Tomáš Holub: Otevřenost Duchu pro synodální cestu

Při četbě jedné z posledních  vět  evangelia následující neděle, která zní: „kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho“  mi vytanula na mysli pasáž z textu papeže Františka, kterým nás  v roce 2021 zval, abychom se společně s celou Církví vydali s nadějí na synodální cestu: Papež zdůrazňuje,  že  velmi zásadní pro zdar celého synodálního procesu, této ochoty jednotlivců i celé Církve vydat se na cestu do Emauz, na které se, jak věříme, mohou otevřít oči pro Krista ve třetím tisíciletí, je ochota zřeknout se svých vlastních představ, kam vlastně máme dojít. Ochota vzít zcela vážně pravdu o Božím Duchu, který určuje cestu a její směr i tempo, s kterým se kráčí vpřed. Uvěřit, že On – Boží Duch je hlavní aktér, On je ten, kdo oživuje mystické tělo Kristovo a zapříčiňuje, že nejsme v posledku skupina lidi orientujících se nostalgicky na slavnou minulost či jakýsi tým manažerů, který se snaží podle zásad správného leadershipu zabývat především pozemskými záležitostmi materiálního přežití i když má plnou pusu věcí božských, protože to se všeobecně očekává.

Ono se to ale lehce řekne „zřeknout se vlastních představ, kam máme dojít“ a zní to velmi vznešeně, nicméně v okamžiku, kdy obsah této věty vezmeme vážně, ocitáme se v podobné bezradnosti, kterou bezelstně přiznává apoštol Tomáš v bezprostřední reakci na Ježíšova slova o cestě, kterou vlastně vůbec nezná.

V takovémto okamžiku se totiž mnoho jistot, které po celá staletí zcela samozřejmě tvořily součást našeho duchovního života, najednou naprosto zásadně otřásá a tak se nelze divit, že jsme znepokojeni.  Vždyť mnohé osvědčené metody či východiska se najednou ztrácejí v mlze.

A my jsme si přece zvykli, a byli jsme tak i v nejlepší víře formováni, že mnohé, co v církvi konáme, konáme právě proto, že je to osvědčené, vyzkoušené a očekávatelné. Je na tom snad něco špatného?

Nemyslím si to, nicméně na druhé straně jsem hluboce přesvědčen, že je třeba vzít vážně výzvu papeže Františka o ústřední roli Ducha v životě Církve, což znamená odvahu radikálně zredukovat množství pevných bodů, na které je správné se spolehnout, pouze na Ty, které jsou bytostně spojeny s ústředním poselstvím evangelia. A vše ostatní otevřít rozlišování v síle Ducha.

Protože pouze tak je možné očekávat, že Boží Duch bude tím, kdo nás povede, kdo nás svým něžným a zároveň mocným způsobem bude inspirovat v hledání nikoliv našich, ale Božích cest, které jediné vedou ke spáse.

A přesně o tom, o ochotě vydat se nejistotě a bezprostřední závislosti na Duchu, který vane kam chce, je citovaná věta zítřejšího evangelia: „Kdo chce svůj život zachránit ztratí ho.“

Tato věta totiž mluví úplně o tom samém principu, na jakém jsou založena papežova slova o otevřenosti nechat se vést Duchem svatým.  Mluví o bezprostřednosti vztahu, ve kterém je do budoucna naplánováno strašně málo nebo téměř vůbec nic.

Jediné, co vlastně zůstává jisté, je náš vztah k Ježíši Kristu v síle Ducha. A pro nás je zásadní, že je to vztah, na který jsme vsadili, který nám dává možnost jít dál měnící se krajinou dějin a při tom zůstávat sami sebou.

Zde mi přichází na mysl velmi silná paralela s příběhem Velkého inkvizitora, tak jak ho v Bratrech Karamazových vypráví velikán ruské klasické literatury Michail Fjodorovič Dostojevský. Vypráví o Ježíši Kristu, který se v době španělská inkvizice znovu vydává na svět v lidském těle a prochází rozpálenou španělskou krajinou. A činí to samé, co činil v té době, kdy chodil po Palestině, stál na břehu Genezaretského jezera či vystupoval společně s ostatními poutníky k Jeruzalémskému chrámu. Setkává se s konkrétními lidmi, vstupuje do intenzivního a bezprostředního vztahu s těmi, kteří jsou potřební a malomocní v tom nejširším slova smyslu, ujímá se jich, uzdravuje je, osvobozuje a nasměrovává k úplně jiným perspektivám, než k jakým je vedli jejich učitelé zákona a farizeové.

V křesťanském Španělsku plném inkvizičních duchovních se ale Ježíšovi daří úplně stejně, jako se mu dařilo v Palestině před mnoha staletími. Jeho zájem o jednotlivce a jejich konkrétní bídu, jeho ochota nabídnout řešení, která jsou nečekaná a z pohledu vládnoucí třídy té doby nesystémová, narážejí na nelibost.

Na nelibost těch, kteří se pokouší vytvořit z Ježíšova evangelia lásky systém, jež bude sice relativně velmi dobře fungovat, ale jako každý systém bude mít i své zcela nevinné oběti. A tak je nepohodlný Ježíš úplně stejně jako kdysi v Palestině zatčen a uvrhnut do vězení.

Tam za ním samozřejmě nepřichází Pilát či židovský velekněz, ale Velký inkvizitor, který v mistrovsky podaném dialogu říká dnešními slovy toto: „Ježíši, odejdi ze Španělska, já obdivuji a plně respektuji tvé učení, vždyť se pro mne samotného stalo základem, na kterém jsem postavil celý svůj život.  Ty však, Ježíši, máš sice skvělé myšlenky a zásady, ale nemáš schopnost vtělit je do funkční struktury, jež by byla prosaditelná v podmínkách konkrétního světa. To ale umíme my, tví následovníci. Tak nám to, prosím, ve vlastním zájmu nekaž a odejdi ze Španělska.“

Dostojevského kritika postojů a způsobů jednání katolické církve má velmi mnoho společného s tím, co slyšíme o tragické snaze zachránit si Bohem darovaný život lidským úsilím a pozemskými prostředky. Přesvědčení, že my sami víme, jak uskutečňovat Ježíšovy ideály v tomto světě je také přesně to, co odmítá poskytnout skutečný prostor Božímu Duchu, k čemuž nás naléhavě vybízí papež František na synodální cestě.

Jen tehdy, jestliže máme odvahu nelpět na strukturách a postupech, které jsou pouze výsledkem našich rozhodnutí a jestliže vstoupíme na neprobádanou půdu vztahu, důvěry a připravenosti ke změně či obrácení, jen tehdy může být Boží Duch při díle. Jen tehdy zachráníme svůj život. A přesně k tomu volá papež František ve svých povzbuzeních pro křesťansky autentický život v jednadvacátém století.

Sama Matka Církev jistě tímto způsobem dál kráčet bude, neboť, jak říká Písmo: „brány pekelné ji nepřemohou“. Ale jestli s ní budeme kráčet také my jako konkrétní osoby a společenství v našich farnostech a diecézích, to už tak jednoznačné není.  A je moc důležité, abychom si to byli schopni přiznat.  Protože to je výchozí podmínka pro účinnou ochranu před velkým nebezpečím, že ztratíme své životy právě tím, že si je budeme chtít zachránit vlastní mocí.