Parolin: Casaroli byl mužem dialogu, východním církvím dal naději
Marco Guerra - Vatican News
Neotřesitelná víra v prozřetelnost a schopnost spoléhat se na Boha i v dobách extrémních obtíží umožnily kardinálu Agostinu Casarolimu být výjimečným mužem dialogu v historické chvíli velkého geopolitického odporu a pronásledování církví ve východní Evropě. S důrazem na tyto aspekty připomněl kardinál státní sekretář Pietro Parolin ve své homilii při mši svaté sloužené v pátek 9. června v Castel San Giovanni diplomatické a duchovní ctnosti jednoho ze svých předchůdců, kardinála Agostina Casaroliho, státního sekretáře v letech 1979-1990. Příležitostí bylo 25. výročí úmrtí nezapomenutelného státního sekretáře papeže svatého Jana Pavla II.
Čelil výzvám prozřetelnosti
Vzpomínková mše byla sloužena v rodném městě Agostina Casaroliho, právě v kostele, kde jako dítě získal první základy víry. Kardinál Parolin připomněl, že právě zde, navzdory chudobě rodiny, dozrála v Casarolim silná a klidná víra, a řekl, že "naděje v pomoc Prozřetelnosti v něm nikdy nezklamala". "Jeho stálá důvěra v Boha, jeho téměř dětská odevzdanost do jeho vůle," vysvětlil Parolin, "ho nikdy nepřiměla ustoupit tváří v tvář těžkostem a zdánlivě nemožným problémům". Státní sekretář pak přirovnal Casaroliho postavu k postavě Tobiáše, o němž vypráví první čtení liturgie, a "připomněl střídavé a ne vždy snadné události jeho existence a to, jak Tobiáš ani tváří v tvář situacím nebezpečí a vážného rizika nikdy neztratil důvěru v Boha, do jehož rukou se nepřestal odevzdávat". Podle kardinála Parolina je tedy Casaroliho život "krásný a optimistický příběh, který nás učí nikdy neztrácet víru v Boží Prozřetelnost". "Uprostřed světa, jako je ten dnešní," dodal kardinál, "v němž často žijeme, jako by Bůh neexistoval, nám konfrontace s Tobiášovým příběhem dává příležitost ověřit si, zda je naše víra pouze zvyková, nebo zda má hluboké kořeny, a to i tváří v tvář silným zkouškám".
Jeho skvělé diplomatické schopnosti
Kardinál se poté pozastavil nad skvělou diplomatickou službou, kterou Casaroli vykonával po více než deset let poznamenaných světem stále rozděleným "železnou oponou". Vyzdvihl "jeho trpělivou a vzácnou diplomatickou činnost, jejímž cílem bylo především v letech konfliktu mezi Východem a Západem obnovit alespoň minimální naději na přežití a budoucnost církví utlačovaných komunistickými režimy". Státní tajemník rovněž připomněl, že Casaroli byl definován jako "muž dialogu", avšak "dlouhého a únavného dialogu", "oceňovaného a umožňovaného mnoha osobnostmi", včetně významných osobností kurie, ale zároveň "odmítaného a kritizovaného jinými osobnostmi, protože byl neprávem považován za příliš submisivního a odříkavého tváří v tvář bloku vedenému Sovětským svazem". Čin, který, jak Parolin dále zdůraznil, byl oživován "velkou vírou v poslání církve, povolané hlásat naději Božího království chudým i bohatým, učeným i nevzdělaným, věřícím i agnostikům. A proč ne, i ateistům".
Služba nezletilým ve věznicích
Závěrem státní tajemník zmínil schopnost kardinála Casaroliho zůstat i prostým knězem, "zamilovaným do své apoštolské služby, kterou po mnoho let až do své smrti vykonával s několika generacemi mladých vězňů v římských věznicích pro mladistvé". "A pro tyto nešťastné 'doživotní' mladíky," vyprávěl Parolin, "Casaroli vydal téměř všechny peníze, které měl, aby jim poskytl oblečení a další nezbytné věci". V pozadí křišťálově čisté víry tehdejšího státního sekretáře vždy stálo pevné přesvědčení, že věřit pro každého křesťana "znamená svěřit se Ježíši Kristu, pravému Božímu Synu, Mesiáši a Spasiteli celého lidstva". Tento odkaz "byl vždy přítomen v jeho diplomatické činnosti". Na závěr kardinál Parolin konstatoval, že Casaroli "vždy hleděl k bezbřehým a dosud neodhaleným horizontům dějin a doufal v budoucnost široce vytýčenou Prozřetelností".
