Papež o dialogu: Úcta k jiným náboženstvím není relativismus
Jana Gruberová – Vatican News
V jejím úvodu papež poznamenal, že mezináboženský dialog donedávna nebyl ničím samozřejmým a navíc se změnila i jeho forma: dříve se spíše jednalo o rozhovor s vlastním obrazem v zrcadle, který odsuzoval vše, co se mu vymykalo. František připojil několik osobních vzpomínek ze svého dětství – na faráře, který v jedné buenosaireské čtvrti posílal skauty, aby v noci zapalovali stany evangelikálů, na svou babičku, která navzdory všeobecně odsuzujícímu kontextu vyzdvihla dobré jednání dvou členek Armády spásy, na své židovské přátele ze školních lavic, s nimiž se společně učíval a z nichž jednoho doprovázel v umírání. Také papežův otec měl mezi svými kolegy a klienty řadu Židů, kteří rodinu Bergogliových navštěvovali také doma.
„Je důležité, aby se onen dialog, který předtím každý z nás vedl se zrcadlem vlastního vyznání, rozšířil a vedl se mezi bratry, aniž bychom měli strach z toho, co toto zrcadlo přesahuje, a tím méně dychtili po přesvědčování jeden druhého navzájem a snažili se vzájemně obrátit. Je třeba vést dialog, v němž každý vypráví o své zkušenosti, která je vnímáním Boha. A Bůh se projevuje ve všech kulturách, opravdu ve všech, v závislosti na dané kultuře, ukazuje se v národech, které se dějinami ubíraly různými způsoby, ale je to tentýž Bůh. On je Otcem všech, který nás přivádí k dialogu. Náš život se vyvíjí od dialogu se zrcadlem k dialogu s realitou, našimi bratry – s živoucí realitou, jíž jsou naši bratři. Je to podaná ruka.“
Papež poté vyprávěl o nedávném několikahodinovém setkání s polskými evangelickými pastory, které doprovázelo několik polských katolických biskupů:
„S jakou úctou každý z nich vyprávěl o své vlastní cestě! Naslouchal jsem jim a velmi mne to těšilo, prospělo mi toto sdílení. Nežijeme izolovaně, nejsme ostrovy. Nelze říkat: Má církev je jediná, pravá, vy jste druhé nebo čtvrté kategorie. To nikoliv! Jsem přesvědčen, že cesta, po níž jdu, je ta, kterou pro mne Bůh zamýšlí jako pravou. Když tedy mluvím o svém náboženském vyznání, z důslednosti je označuji za to pravé, ale ctím cestu ostatních, kteří prohlašují, že ta jejich cesta je pravá. To není relativismus, ale úcta a soužití“.
V závěru papež František, namísto protokolem předepsané modlitby a požehnání, požádal o minutu ticha, v níž každý z přítomných pozvedne svou modlitbu k Bohu a pomodlí se za bratra či sestru z téhož shromáždění.
