Tomáš Halík: Třiatřicet tezí o církvi v době velkých změn

Vaše eminence, milí bratři!

Krize naší doby, včetně krizí církve, jsou příležitostí naplnit Ježíšova  slova: Prodej svůj majetek a následuj mne! To znamená: Opusť své jistoty a přijmi tuto chudobu jako osvobození, příležitost k novému počátku.

Pro porozumění naší  dnešní situaci nabízím metodu, kterou nazývám „kairologie“. Kairologický přístup  se opírá o kritické  analýzy společenských věd, ale doplňuje  je o kontemplativní dimenzi, o spirituální diagnostiku doby.  Ta spočívá v duchovním rozlišování mezi “duchem doby“ a “znamením doby“.

Duch doby (Zeitgeist) je řečí tohoto světa; znamení doby jsou Boží řečí skrze události v tomto světě. Ježíšovi učedníci, kteří jsou ve světě, ale nikoliv ze světa, musí čelit dvěma nebezpečím – na jedné straně nekritické konformitě vůči duchu doby a na druhé straně ignorování znamení doby.

Konformita vůči duchu doby se projevuje  závislostí na „veřejném mínění“, ideologiích, předsudcích a stereotypech. Vnímavost vůči znamením doby předpokládá kritické a sebekritické myšlení, svobodu vůči ideologickým manipulacím; jeho podstatou je však kontemplativní přístup, trpělivé a pokorné naslouchání a rozlišování.

                                              ***

Biskupové mají zvláštní odpovědnost za věrnost tradici. Tradice je živý proud kreativního předávání (tradere) obsahu víry. Věrnost tradici předpokládá  umění duchovního rozlišování mezi jádrem, v němž spočívá identita křesťanství a vnější formou, která  je vždy poplatná měnícím se kulturním a dějinným kontextům. Rigidním lpěním na vnější formě  riskujeme nepochopení a zkreslení vnitřního smyslu. Věrnost tradici předpokládá umění zodpovědné reinterpretace a rekontextualizace.

Jádrem křesťanské zvěsti a pilířem křesťanské identity je Boží sebedarování v osobě, životě a učení Ježíše Krista, zejména velikonoční příběh smrti a vzkříšení. Tajemství kříže a vzkříšení pokračuje v dějinách církve. Krize církve jsou účastí na Kristově utrpení a smrti. V krizích vždy něco umírá; krize často znamenají úkol projít temnou nocí opuštěnosti.

Individuální konverze, ale i reformy církve a oživení křesťanství jsou součástí „pokračujícího vzkříšení“(ressurectio continua).  Vzkříšení není laciný happyend, resuscitace minulosti, návrat zpět, nýbrž radikální proměna, překvapení, přesahující naše očekávání a představy.

Porozumět naší době ve světle velikonoční události zahrnuje odvahu přiznat si, že mnohé struktury dosavadních jistot ve společnosti i v církvi jsou nenávratně otřesené a mrtvé. Církvi je uloženo hledat Vzkříšeného také  za svými institucionálními  a mentálními hranicemi a tím tyto hranice neustále rozšiřovat  a otevírat.

                            ***

Proces sekularizace, kterým různým způsobem a s různou intenzitou prošly či  procházejí všechny země naší západní civilizace, neznamenal konec, nýbrž hlubokou transformaci křesťanství, přechod do nové fáze dějin křesťanství. Byl to další krok na cestě zrání křesťanství. Dynamika křesťanství vychází z tajemství vtělení (inkarnace). Inkarnace se v dějinách rozvíjí v procesu inkulturace – vtělení do živé kultury. Evangelizace, hlavní úkol církve, by bez inkulturace byla pouhou povrchní indoktrinací.

Během modernity došlo v západní společnosti k určité „exkulturaci křesťanství“; křesťanská víra se postupně  ocitla v situaci „kulturního bezdomovce“ a  hledá nové formy svého sebevyjádření. Křesťanská víra nemůže svobodně dýchat v úzké podobě uzavřeného světového názoru či ideologie. Je potřeba ji z této podoby osvobodit tak, jako svatý Pavel osvobodil víru z úzkého prostoru jedné z židovských sekt.

                                 ***

K „exkulturaci“ křesťanství v západní společnosti významně přispěla neschopnost včas rozpoznat znamení doby v několika významných společensko-kulturních změnách. Když církev  nerozpoznala včas důsledky přechodu od agrární k industriální společnosti, ztratila velkou část  dělnické třídy.  Když reagovala panikou a represemi na změny v kultuře, vědě a filozofii zejména na přelomu 19. a 20.  století, ztratila velkou část inteligence. Když církev  podobně  reagovala na kulturní revoluci roku 1968 (a zejména sexuální revoluci, změny v chápání sexuality  a sexuálním chováním tehdejší mladé generace), ztratila velkou část mládeže. Nyní může ztratit velkou část žen, pokud podcení  současné změny v sebechápání žen a jejich místa ve společnosti i církvi.

                         ***

Druhý vatikánský koncil znamenal důležitý krok na cestě církve od jedné podoby k druhé, na  cestě od katolicismu ke katolicitě. Šlo o to, nahradit „ideologický katolicismus“, statický model církve jako pevného hradu jistot, obleženého nepřáteli v apokalyptické kulturní válce dobra a zla, realističtějším a pokornějším chápáním církve jako živého  organismu, který se vyvíjí a zraje ke „katolicitě“, univerzální otevřenosti.

„Katolicita“ – podobně jako ostatní charakteristiky církve, její jednota a svatost, se však naplní až v eschatologickém cíli dějin, až bude Bůh všechno ve všem“.  Eschatologická naděje má však povzbuzovat rozvoj a zrání církve v dějinách.  K dynamickému chápání církve se přihlásil  2. vatikánský koncil obrazem církve jako Božího lidu, putujícího dějinami.

                                            ***

Katolická církev nabídla na  koncilu partnerský dialog  s ostatními křesťanskými církvemi, s ostatními náboženstvími a s moderním sekulárním světem. Nabídka smíření  s moderní kulturou však přišla příliš pozdě - v době, kdy moderní doba již končila. Koncil reagoval na  dobu pozdní moderny; postmoderní a postsekulární doba však přináší nové výzvy a nové úkoly. Na tyto výzvy odpovídá současná snaha o synodální obnovu církve.

Cesta synodality je anamnesis, připomenutí a znovuoživení původní podoby křesťanství jako cesty, podoby, která byla do určité míry zakryta premoderní i moderní podobou křesťanství – křesťanství jako impéria (Christianitas) a křesťanství jako světového  názoru. Synodální reforma má církev  osvobodit od uzavřenosti, od kolektivního narcismu, k pozornému naslouchání tomu, „co Duch říká církvím“. Tento trvalý proces reformy  zahrnuje prohloubení duchovního života (komunikace s Bohem), vzájemné komunikace různých skupin v církvi a široce ekumenickou komunikaci s ostatními křesťany, ostatními náboženstvími i s lidmi nevěřícími či jinak věřícími.

                                             ***

Sekularizace neznamenala zánik náboženství ani zánik křesťanství, nýbrž transformaci náboženství  a transformaci podob křesťanství. Zatímco „organizované náboženství“, tradiční institucionální  podoba křesťanství prochází krizí, sílí  dva  fenomény: zájem o spiritualitu a pokusy proměnit náboženství v politickou ideologii.  Oba tyto fenomény jsou „znamení doby“ – je to výzva jak ke kultivaci hlubinné dimenze víry, tak i její společenské dimenze, politické odpovědnosti křesťanů. S oběma jsou však spojena velké nebezpečí - zejména  tehdy, když se spirituální a politická  dimenze od sebe odtrhují. Pak se spiritualita  mění v kýčovou ezoteriku a veřejná  podoba křesťanství v ideologický „katolicismus bez křesťanství“.

Nejen ve světě islámu, nýbrž i ve světě křesťanství – například v postkomunistických zemích – vidíme pokusy o politické zneužití náboženských symbolů, rétoriky a emocí. Náboženství se stávají instrumentem obhajoby skupinové (často národní) identity  a mocensko-politických zájmů.

Pokus válečného zločince Vladimíra Putina rozvrátit  mezinárodní právní řád a obnovit totalitární impérium doprovází snaha  spojit nacionalismus s pravoslavím. Podobně některé nacionalistické síly v Evropě a USA se snaží navázat na nešťastnou tradici afinity katolického integrismu k autoritativním režimům ve  30. a  40. letech dvacátého staletí  a nabízet „katolicismus bez křesťanství“. Na podobná  spojení církev v dějinách vždy tvrdě doplácela.

***

Agrese Ruska proti Ukrajině není jen  lokálním konfliktem kdesi na  okraji našeho světa, nýbrž bude mít globální ekonomické, politické, sociální a morální důsledky. Papež František právem hovoří o fragmentované třetí světové válce.  Pokud Západ dostatečně neprokáže solidaritu s Ukrajinou a nedokáže jí pomoci zastavit ruskou agresi, bude to znamenat  totální kolaps důvěry v demokratický svět a povzbuzení všech diktátorů a agresorů na celém světě.

                                             ***

Architekturu církve vytváří dynamické spojení a kompatibilita hierarchických, demokratických a charismatických prvků, z nichž žádný nesmí chybět a žádný nesmí vytěsňovat ty ostatní. Skutečnost, že  hierarchická struktura byla dlouhodobě nakažena nemocí  klerikalismu, která  nejmarkantněji ukázala své tragické rysy v sexuálním, psychologickém a spirituálním zneužívání, neznamená, že tato struktura má být podceňována, zanedbávána nebo dokonce vyřazena. Jistě má být  korigována demokratickým prvkem ve smyslu respektu k důstojnosti celého Božího lidu. Jestliže však  i demokratická kultura v politickém životě občanské společnosti musí být neustále chráněna před tím, aby  se nestala diktaturou většiny nebo agresivních nátlakových skupin, o to více je třeba je třeba pečovat o morální kvalitu vzájemné komunikace v církvi.

Zárukou katolicity synodálního procesu je jeho ekumenický charakter. Ekumenická otevřenost nemůže zůstat  pouze v mezích vztahů mezi křesťanskými církvemi („první ekumenismus“) a u mezináboženského dialogu (“druhý ekumenismus“). Znamením doby je i třetí „ekumenismus“: změna vztahu mezi „věřícími“ a „nevěřícími“.

Ukazuje se, že pojem „víry“ a vztah víry a nevíry je mnohem komplikovanější, než se zdálo v minulosti. Víra a nevíra jednotlivých lidí nespočívá totiž jen v rovině jejich vědomí, jejich názorů, přesvědčení a výroků, nýbrž mnohem hlouběji. Když dnes uvažujeme o  víře, musíme vzít v úvahu také její hlubinnou dimenzi – ono tajemství přítomnosti Boží v srdci každého člověka, o němž  s takovou naléhavostí papež František.

Dnes rychle roste  počet lidí, které současná sociologie nazývá „nones“ – protože na otázku, jaká je vaše náboženská afiliace, odpovídají „žádná“.

Budoucnost církve do značné míry závisí na  tom, jak bude schopna komunikovat s touto skupinou „nones“, zejména  s  „duchovně hledajícími“.

Kandidáti kněžské i jiné pastorační služby  v církvi jsou dodnes většinou  připravováni na péči o tradiční věřící nebo klasické misie. Komunikace s nones však vyžaduje docela jiný přístup. Je třeba  služby  „duchovního doprovázení“, „hledání smyslu“. Hledání smyslu je zvláště aktuální v tzv. „mezních situacích“. Nežijeme však dnes všichni v „mezní situaci“, v situaci hlubokých změn?