PODCAST: Hana Říhová - Chodit pěšky

Udělat další krok, něco rozchodit, ztrácet pevnou půdu pod nohama. V naší řeči je tolik metafor, které souvisejí s cestami a chůzí. A Bible je takových obrazů plná. Chodit s Hospodinem, kráčet po jeho cestách. Vyjití je v základu Hospodinovy smlouvy s jeho lidem. Je součástí naší identity.

S některými obrazy, které Bible používá, je dneska trochu těžké se identifikovat. Když slyšíme podobenství o království nebo pastýři, musíme občas dlouho pátrat, co vlastně ty obrazy znamenaly v každodenním životě své doby. S cestami a kroky to tak komplikované není, to je zkušenost, kterou můžem bezprostředně učinit. Proto když o sobě Ježíš říká, že je cesta, tak mi připadá, že stojí za pokus vzít ho za slovo. Pro jednou nehledat žádný přenesený význam a prostě někam pěšky vyrazit. Přicházející léto k tomu může být dobrou příležitostí.

Zkusím vám do něj nabídnout pár věcí které mi občasné chození pěšky pomáhá objevit. A kvůli kterým se ráda na pěší cesty znovu a znovu vydávám.

Při chůzi si uvědomujeme svoje sepjetí se zemí. Země pod námi nám dodává stabilitu. Každý krok začíná odrazem od země. “Země nás předchází a byla nám dána,” připomíná papež František v encyklice Laudato sii. A když ji při chůzi znovu a znovu vnímáme pod nohama, proměňuje to náš vztah ke všem a všemu, s kým ji sdílíme.

I když i někteří další tvorové umí stát nebo chodit po dvou končetinách, jenom pro člověka je to přirozený způsob pohybu. Zdá se, že vertikála je naše přirozená poloha, ze země se vztahujeme vzhůru. A díky vzpřímené chůzi při setkání hledíme druhému člověku tváří v tvář.

S chůzí je to podobné jako s dýcháním. Většinu času chodíme automaticky, ani nevíme co všechno při tom naše tělo dělá. Umíme to od malička. Zkuste někdy udělat pár kroků soustředěně, pozorujte svůj krok, vnímejte zemi pod nohama. Laskavé cvičení pozornosti k vlastnímu kroku je bosá chůze po mechu nebo hladkých oblázcích. Dobře funguje ale i puchýř na malíčku.

Chození pěšky nám dává zakusit kontinuitu prostoru a času. Vzdálenost a čas jsou při cestě pěšky navzájem propojené a moc se to nedá ošidit. Je to úplně jiný prožitek krajiny, než když nás někde vysadí vlak, autobus nebo letadlo. Krajina kolem se proměňuje postupně. Česká krajina je na to obzvlášť dobrá. Ze skalního města jste za hodinu mezi rozkvetlými lukami. Z rovinaté nížiny na hřebeny hor se dá dojít za den.

Doporučuji někdy podniknout cestu, na kterou vyrazíte přímo od domovních dveří. Nejdřív jdete místy, která dobře znáte - chodíte kolem nich každý den do obchodu, na autobus. A na konci takové denní cesty bude možná nějaké místo, kam občas vyrazíte v sobotu na výlet. Někde mezi tím je ale zvláštní zóna. Místa, která jsou příliš daleko od každodenních pochůzek, ale která jsou moc blízko nebo ne tak zajímavá, abyste za nimi někdy cíleně vyrazili. Objevíte nová místa. Zjistíte, že v okruhu dvaceti kilometrů od místa, kde bydlíte, máte úplně zkreslené představy o vzdálenostech. Místa, která dobře znáte, vytvoří spojitý příběh. A ta cesta začne dávat nový smysl.

Nedávno jsem o tom mluvila s jednou moudrou ženou, které si moc vážím. Říkala, že ráda chodí tam a zpátky. Fyzicky si prožije to, že se podíváme na stejné věci ještě jednou z druhé strany.

Já mám zase moc ráda tu chvíli na horách, kdy se člověk vyhoupne nad hranici lesa. Po dlouhém a únavném stoupání se najednou rozhlédnu po vrcholcích kolem. A příštích pár dní létám po hřebenech. Vzdálenosti se promění, vzduch je jiný. “Nesl jsem vás na orlích křídlech a dovedl jsem vás k sobě,” říká Hospodin. K sobě samému, k sobě samým. Na cestách se to tak nějak prolíná.

Když jdeme pěšky, prožíváme současně vlastní sílu i zranitelnost. Každý krok potřebuje odhodlání. Čím dál jdeme, čím horší je terén nebo čím jsme unavenější, tím více vůle potřebujeme, abychom znovu nohu zvedli, abychom znovu došlápli. Jeden krok je jako nic a přitom každý kilometr je jen série jednotlivých kroků. Člověk někdy sám sebe překvapí, když ještě jeden další zvládne udělat. Že toho tolik vydrží, že má ještě vůli.

Ale v téhle síle odhodlání i schopností vlastního těla jsme při pěším putování zároveň vystaveni všemu, co přijde. Nekoukáme ven z pohodlí domova nebo z okénka auta. Nemáme střechu, pod kterou bychom se schovali. Stín před poledním žárem musíme hledat v krajině kolem sebe a nevíme, co bude za zatáčkou. Když je mokro, někdy si není kam sednout a najednou jsme vlastně odkázáni k tomu, abychom šli dál.

Stačí, aby zašlo slunce a začalo foukat. A krajina, která byla vstřícně přijímající kulisou našeho “výletu”, se najednou úplně promění. Dostaví se pocit cizoty a zranitelnosti. Pocítíme, že jsme na zemi “cizinci a přistěhovalci”.

Jsou to takové prosté, ale opravdové momenty. Dají se zažít ve vysokých horách, i když zmoknete při sbírání hub a na chvíli se ztratíte ve známém lese za chalupou. V tu chvíli doopravdy zakusíme, co to pro nás znamená, když Hospodin “nedopustí, aby naše noha uklouzla”. Když “je naším stínem, aby nás nezasáhlo slunce ve dne ani měsíc v noci”. Když “chrání naše vcházení i vycházení.” To není výčet příhod, na které se vztahuje cestovní pojištění. Je to ujištění o tom, že Bůh zná naši cestu. Protože po ní šel.

A nakonec si člověk při chození pěšky uvědomí, že jakkoli je cesta skvělá či vyzývající, jakkoli cíl lákavý či důležitý, jakkoli jsou naše touha nebo odhodlání veliké, dřív nebo později si stejně budeme potřebovat aspoň na chvíli sednout. Raimon Pannikar v rozhovoru s Pinchasem Lapidem říká, že chůze je náš život, sezení je naše existence. “Když člověk nespěchá, aby šel stále po cestě, nýbrž čas od času si sedne a prostě jenom tak je, otevře se mu tahle jiná dimenze života”.

Přeju vám dobré kroky i zastavení.

Hana Říhová je členkou týmu, který vede pražské duchovní centrum Fortna, stará se o tamní program a komunikaci