Adriana a Margherita, přátelství vzniklé ve Vatikánu
Svitlana Dukhovych - Vatikán
Při pohledu na ně se zdá, že se znají od dětství. Společné mají světlo v očích, zvědavost a důvěru, s níž se dívají na svět. Adrianě je 13 let, žije v Římě, její otec je italsko-švýcarského původu a matka je Ukrajinka. Dvanáctiletá Margherita je dcerou ukrajinských uprchlíků, kteří utekli z války v prvních dnech po jejím vypuknutí. Když vyprávějí o svém přátelství, které vzniklo během letního tábora "Estate ragazzi in Vaticano", je zřejmá jejich touha po zábavě a radosti společně s ostatními, ale také pochopení, že přátelství je také závazek a pomoc druhým.
Zrození pouta
Margherita se stále učila italsky, ale protože byla velmi komunikativní, dokázala se s ostatními účastníky letního tábora domluvit částečně pomocí několika slov v italštině, která znala, a částečně pomocí angličtiny. Vše se změnilo, když potkala Adrianu, která mluví italsky a ukrajinsky (a také německy a anglicky).
"Šla jsem do bazénu a slyšela jsem, že někdo za mnou mluví ukrajinsky," říká dívka, "a já jsem rozuměla, co říká. Osoba vedle ní nerozuměla, tak jsem se otočila a přeložila kamarádce vedle mě, co Margherita říkala. Pak se mě Margherita zeptala: "Umíš ukrajinsky?" Tak jsme si povídaly, poznaly jsme se a teď jsme kamarádky."
Tři "úžasné" týdny
Pro Margheritu byla účast v "Letním centru mládeže ve Vatikánu" skutečně zásadní: na Ukrajině zůstalo mnoho jejích příbuzných a přátel, se kterými je stále v kontaktu. Když o tom mluví, sotva zadržuje slzy. "Kdybych tady v Itálii zůstala zavřená doma, tolik bych přemýšlela o Ukrajině, místo toho jsem se nechala rozptýlit," svěřuje se. "Tyto tři týdny byly úžasné a zábavné, mohla jsem se odreagovat od války a zažít normální život."
Naděje na návštěvu Ukrajiny
Adriana ví co se děje na Ukrajině z vyprávění příbuzných své matky, kteří žijí v zemi napadené ruskou armádou. Říká, že je nemohla navštívit už tři roky: nejprve kvůli pandemii a nyní kvůli pokračující kruté válce. Je to pro ni smutné i proto, že tam mluví pouze ukrajinsky a daří se jí jazyk hodně zlepšovat. "Doufám, že válka brzy skončí," říká.
"Děkuji", to je slovo, které Markéta navzdory svému nízkému věku dobře zná a opakuje ho své nové kamarádce, svým kamarádům z letního tábora a všem, kteří jí a její rodině zpříjemnili život.
