EDITORIAL: Ratzinger a víra jako cesta

ANDREA TORNIELLI - Vatican News 

Pokud existuje teolog a papež, který po celý svůj život uvažoval a učil o rozumnosti víry, byl to Joseph Ratzinger. Ne náhodou o tom hovořil i v závěrečných řádcích své duchovní závěti, která byla zveřejněna v den jeho smrti: "Viděl jsem a vidím, jak se ze spleti hypotéz vynořila a znovu vynořuje rozumnost víry. Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda a život - a církev, se všemi svými nedostatky, je skutečně jeho tělo".

Tento opakovaný důraz však nikdy neznamenal - podle Ratzingera - redukci víry na filozofický "systém", na architekturu idejí, na seznam morálních norem, až se nakonec zapomíná, že křesťanská víra je setkání s Osobou, jak čteme v prologu encykliky Deus caritas est. V rozhovoru pro německý měsíčník Herder Korrespondenz, který vyšel v červenci 2021, emeritní papež poznamenal: "Věřící je člověk, který se ptá..... V tomto smyslu se mi myšlenka "útěku do čistého učení" zdá naprosto nereálná. Učení, které by existovalo pouze jako jakási přírodní rezervace, oddělená od každodenního světa víry a jejích požadavků, by určitým způsobem představovalo zřeknutí se víry samotné. Učení se musí rozvíjet ve víře a z ní, nikoli vedle ní."

Již jako kardinál v roce 2001 Ratzinger pronesl velmi jasná slova, aby se vyhnul pádu do tohoto redukcionismu, která stojí za to dnes zopakovat: "Povaha víry není taková, že od určitého okamžiku lze říci: já ji mám, jiní ne...". Víra zůstává cestou. V průběhu celého našeho života zůstává cestou, a proto je víra vždy ohrožena a v nebezpečí. A je také zdravé, že se tak vyhýbá riziku, že se stane manipulovatelnou ideologií. Riskujeme, že se zatvrdíme a nebudeme schopni sdílet reflexi a utrpení s bratrem, který pochybuje a klade si otázky. Víra může dozrát jen do té míry, že v každé fázi své existence snáší a přijímá úzkost a sílu nevíry a nakonec ji překonává do té míry, že se stává znovu životaschopnou v nové době".

Víra, jak připomněl sám Benedikt XVI. a jak rád opakuje František, se předává pouze zaujetím, nikoli proselytismem nebo vnucováním. Věřící není ten, kdo "vlastní" něco, co může "spravovat". Křesťan nedává předem připravené odpovědi, které by každému všechno vysvětlily. Křesťan může pouze oživit nějakou jiskru daru, který nezaslouženě obdržel, a když se tak stane, je to z čisté milosti. Proto je povolán hledat Boha v dialogu s každým, přijímat existenciální pochybnosti a zranění těch, kdo nevěří, doprovázet každého, aniž by se kdy považoval za toho, kdo už "nalezl cíl". Joseph Ratzinger byl i v tomto ohledu svědkem a učitelem.