Rozhovor s novým prefektem Dikasteria pro biskupy
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
Ve věku 67 let prožívá svůj "noviciát" jako prefekt Dikasteria pro biskupy: Robert Francis Prevost, rodák z Chicaga (USA), nejprve misionář a poté biskup v Chiclayo (Peru), je augustiniánským řeholníkem, kterého papež František vybral jako nástupce kardinála Marca Ouelleta. V tomto rozhovoru pro vatikánská média vykresluje náčrt biskupa pro dobu, v níž žijeme.
Co pro vás znamenalo přejít od misijního biskupa v Latinské Americe k vedení dikasteria, které pomáhá papeži vybírat biskupy?
Stále se považuji za misionáře. Mým povoláním, stejně jako povoláním každého křesťana, je být misionářem, hlásat evangelium všude, kde se člověk nachází. Můj život se jistě hodně změnil: mám možnost sloužit Svatému otci, sloužit církvi dnes, zde, z Římské kurie. Je to zcela jiné poslání než dříve, ale také nová příležitost prožívat rozměr mého života, který byl prostě vždy odpovědí "ano", kdykoli jsem byl požádán o službu. V tomto duchu jsem po osmi a půl letech biskupské a téměř dvacetileté misionářské služby ukončil svou misii v Peru, abych zahájil novou v Římě.
Mohl byste načrtnout identikit biskupa pro církev naší doby?
Je třeba být především "katolickým": někdy hrozí, že se biskup zaměří pouze na místní rozměr. Je však dobré, aby biskup měl mnohem širší pohled na církev a realitu a aby tuto univerzalitu církve prožíval. Potřebuje také schopnost naslouchat bližnímu a hledat radu, stejně jako má disponovat psychologickou a duchovní zralostí. Základním prvkem identifikace je být pastýřem, který je schopen být nablízku členům společenství, počínaje kněžími, pro které je biskup otcem a bratrem. Prožívat tuto blízkost ke všem, aniž by někoho vylučoval. Papež František hovoří o čtyřech blízkostech: blízkost k Bohu, k bratrům biskupům, ke kněžím a ke všemu Božímu lidu. Člověk nesmí podlehnout pokušení žít izolovaně, odděleně v paláci, spokojit se určitým společenským postavením nebo určitým postavením v církvi. A nemůžeme se schovávat za představu autority, která dnes již nedává smysl. Autorita, kterou máme, je sloužit, doprovázet kněze, být pastýři a učiteli. Často se zabýváme vyučováním doktríny, způsobem, jak žít svou víru, ale riskujeme, že zapomeneme, že naším prvořadým úkolem je učit, co znamená znát Ježíše Krista a svědčit o naší blízkosti Hospodinu. To je na prvním místě: předávat krásu víry, krásu a radost z poznání Ježíše. Znamená to, že ji sami prožíváme a sdílíme tuto zkušenost.
Jak důležitá je biskupská služba pro jednotu kolem Petrova nástupce v době, kdy i v církevním společenství roste polarizace?
Odpověď nám dávají tři slova, která používáme při práci synody - účast, společenství a poslání. Biskup je povolán k tomuto charismatu, aby žil v duchu společenství, aby podporoval jednotu v církvi, jednotu s papežem. To také znamená být katolíkem, protože kde je církev bez Petra? Ježíš se za to modlil při Poslední večeři: "Aby všichni byli jedno", a právě tuto jednotu chceme v církvi vidět. Dnešní společnost a kultura nás od této Ježíšovy vize vzdalují, a to působí mnoho škody. Nedostatek jednoty je rána, kterou církev trpí, a to velmi bolestná. Rozdělení a polemiky v církvi ničemu nepomáhají. Zvláště my biskupové musíme urychlit tento pohyb směrem k jednotě, ke společenství v církvi.
Lze zlepšit proces jmenování nových biskupů? V "Praedicate Evangelium" se uvádí, že je třeba zapojit "také členy Božího lidu". Děje se tak?
Na toto téma proběhla mezi členy dikasteria zajímavá reflexe. Již nějakou dobu nasloucháme nejen některým biskupům nebo některým kněžím, ale i dalším členům Božího lidu. To je velmi důležité, protože biskup je povolán ke službě konkrétní místní církvi. Proto je důležité naslouchat také Božímu lidu. Pokud kandidáta nikdo z jeho lidu nezná, je obtížné - ne nemožné, ale obtížné - aby se skutečně stal pastýřem nějakého společenství, místní církve. Proto je důležité, aby byl proces trochu otevřenější naslouchání různým členům společenství. To neznamená, že je to místní církev, kdo si má vybrat svého pastýře, jako by povolání za biskupa bylo výsledkem demokratického hlasování, téměř "politického" procesu. Je zapotřebí mnohem širšího pohledu a apoštolské nunciatury v tom velmi pomáhají. Domnívám se, že je třeba se postupně více otevřít, více naslouchat řeholnicím, laikům a laičkám.
Jednou z novinek, kterou papež zavedl, bylo jmenování tří žen mezi členy dikasteria pro biskupy. Co můžete říci o jejich přínosu?
Několikrát jsme se přesvědčili, že jejich pohled je obohacením. Dvě z nich jsou řeholnice a jedna je laička a jejich pohled se mnohokrát dokonale shoduje s tím, co říkají ostatní členové dikasteria, zatímco jindy jejich názor přináší další perspektivu a stává se důležitým příspěvkem k procesu. Myslím, že jejich jmenování je víc než jen papežovo gesto, kterým chce říci, že jsou zde nyní i ženy. Je to skutečná, smysluplná účast, kterou nabízejí na našich setkáních, když projednáváme spisy kandidátů.
Nové předpisy pro boj proti zneužívání zvýšily odpovědnost biskupů, kteří jsou povoláni jednat rychle a zodpovídat se za případná zpoždění a opomenutí. Jak je tento úkol ze strany biskupa prožíván?
I v této oblasti jsme na cestě. Jsou místa, kde se již léta odvádí dobrá práce a normy se uvádějí do praxe. Zároveň si myslím, že se máme stále co učit. Mluvím o naléhavosti a odpovědnosti za doprovázení obětí. Jednou z obtíží, které se mnohokrát objevují, je to, že biskup musí být nablízku svým kněžím, jak jsem již řekl, a musí být nablízku i obětem. Někteří doporučují, aby to nebyl přímo biskup, kdo přijímá oběti, ale my nemůžeme zavírat svá srdce, dveře církve před lidmi, kteří trpěli zneužíváním. Odpovědnost biskupa je velká a myslím, že musíme ještě vyvinout velké úsilí, abychom reagovali na tuto situaci, která v církvi způsobuje tolik bolesti. Bude to trvat dlouho, snažíme se spolupracovat s ostatními dikasterii. Domnívám se, že je součástí poslání našeho dikasteria doprovázet biskupy, kteří nedostali potřebnou přípravu na řešení tohoto problému. Je naléhavé a nutné, abychom k tomu přistupovali zodpovědněji a citlivěji.
Zákony jsou již nyní k dispozici. Změnit mentalitu je obtížnější...
Samozřejmě je velký rozdíl mezi jednotlivými kulturami v tom, jak kdo v těchto situacích reaguje. V některých zemích se již tabu mluvit o tomto tématu poněkud prolomilo, zatímco jinde by oběti nebo jejich rodiny o zneužívání, kterému byly vystaveny, nikdy mluvit nechtěly. V každém případě mlčení není odpovědí. Mlčení není řešením. Musíme být transparentní a upřímní, doprovázet oběti a pomáhat jim, protože jinak se jejich rány nikdy nezhojí. V tom spočívá velká odpovědnost nás všech.
Církev je zapojena do cesty, která povede k synodě o synodalitě. Jaká je role biskupa?
V této neustálé obnově církve, k níž nás vybízí papež František, je velká příležitost. Na jedné straně jsou biskupové, kteří otevřeně vyjadřují své obavy, protože nechápou, kam církev směřuje. Možná dávají přednost jistotě odpovědí již zažitých v minulosti. Opravdu věřím, že Duch svatý je v této době v církvi velmi přítomen a podněcuje nás k obnově, a proto jsme povoláni k velké odpovědnosti žít to, co nazývám novým postojem. Není to jen proces, není to jen změna některých způsobů jednání, třeba jen uspořádáním více setkání před přijetím rozhodnutí. Je to mnohem víc. Ale je to také to, co možná způsobuje určité obtíže, protože nakonec musíme být schopni naslouchat především Duchu svatému, co žádá od církve.
Jak toho dosáhneme?
Musíme si umět vzájemně naslouchat a uvědomit si, že nejde o to, abychom diskutovali o politické agendě nebo se jen snažili prosazovat témata, která zajímají mě nebo jiné. Někdy se zdá, že chceme vše redukovat na to, že chceme hlasovat a pak udělat to, co bylo odhlasováno. Místo toho jde o něco mnohem hlubšího a zcela jiného: musíme se naučit skutečně naslouchat Duchu svatému a duchu hledání pravdy, který žije v církvi. Přesunout se od zkušenosti, kdy promluví autorita a vše je hotovo, ke zkušenosti církve, která si váží charismat, darů a služeb, které v církvi jsou. Biskupská služba vykonává důležitou funkci, ale pak to vše musíme dát do služeb církve v tomto synodálním duchu, který jednoduše znamená, že jdeme společně, všichni, a společně hledáme, co od nás Hospodin žádá v této naší době.
Jak moc ovlivňují ekonomické problémy život biskupů?
Po biskupovi se také žádá, aby byl dobrým administrátorem nebo alespoň schopnost najít dobrého administrátora, který mu pomůže. Papež nám řekl, že chce církev chudou a pro chudé. Existují případy, kdy struktury a infrastruktura z minulosti již nejsou potřebné a je obtížné je udržovat. Zároveň i v místech, kde jsem pracoval, je církev zodpovědná za vzdělávací a zdravotnické instituce, které poskytují základní služby lidem, protože stát je mnohdy nedokáže zajistit. Osobně nejsem toho názoru, že by církev měla všechno prodat a "jen" hlásat evangelium na ulicích. Je to však velmi velká zodpovědnost, neexistují univerzální odpovědi. Je třeba více podporovat bratrskou pomoc mezi místními církvemi. Tváří v tvář nutnosti udržovat struktury služeb s příjmy, které již nejsou takové, jaké bývaly, musí být biskup velmi praktický. Klausurní řeholnice vždy říkají: "Je třeba důvěřovat a svěřit vše Boží Prozřetelnosti, aby se našel způsob, jak odpovědět". Důležité je také nikdy nezapomínat na duchovní rozměr našeho povolání. Jinak riskujeme, že se staneme manažery a budeme uvažovat jako manažeři. Někdy se to stává.
Jak vnímáte vztah biskupa a sociálních médií?
Sociální média mohou být důležitým nástrojem pro předávání poselství evangelia, který osloví tisíce lidí. Musíme se na jejich používání dobře připravit Obávám se, že někdy tato příprava chybí. Současně dnešní svět, který se neustále mění, přináší situace, kdy se opravdu musíme několikrát zamyslet, než promluvíme nebo než napíšeme zprávu na Twitter, než odpovíme nebo i jen položíme otázku veřejnou formou, před očima všech. Někdy hrozí, že tím rozdmýcháme rozpory a kontroverze. Existuje velká odpovědnost za správné využívání sociálních sítí, komunikace, protože je to příležitost, ale také riziko. A může to poškodit společenství církve. Proto je třeba být při používání těchto prostředků velmi obezřetný.
