Caravaggiovo křehké zpodobnění Marie Magdalské vyvolalo veřejný skandál. To proto, že Caravaggio si dovolil strhnout oponu, která ležela mezi jeho dobou a časy biblickými, a namaloval hříšnici mimořádně realisticky. Maří na sobě má šaty střihu i vzoru, které se v Caravaggiově době těšily velké oblibě. Biblická hříšnice oblečená stejně jako my? Prostitutka, která by mohla bydlet v naší slušné čtvrti, nebo by dokonce snad mohla být v jádru stejná jako já? To bylo na mnohé příliš.
A nejinak to máme dnes i my: Ano, nad biblickým příběhem rádi rozjímáme, ale jenom potud, pokud nepřekročí pevně vymezené hranice, neprolomí vysokou zeď, stářím zčernalou, kterou jsme vybudovali mezi sebou a dobami dávno minulými.
Jak snadné, a dokonce svůdné je zbožně rozjímat nad těmi, které jsme od sebe dostatečně oddělili hradbou času nebo zdí postavenou v prostoru, kolem svojí společnosti, kolem svého domu a nakonec kolem svého srdce, které je tak obklopeno kamennou zdí, že už i ono samo vypadá jako srdce kamenné. Zbožnost bez následků, víra, která se nedotkne.
Co tedy s těmi vysokými zdmi, co s obranným valem kolem našeho srdce? Měli bychom snad věnovat všechnu svou sílu stržení všech bariér mezi námi a světem, v němž žijeme? Nejsou naše zdi potřebné pro to, abychom vůbec dokázali unést tíhu všeho, co se na nás valí, všechnu tu bolest a zármutky nejen v našem nejbližším okolí, ale v celém světě kolem nás? Ba co víc, je něco takového vůbec možné?
A tady nám dává odpověď příběh vyprávěný synoptiky, v němž ona hříšná žena rozlomí alabastrovou nádobku s voňavým olejem a potře jím Ježíšovi nohy. Když líčí příběh o pomazání Ježíšových nohou evangelista Jan, říká, že celý „dům se naplnil vůní“.
I zde ale ona žena vyvolá pohoršení. Svědci té scény si říkají: Kdyby byl Ježíš prorok, věděl by, kdo se ho to dotýká, jaká odpudivá hříšnice. Ale Ježíš, k úžasu všech přítomných prohlásí: Její hříchy jsou jí odpuštěny, protože mnoho milovala. Neříká, že její hříchy jsou jí odpuštěny, protože správně rozjímala nad svatými texty nebo protože se správným způsobem modlila. Dokonce ani neříká, že Marie dokázala rozbít všechny hradby a zdi, které obklopovaly její srdce. Nic z toho. Jediné stačí: mnoho milovala.
Budeme-li mnoho milovat, možná nepadnou všechny zdi, které jsme si kolem sebe vystavěli a jistě zůstanou stát mnohé z hradeb lhostejnosti v našem okolí, svět se nepromění v místo, kde bude „vlk bydliti s beránkem a pardus s kozlátkem ležeti“. Ale dozajista se otevřou brány našich srdcí a okny začne dovnitř proudit omamná vůně. Vůně, která v tom okamžiku dokáže naplnit celý dům, jak říká evangelium.
Když se posadíte před Caravaggiův obraz Marie Magdaleny a okna galerie budou zrovna otevřená, také můžete ucítit onu nezaměnitelnou hořkosladkou vůni. Možná je to vůně, která sem bude pronikat z jednoho domu v daleké Betánii, anebo snad jenom ze zahrady za vysokou, věkem zešedlou zdí. Ale jednu věc vím jistě: nikde jinde nevoní květy pomerančovníku tak jako právě tady.
Prof. Petr Kratochvíl, Ph.D pracuje v pražském Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší na Sciences Po v Paříži. Je členem Řídícího výboru Konference evropských církví.
