PODCAST. Samuel Prívara SJ: Kristus poráží zradu

Milí posluchači Vatikánského rozhlasu, pěkně vás vítám u dnešního pořadu. Doba velikonoční se nám chýlí ke konci, tuto neděli ji uzavřeme slavností seslání Ducha svatého, zvanou také Letnice. Možná stojí za to, vrátit se kousek v čase a říci si něco o velikonočním poselství. 

Možná znáte velikána italské literatury Danteho. Dante Alighieri žil na pomezí 13 a 14. století a proslavil se svou Božskou komedií. V jedné částí zvané Peklo uvádí různé stupně pekla podle stupně prohřešení. Na samotný spodek pekla posílá ty osoby, které se dopustily zrady. Zrada je pro něho nejhorší a nejodpornější zločin. Důvod pro tuto klasifikaci se pokusíme zasadit do mytologického kontextu stvoření světa a pak se podíváme na velikonoční příběh.

My jsme lidé naší doby, naší kultury, která je ohromně ovlivněna osvícenským chápáním světa. Věda popisuje svět jako prostor věcí, které identifikuje na základě intersubjektivně vnímatelných vlastností, nebo – v některých případech, hledá nejefektivnější způsob dosažení nějakého cíle. Mytologické vidění světa je jiné. Bylo by chybou podlehnout zjednodušenému názoru, že mýtus je primitivní pokus vysvětlit stejnou věc, jako vysvětluje dnešní věda. Mýtu jde totiž o něco celkem jiného: je to pokus vysvětlit svět tak, jak je ve své celosti zakoušen. Mýtus nepracuje s věcmi, svět chápe jako prostor významů, prostor jednání. Svět mýtů není ohraničen pouze na materiální svět tak, jak ho vysvětluje moderní věda. Do svého popisuje včleňuje kromě materiálních věcí rovněž hodnoty, význam, zakoušející subjekt, tedy člověka. Mytologické znázornění světa jako prostoru jednání představuje souhru třech konstitutivních elementů lidské zkušenosti: je to oblast neznámého, oblast chaosu, jenž je v různých mytologiích znázorňován často jako okřídlený had Uroboros, dále máme oblast známého, tedy to, co máme prozkoumáno, a pak je tady proces, který zprostředkovává mezi známým a neznámým.

My máme hluboko v naši psyché odzrcadlenou zmiňovanou strukturu světa. Náš mozek je tomu přizpůsoben: jeden ze způsobů, jak konceptualizovat rozdíl mezi dvěma hemisférami mozku je, že levá operuje v známém prostoru, pravá v neznámém. Levá v doméně řádu, pravá v doméně chaosu. Levá v doméně detailů, pravá v doméně větší perspektivy. Vidíme tedy zrcadlení konceptů zmiňovaných dvou prostorů, oblasti neznámého, chaosu, a oblasti známého, prozkoumaného. Člověk je tím, který stojí na rozhraní obou, vědomím, které zprostředkovává, balancuje mezi známým a neznámým. Každý z nás máme limitované schopnosti – někdo zvládne víc, někdo míň, ale každý má hranice – a někdy je toho na nás prostě příliš. Většina lidí nepřijde k psychologovi nebo terapeutovi, protože je opravdu psychicky nemocná, ale proto, že má problém se zvládáním komplexity. To je přesně to, co reprezentuje myšlenka chaosu. Chaos, oblast neznámého, je v mytologii často reprezentována jako drak. Drak představuje a vyvolává velmi rozporuplné pocity. Jistě budí strach, úzkost, avšak probouzí také jistou zvědavost. V pohádkách střeží často nějaký poklad. Je to symbolické vyjádření toho, že v neznámém se skrývá rovněž možnost získaní něčeho cenného, nové informace. Mýty, jež počítají s draky a poklady, nám často rovněž představují hrdinu, který překoná strach, postaví se drakovi, tedy neznámému tváří v tvář a odměnou mu bývá zmiňovaný poklad – tedy nová informace, nový svět, nové možnosti. Jenže neznámo není pouze příslib něčeho nového, je to také strašný prostor, ve kterém se neumíme pohybovat, který někdy nevíme zvládat. Kdybychom se pokusili vyložit rajskou zahradu mytologicky, platí, že se jedná o oplocený prostor – prostor bezpečí nebo známý prostor. Za zdí, mimo zahradu, je však prostor neznámý, nebezpečí, chaos, který může kdykoli vtrhnout do našeho známého a bezpečného prostoru. A opětovně nacházíme obraz ráje, zahrady, rovněž v našich životech. Zmínil jsem, že život a svět jsou velmi komplexní. My jsme si v našich blízkých vztazích stvořili náš malý vesmír, utvořili jsme z chaosu a nejistoty řád. Zeď kolem zahrady, kolem vytvořeného světa, nám dává pocit bezpečí, pocit, že chaos je pod kontrolou. Základní měnou v tomto bezpečném prostoru je důvěra. Důvěra je totiž základní přírodní zdroj. Ona umožňuje dlouhodobou spolupráci, umožňuje držet chaos za zdí. Když nás někdo blízký podvede, když nás naše blízká osoba zradí, všechno zboří. Všechno, co mělo své místo, všechno, co bylo bezpečné, se ocitne na pokraji totálního chaosu. Je to proto, protože naše vnímání světa je založeno na axiomu důvěry. A pokud je důvěra najednou ohrožena, vynoří se neuvěřitelná komplexnost. Zeď, která nás chránila, která chránila náš svět, najednou není, a drak chaosu se opět objevil. Celá obyvatelná jistota se zhroutí zpátky do potenciálů. Když je někdo zrazen, podveden, pak padne do pochyb vůči všemu: je to mytologická cesta do podsvětí. Člověk najednou ani neví, kdo je, komu a čemu může věřit. Fatální na tom je, že přestává věřit sám sobě. Jak by mohl? Vždyť nepoznal skutečně člověka vedle sebe, o kterém si myslel, že ho nic nemůže překvapit. V tomto okamžiku začne cítit negativní emoce a napadají ho ty nejstrašnější myšlenky. Když pak začne uvažovat o užitečnosti samotného bytí, je to velmi vážné – je to opravdu peklo. Přirozenou lidskou reakcí na zradu je ohromný hněv, který se může projevit agresi buď směrem navenek, nebo dovnitř. I když se povede z této jámy chaosu dostat, nikdy nebudeme stejní jako předtím.

Když se podíváme na velikonoční příběh, vidíme Ježíše, který si vlastnoručně vybral přátelé. Všechno s nimi sdílel a najednou byl zrazen jedním ze svých nejbližších. Byl odsouzen na smrt. Neměl týdny a měsíce na zpracování, na boj s chaosem, na boj se ztrátou důvěry v ostatní, v sebe, a v Boha. Možná nám tento pohled pomůže z psychologické perspektivy pochopit, proč je Ježíš pro nás vlastně vzorem. Proč nás zachránil a postavil most k Otci. A proč k tomu bylo potřeba Boha a člověka zároveň. Ježíš totiž odpouští Petrovi i Jidášovi ještě v ten samý den. On pohlédl drakovi přímo do očí, ale místo toho, aby se nechal pohltit chaosem, pochybami a nenávistí, dokázal – stejně tak jako Bůh při stvoření světa – stvořit řád, nový řád, tím, že odpustil. A nejenom odpustil, ale přes tu zradu nabídl svůj život za své přátele. 

Když se říká, že křesťan má vzít svůj kříž a následovat Krista, neznamená to nic víc a nic méně něž to, co udělal on. Setkat se s drakem neznámého, chaosem, pohlédnout mu do očí a neskrývat se. Ignorace věcí a problémů situaci pouze zhoršuje. Ježíšův příběh ukazuje cestu. Zemřít znamená znovuzrodit se ve službě vyššímu dobru. Bez toho, abychom i my umřeli životu zaměřenému jen a pouze na vlastní já, nemůžeme opravdu žít pro vyšší dobro. Prosme o to, abychom dokázali vnitřně toto pochopit, abychom se nedívali pouze na tu negativní část vzdávání se a umírání, ale dokázali vidět i ten cíl, tedy to, k čemu jsme zváni. Ke službě vyššímu Dobru.

Přeji vám hezký den.

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha