Lombardi: Benedikt, život strávený setkáním s Ježíšovou tváří
Federico Lombardi* - Vatican News
"Brzy budu stát před nejvyšším soudcem svého života. I když mám při pohledu na svůj dlouhý život mnoho důvodů k obavám a strachu, přesto mám radostnou duši, protože pevně věřím, že Pán je nejen spravedlivý soudce, ale zároveň i přítel a bratr, který sám trpěl mými nedostatky, a proto je jako soudce zároveň i mým obhájcem. S ohledem na soudnou hodinu je mi jasné, jak velkou milostí je být křesťanem. Být křesťanem mi dává poznání a navíc přátelství se Soudcem mého života a umožňuje mi s důvěrou projít temnou branou smrti. V této souvislosti si neustále připomínám to, co Jan vypráví na začátku Zjevení: vidí Syna člověka v celé jeho velikosti a padá k zemi jako mrtvý. On však na něj položil svou pravici a řekl mu: "Neboj se! To jsem já..." (srov. Zj 1,12-17)." Toto napsal Benedikt XVI. ve svém posledním dopise ze 6. února, na konci bolestných dnů "zpytování svědomí a přemýšlení" o kritice, která se na něj snesla kvůli aféře zneužívání v době, kdy byl před více než 40 lety mnichovským arcibiskupem.
Nakonec přišel okamžik setkání s Hospodinem. Rozhodně se nedá říci, že by to bylo nečekané a že by náš velký stařec nebyl připraven. Jestliže nám jeho předchůdce podal cenné a nezapomenutelné svědectví o tom, jak ve víře prožívat bolestnou postupující nemoc až do smrti, Benedikt XVI. nám podal krásné svědectví o tom, jak ve víře prožívat narůstající křehkost stáří po mnoho let až do konce. Skutečnost, že se ve vhodnou dobu zřekl papežství, mu umožnila - a nám s ním - jít po této cestě s velkým nadhledem.
Měl dar dokončit svou cestu a přitom si zachovat jasnou mysl a s plně vědomým prožitkem se přiblížit k těm "nejvyšším skutečnostem", o nichž měl jako málokdo odvahu přemýšlet a mluvit díky víře, kterou přijal a žil. Jako teolog i jako papež k nám o tom promluvil hlubokým, věrohodným a přesvědčivým způsobem. Jeho stránky a slova o eschatologii, jeho encyklika o naději zůstávají pro církev darem, který zpečetila jeho tichá modlitba během dlouhých let strávených na odpočinku "na hoře".
Z mnoha věcí, které si lze z jeho pontifikátu zapamatovat, mi upřímně připadala a stále připadá nejpozoruhodnější ta, že právě v těchto letech stihl napsat a dokončit svou trilogii o Ježíši. Jak mohl papež, který má odpovědnost a starost o univerzální církev, kterou skutečně nese na svých bedrech, napsat takové dílo? Jistě to byl výsledek celoživotních úvah a bádání. Vnitřní vášeň a motivace však nepochybně musely být obrovské. Jeho stránky pocházejí z pera učence, ale zároveň věřícího člověka, který zasvětil svůj život hledání setkání s Ježíšovou tváří a který v tom zároveň viděl naplnění svého povolání a službu druhým.
V tomto smyslu, jakkoli chápu, proč dal jasně najevo, že toto dílo nemá být považováno za "papežské magisterium", si přesto myslím, že je podstatnou součástí jeho svědectví o službě jako papeže, tedy jako věřícího, který v Ježíši poznává Božího Syna a na jehož víru se můžeme i nadále spoléhat. V tomto smyslu nemohu považovat za náhodu, že se doba rozhodnutí zříci se papežství, tedy léto 2012, shoduje s dobou uzavření trilogie o Ježíši. Čas naplnění poslání, jehož středobodem je víra v Ježíše Krista.
Není pochyb o tom, že pontifikát Benedikta XVI. se vyznačoval více jeho magisteriem než jeho řídící činností. "Dobře jsem věděl, že mou silnou stránkou - pokud jsem nějakou měl - je prezentace víry způsobem odpovídajícím kultuře naší doby" (...). Víra, která je vždy v dialogu s rozumem, rozumná víra; rozum otevřený víře. Papeže Ratzingera si právem vážili ti, kdo žijí pozorně v myšlenkových a duchovních proudech a snaží se číst události v jejich nejhlubším a dlouhodobém významu, aniž by se zastavovali na povrchu událostí a změn. Ne nadarmo patří k jeho velkým projevům právě ty před publikem nejen církevním, ale i před představiteli celé společnosti, v Londýně, Berlíně... Nebál se konfrontace s různými názory a postoji, věrně a prozíravě se díval na velké otázky, na zastírání Boží přítomnosti na obzoru současného lidstva, na otázky budoucnosti církve, zvláště ve své zemi a v Evropě. A snažil se čelit problémům loajálně, nevyhýbal se jim, i když byly dramatické, ale víra a inteligence víry mu vždy umožňovaly najít perspektivu naděje.
Intelektuální a kulturní přínos Josepha Ratzingera je příliš známý na to, abychom museli opakovat jeho chválu. Tím, kdo ho dokázal pochopit a ocenit pro univerzální církev, byl Jan Pavel II. Ratzinger byl 24 z 26 let pontifikátu svého předchůdce prefektem Kongregace pro nauku víry. Dvě rozdílné osobnosti, ale - dovolte mi to říct - "impozantní dvojice". Bezbřehý pontifikát papeže Wojtyly nelze z doktrinálního hlediska dostatečně promyslet bez přítomnosti kardinála Ratzingera a bez důvěry, která je mu věnována, bez důvěry v jeho církevní teologii, v šíři a vyváženosti jeho myšlení. Sloužit jednotě víry církve v desetiletích po II. vatikánském koncilu tím, že bude stát čelem k epochálním napětím a výzvám v dialogu s judaismem, ekumenismu, dialogu s jinými náboženstvími, konfrontaci s marxismem, v kontextu sekularizace a proměny pohledu na člověka a sexualitu. Aby se mu podařilo předložit doktrinální syntézu, která by byla tak široká a harmonická jako byl Katechismus katolické církve a kterou by s nečekaným souhlasem přijala naprostá většina církevního společenství, aby toto společenství překročilo práh třetího tisíciletí s pocitem, že je nositelem poselství spásy pro lidstvo. ..
Tato velmi dlouhá a mimořádná spolupráce byla vlastně přípravou na pontifikát Benedikta XVI., kterého kardinálové považovali za nejvhodnějšího pokračovatele a nástupce díla papeže Wojtyly. Při celkovém pohledu na itinerář Josepha Ratzingera neunikne - a je to skutečně působivé - kontinuita jeho cesty a zároveň postupné rozšiřování obzoru jeho služby.
Povolání Josepha Ratzingera je od počátku povoláním kněžským, zároveň k teologickému studiu a k liturgické a pastorační službě. Postupuje v různých etapách od semináře k prvním pastoračním zkušenostem a univerzitní výuce; poté se jeho obzor nejprve rozšiřuje o zkušenost univerzální církve díky účasti na koncilu a jeho vztahu k velkým teologům té doby; poté se vrátil k akademické činnosti hlubokého teologického studia, ale vždy uprostřed diskusí a církevních zkušeností; pak si opět rozšířil obzor v pastorační službě velké mnichovské arcidiecéze; definitivně přešel do služby univerzální církve s povoláním do Říma k vedení Kongregace pro nauku víry; nakonec ho nové povolání přivedlo k řízení celého církevního společenství. Obzor se stal úplným nejen skrze myšlení, ale i skrze kněžskou a pastýřskou službu. Sloužit celému společenství církve, vést ji rozumně po cestách naší doby, zachovávat jednotu a pravost její víry. Motto zvolené u příležitosti jeho biskupského svěcení "Spolupracovníci pravdy" (3 Jan 8) velmi dobře vyjadřuje celou nit života a povolání Josepha Ratzingera, pokud si uvědomíme, že pravda pro něj v žádném případě nebyla souborem abstraktních pojmů, ale že byla nakonec ztělesněna v osobě Ježíše Krista.
Na pontifikát Benedikta XVI. se běžně vzpomíná a bude vzpomínat jako na pontifikát poznamenaný krizí a těžkostmi. To je pravda a nebylo by správné tento aspekt přehlížet. Nelze ho však vnímat a hodnotit povrchně. Pokud jde o vnitřní i vnější kritiku a opozici, sám s úsměvem připomněl, že několik jiných papežů muselo čelit mnohem dramatičtějším dobám a situacím. Aniž bychom se museli vracet k pronásledování v prvních staletích, stačí si vzpomenout na Pia IX. nebo Benedikta XV., když odsoudil "zbytečné vraždění", nebo na situaci papežů během světových válek. Nepovažoval se tedy za mučedníka. Žádný papež si nedovede představit, že by se nesetkal s kritikou, obtížemi a napětím. To nic neubírá na skutečnosti, že v případě potřeby uměl na kritiku reagovat živě a rozhodně, jako se to stalo v nezapomenutelném dopise biskupům v roce 2009 po aféře s odvoláním exkomunikace lefebvriánů a "případu Williamson"; vášnivý dopis, o němž mi jeho tajemník řekl, že vyjadřuje "Ratzingera v jeho ryzí podobě".
Nejtěžším křížem jeho pontifikátu, jehož závažnost si začal uvědomovat již během svého působení na Nauce víry a který se nadále projevuje jako zkouška a výzva pro církev historických rozměrů, je však aféra sexuálního zneužívání. To bylo také důvodem ke kritice a útokům na jeho osobu až do jeho posledních let, a tedy i k hlubokému utrpení. Protože jsem se během jeho pontifikátu těmito záležitostmi také velmi zabýval, jsem pevně přesvědčen, že stále jasněji viděl závažnost problémů a měl velkou zásluhu na tom, že je řešil s širokým a hlubokým rozhledem v různých dimenzích: naslouchání obětem, přísnost při prosazování spravedlnosti tváří v tvář zločinům, hojení ran, zavádění vhodných norem a postupů, vzdělávání a prevence zla. Byl to jen začátek dlouhé cesty, ale správným směrem a s velkou pokorou. Benedikt si nikdy nedělal starosti s "obrazem" sebe sama nebo církve, který neodpovídal pravdě. I v této oblasti vždy jednal z pohledu věřícího člověka. Kromě pastoračních nebo právních opatření, která jsou nezbytná pro konfrontaci se zlem v jeho projevech, cítil strašlivou a tajemnou sílu zla a potřebu odvolávat se na milost, abychom jím nebyli drceni v zoufalství a našli cestu uzdravení, obrácení, pokání, očištění, kterou lidé, církev a společnost potřebují.
Když jsem byl požádán, abych jednou epizodou shrnul příběh pontifikátu Benedikta XVI., vzpomněl jsem si na modlitební vigilii během Světového dne mládeže v Madridu v roce 2011 na velké pláni letiště Cuatro vientos, které se zúčastnilo asi milion mladých lidí. Byl večer, tma byla stále větší, když papež začal svůj projev. V jednu chvíli se přihnal skutečný uragán deště a větru. Přestalo fungovat osvětlení a ozvučení a mnoho stanů na okrajích pláně se zřítilo. Situace byla skutečně dramatická. Papež byl svými spolupracovníky vyzván, aby odešel a ukryl se, ale nechtěl. Trpělivě a odvážně zůstal sedět na svém místě na otevřeném jevišti, chráněn jednoduchým deštníkem, který se třepotal ve větru. Celé obrovské shromáždění následovalo jeho příkladu s důvěrou a trpělivostí. Po nějaké době bouře ustala, přestalo pršet a zavládl nečekaný klid. Zařízení začala opět fungovat. Papež dokončil svou řeč a nádherná monstrance z toledské katedrály byla přinesena do středu pódia k eucharistické adoraci. Papež v tichosti poklekl před Nejsvětější svátostí a za ním se ve tmě v naprostém klidu modlilo obrovské shromáždění.
V jistém smyslu to může zůstat obrazem nejen pontifikátu, ale i života Josepha Ratzingera a cílem jeho cesty. Když nyní vstupuje do definitivního ticha před Hospodinem, cítíme se i my za ním a s ním.
* Prezident Vatikánské nadace Joseph Ratzinger-Benedikt XVI.
