Tomáš Halík: Trojjediný Bůh
Tématem slavností církevního roku bývá zpravidla nějaká událost dějin spásy. Jednou z mála výjimek je dnešní slavnost Nejsvětější Trojice. Je pojmenována podle jednoho z článků víry, který chce vyjádřit tajemství vnitřního Božího života, tajemství v nejvlastnějším smyslu toho slova, „mysterium stricte dictum“.
Pojem „Trinitas“, Trojice, nebo přesněji Trojjedinost, se v Bibli nevyskytuje; je to novotvar, složenina ze slov „tres“ (tři) a „unitas“ (jednota). Jeho autorem je africký teolog z přelomu 2. a 3. století, Tertulián, tvůrce značné části latinské teologické terminologie. Označuje jeden z paradoxů, hádanek, (chcete-li :„koánů“) křesťanského učení o Bohu - vztah jednoty a různosti v Bohu samotném, jednoty a různosti tří „božských osob“: Otce, Syna a Ducha svatého.
Není divu, že toto učení bylo a je zdrojem mnoha nedorozumění, omylů a herezí; pochopit správně jeho význam předpokládá proniknout do filozofického kontextu pojmů, které si starověká teologie vypůjčila (a tvořivě přizpůsobila) z antické řecké filozofie.
Neporozumění smyslu tohoto učení způsobilo trvající rozkol křesťanství s dvěma blízkými monoteistickými náboženstvími, hlásícími se rovněž k abrahámovské tradici, s judaismem a islámem.
Nedávno naši farnost navštívila skupina islámských teologů, učitelů a studentů z Íránu a samozřejmě jsme se brzy dostali na tento kámen úrazu ve vzájemném teologickém dialogu. Muslimové (podobně jako Židé) nás křesťany podezírají, že tímto učením jsme zradili čistotu monoteismu, víru v jednoho Boha, a nahradili ji nepřiznaným polyteismem, triteismem – uctíváním tří bohů.
Snažil jsem se jim přiblížit toto učení jakožto věrné víře v Boží jedinečnost, ale zároveň vyjadřující tři různé zkušenosti s tímto jediným Bohem. Vypůjčil jsem si prostorovou metaforu (s důrazem, že jde o metaforu, protože Bůh není prostorově omezenou entitou). Řeč o Bohu Otci vyjadřuje Boží všepřesažnost (transcendenci), Boha „nad námi“, a zároveň Boží otcovskou milosrdnou lásku (i Korán hovoří o Božím milosrdenství a slitování).
Řeč o Božím jednorozeném Synu nechce tvrdit, že Bůh je otcem ve fyzickém slova smyslu; ani to, že Ježíš je jakýsi druhý Bůh vedle Boha Otce. Lidství Ježíše, Syna Panny Marie, je pro nás „oknem“, jímž vidíme jediného Boha. Je to zkušenost s „Bohem před námi“, přítomným uprostřed dějin, uprostřed lidské rodiny.
Řeč o Duchu pak vyjadřuje zkušenost „Boha v nás“, o němž svědčí křesťanští i islámští mystikové nádhernými slovy.
Kdybych měl hovořit o Trojici jiným posluchačům, například českým studentům religionistiky, možná bych navázal na zajímavé místo v Ratzingerově Úvodu do křesťanství. Tam mladý Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) považuje učení o Trojici za natolik originální, že se vymyká jak kategorii monoteismu (víry v jednoho Boha), tak polyteismu (mnohobožství) – a to tím, že z obou těchto „intuicí“ vybírá to nejcennější: z monoteismu víru v Boží jedinečnost a z polyteismu „tušení“ plurality, která je v Bohu: Bůh není „jednobarevný“.
Učení o Trojici můžeme chápat jako o přesvědčení o božském základu plurality ve světě, ve stvoření – a dodejme, snad i kulturní a politické plurality. Bůh nechce ve svém stvoření šedivou uniformitu, nechce ani totalitní podoby společnosti, nýbrž je zdrojem mnohosti, barevnosti, různosti. Člověk je Božím obrazem, čteme v Bibli, a je-li Bůh nekonečný, pak chce, aby byl zobrazován nekonečným množstvím různých obrazů. Úkolem nás lidí a lidské společnosti je zachovávat a rozmnožovat toto nekonečné množství originálů a starat se o to, aby tak, jako různost v Bohu samém je výrazem Boží lásky a tvůrčí síly, tak i v lidském světě byla různost chápána jako příležitost k láskyplnému sdílení, a ne jako ohrožení.
Učení o Boží Trojjedinosti tak může být zdrojem teologické obhajoby kulturní a náboženské plurality, dialogu, tolerance a vzájemného respektu – tedy hodnot nesmírně důležitých pro náš dnešní svět.
Jedna byzantská ikona zobrazuje Trojici jako tanec tří osob. Meditace nad tímto zobrazením nám může přiblížit ještě jeden důležitý aspekt této vize Božího vnitřního života – je to pohyb, tanec. Při této příležitosti vždy vzpomínám na výrok Fridricha Nietzscheho, který naznačuje, že jím zvěstovaná „smrt Boha“ nemusí být definitivním koncem Božího životopisu. Nietzsche požaduje, abychom představu Boha zbavili „tíže“ a vysvlékli z kůže moralizování. Prohlašuje, že by mohl věřit v Boha, „který by dovedl tančit“.
Ptám se: Musí takovým bohem být pohanský bůh Dionýsos? Není onen byzantský obraz Trojice právě výrazem víry v „tančícího Boha“?
Jsem přesvědčen, že víru v Boží trojjedinost můžeme vyvést z houští starověkých a středověkých metafyzických spekulací, učinit ji předmětem kreativní meditace, zapojit imaginaci a pracovat odvážně s množstvím obrazů, které toto učení obsahuje.
