Samuel Prívara SJ: Víra a důvěra

Milí posluchači Vatikánského rozhlasu,

Pěkně vás vítám a zároveň zvu, abychom se dnes spolu podívali na otázku víry a důvěry. Svatý Pavel ve svém listu Židům představuje výčet různých historických postav, které byly tehdejším čtenářům důvěrně známy – ať už to byl Ábel, Henoch, Noe, Abrahám, Sára a další – a ukazuje na nich dvě skutečnosti: jednak jejich neochvějnou víru a její důsledky, ale také věrnost Boží jeho slibům. Noe věří Božímu hlasu a staví loď k záchraně své rodiny, Abrahám věří a přes všechnu logiku tehdejší doby opouští bezpečnost domova a rodiny vydává se na velmi nebezpečnou cestu do neznáma, Sára věří, že Bůh může otevřít lůno i neplodné ženě ve vysokém věku, a tak dále. Mohli bychom v tomto seznamu pokračovat dále. Pavel hned v první větě 11. kapitoly zmiňovaného listu Židům říká, co to vlastně víra je: věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Nespočet lidí všech epoch chtělo a chce znát budoucnost, protože máme obavy z nejistoty, často neumíme dobře žít, pokud se nám zdá, že nemáme kontrolu nad situací, nad naším životem. A přece Pavel říká, že víra je o schopnosti spolehnout se na to, v co doufáme, že je to důvěra v Boží věrnost svým slibům. Jeden z největších teologů 20. století Karl Rahner říká, že autentickou budoucnost poznáme ze současné zkušenosti dějin spásy. Nejedná se o hypotetickou budoucnost, o hádání různých scénářů, nejde o přesné předvídání budoucích událostí. Rahner nicméně říká – a věřím, že to je jeden z důvodů, proč Pavel a Židé obecně velmi často místo různých definic víry a dalších skutečností raději používají příklady z vlastní historie – že když se budeme důkladně dívat na to, co žijeme teď, na to, co se dělo a děje v našich životech, rozpoznáme Boží stopy. Naučíme-li se vidět Boží přítomnost v našich životech, jednotlivé zásahy Prozřetelnosti a můžeme bez přehánění říci, že se často jednalo o záchranné akce, pak můžeme v tomto slova smyslu důvěřovat Bohu a spoléhat se na něho i směrem do budoucnosti. On je přece Bohem, který plní své sliby, Bohem, který má moc setřít každou slzu a dát smysl dějinám a historii, která se svého času zdála nesmyslná.

Jak je pak ale možné, že máme tak často problém Bohu důvěřovat? Že do budoucnosti hledíme s obavou a nejistota pro nejednoho z nás představuje hrůzu. Kdybychom se podívali do evangelia, které připadá na tuto sobotu, viděli bychom, že učedníci na tom nebyli o moc lépe. Ano, ti učedníci, kteří viděli spousty mocných činů, které Ježíš udělal, ti učedníci, kteří s ním trávili tolik času, a přece, když se dostali do situace, že jsou spolu na loďce a hrozí jim reálné nebezpečí, projevují to, co evangelium nazývá malou vírou. Ještě než se pustíme dál, možná jedna provokativní poznámka: i ta malá víra učedníků, kteří s panickým strachem budí Ježíše a vyčítavě se na něho obrací, stačila k tomu, aby Ježíš zasáhl a zachránil je. Možná i naše nejistá, kolísající, pochybující a hledající víra stačí na to, aby Ježíš mohl konat v našem životě zázraky.

Slova důvěra a víra jsou si velmi blízká, i když nejsou totožná. Důvěra je jedna důležitá dimenze víry, která obsahuje ještě také složku pravdy, složku spolehlivosti a také pevného přesvědčení o něčem. Proč ale máme my často s praktickou důvěrou problémy? Kde se vůbec v člověku důvěra bere? Antropologie a psychologie tvrdí, že každý z nás už s určitou dispozicí k důvěře přichází na svět. Nepřicházíme tedy jako nevěřící, nýbrž jako důvěřující. Platí rovněž, že to, jak se tato predispozice rozvine, závisí na našich zkušenostech především z útlého dětství. Svět dítěte je totiž tvořen lidmi a důvěra je jev sociální, vztahové povahy. Právě období raného dětství rozhodne o tom, zda a do jaké míry se u dítěte rozvine tzv. bazální důvěra. Tato je pak rozhodující pro několik základních konceptů:

-- Za prvé je to míra minimální sebedůvěry: Právě vnímání novorozence, že je milován, že je o něj pečováno a postaráno je základem jeho pozdější sebeúcty a sebedůvěry.

-- Z toho také vyplývá rozvoj schopnosti přijmout, že něco je dobré: bazální důvěra také ovlivňuje to, zda jsme schopni přijmout skutečnosti jako pozitivní. Má to vliv na naši náklonnost a otevřenost vůči světu, protože jsme schopni od něho očekávat něco dobrého.

-- Za třetí podmiňuje naši schopnost navazovat vztahy s druhou osobu a skupinou lidí.

-- V neposlední řadě platí – a vzhledem k našemu tématu se jedná o velmi důležitý element – že ze základní důvěry se rodí jakási základní schopnost naděje, to znamená schopnost dívat se na budoucnost, která není děsivá, a usilovat o ni jako o něco pozitivního.  

Když to jednoduše shrneme, bazální nebo základní důvěra umožňuje pozitivní pohled na sebe sama, na svět, na druhé lidi, na skupinu a na budoucnost.

Velké množství lidí dneška nezažívá při svém příchodu na tento svět podmínky, jež umožňují správný rozvoj bazální důvěry. Později se to projevuje jevy, které vidíme všichni ve svém okolí a možná zakoušíme i na sobě. Malá sebeúcta, nízké sebevědomí, problémy navazovat vztahy, nedůvěra vůči budoucnosti a malá schopnost důvěry v transcendentno. Pro novorozence totiž neexistuje gradace v lásce: dítě zpočátku není schopno rozlišit větší a menší lásku. Dítě právě prostřednictvím rodičovských postav zažívá skrze základní něhu to, co vytváří podmínky pro základní důvěru a možnosti vlastní zkušenosti spásné moci. Bez této jistoty, bez této důvěry je pro člověka později enormně těžké přijmout náboženství nebo navázat vztah s absolutnem.

Bůh je jistě ten, který je také léčitel, a je schopný uzdravit i velká traumata, nicméně právě zmíněné antropologické a psychologické předpoklady víry, alespoň částečně vysvětlují, proč mnozí mají problém s důvěrou v životě. A to jak s důvěrou vůči lidem, tak i vůči Bohu. Němčina má stejný základ pro slovo dar – Gabe, a úkol – Aufgabe. Platí, že každý dar je i úkolem, tedy jede Gabe ist auch eine Aufgabe. Jinými slovy, stejně jako mnoho jiných konceptů v křesťanství, i na víru se dá pohlížet jako na dar, ale také na úkol. Mnoho věcí neovlivníme, nemůžeme za to, kde a komu jsme se narodili a jak s námi bylo zacházeno, avšak za dimenzi úkolu neseme plnou zodpovědnost. Jsme zváni k tomu, abychom vlastní víru reflektovali, promýšleli, abychom vytvářeli podmínky, ve kterých může růst a zrát, abychom byli dostatečně všímaví k projevům Boží přítomnosti ve vlastním životě.  Ať se nám to všem daří.

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha