Pavel Banďouch: Skok na hlubinu

Nápad k sepsání tohoto komentáře mi dal výlet do jednoho řeckokatolického kláštera nedaleko Říma. V muzeu, které je součástí tohoto objektu, je vystavena zajímavá nádoba na svěcenou vodu. Jsou na ní vyobrazeny scény rybolovu a, což je právě onen katalyzátor mé dnešní úvahy, nahý chlapec, který skáče do vody šipku. Nikdy předtím jsem nic takového na nádobě určené k podobnému účelu neviděl, a tak jsem začal přemýšlet, co má asi tento chlapec symbolizovat.

První co mě napadlo je skutečnost, že skákat šipku je vždy nebezpečné. Zvlášť u někoho jako jsem já, jehož pohybová schopnost byla už za mlada odpovídající méně aktivnímu důchodci. Nejde ale jen o fyzickou připravenost, ačkoli i ta je důležitá.

Dětem říkáme: „Neskákej tam, nevíš, jaká je tam hloubka!“ Skákat na mělčinu je nejen nebezpečné, ale vlastně i hloupé. Jak ale máme vědět, jaká je nějakém místě hloubka, pokud to místo neznáme? V takových situacích je třeba se spolehnout na místní, podívat se, jestli není za větvemi stromu schovaná cedule zákazu skoku do vody, nebo si místo vyhledat na internetu (nejspíš už na to bude existovat nějaká aplikace). Pokud ale nebude k dispozici ani jedna z těchto možností, je lepší do vody neskákat. Ale nepřijdeme tím o napětí a pocit nebezpečí, který je vlastně v důsledku tím, co nás ke skoku láká?

Asi už tušíte, že se snažím poukázat na to, že analogický postup můžeme nalézt i v duchovním životě, i když jde samozřejmě o něco jiného. Především proto, že ačkoli můžeme pochybovat o tom, jaká nějaká vodní plocha je, nebudeme asi přemýšlet, zda ta vodní plocha skutečně existuje. Vidíme ji, jen nevíme, kde je dno.

Boha nevidíme. Ať už v něj věříme, nebo ne. Boha nikdy nikdo neviděl, říká evangelista Jan. To je potíž, protože my chceme věci vidět, osahat si je a ideálně je mít i přesně katalogizované. Pokud o něčem neexistuje stránka na Wikipedii, jako by to nebylo.

V kontrastu s tím se ale zdá být jiný biblický citát, a to dokonce od toho stejného autora, apoštola Jana: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Žádný protimluv tam ale není. Nevidíme Boha: vidíme jeho slávu, zakoušíme důsledky jeho přítomnosti. Aspoň někdy.

Podobně jako u moře pod skálou ale toho o něm vlastně moc nevíme. Kdo je to Bůh? Je to duch, je to nějaký zvláštní typ síly, nebo kdo to vlastně je? Můžeme mu věřit a, abychom zůstali v podobenství, ponořit se do něj? To je totiž to, co se děje při křtu svatém: jsme ponořování do hlubiny Nejsvětější Trojice, ale vlastně jenom tušíme, jak hluboká ta hlubina vlastně je. A ačkoli nám o něm hovoří Písmo svaté a už jsme každý slyšeli mnoho hezkých a moudře myšlených slov, víme, že neuděláme-li s ním vlastní zkušenost, zůstane pro nás něčím o čem víme, ale vlastně s tím nemáme nic moc společného. Podobně jako se asi všichni dokážeme na Youtube podívat na video s návodem na to, jak se skáče šipka, ale většina z nás zůstane buď u „placáku“, nebo dokonce možná nebude skákat vůbec. Budeme schopné skokany obdivovat, ale ne napodobovat. Budeme vědět, ale ne zakoušet.

Jsme-li ale v duchovním životě – který není od zbytku našeho života oddělený, ale tvoří součást života každého člověka – aspoň trochu poctiví, poznáváme, že Bůh je hlubinou, na jejíž konec se skutečně nedá ani dohlédnout. Vlastně asi žádný konec ani nemá.

Popisujeme ho jako Lásku, Světlo, Život…, ale i to jsou jen slova a často nás svádějí jakoby na scestí. Pomáhají nám zachytit nějaký aspekt, ale Bůh to vše překonává. Nedá se myslet podobně, jako se dá myslet cokoli jiného. Překvapivě se ale této hlubiny bojíme tím méně, čím více její hloubku poznáváme, i když jsme třeba už zapluli tak daleko, že světlo už zmizelo. Jsme ve vodě a voda nás přijímá ve své svěžesti. Oproti skutečnému ponoření jistě můžeme i čím dál tím svobodněji dýchat. Stáváme se kapkou tohoto oceánu. Nebo, možná přesněji, si uvědomujeme, že jsme jí tak nějak vždy byli a že jsme se jen zatoulali někde na břehu a nechali se vysoušet nemilosrdným sluncem.

Začínáme chápat, že hlubiny Boží se nemusíme bát. Poznáváme, že má smysl do ní skočit plnou silou, i když to kvůli naší pohodlnosti stejně neuděláme. Místo toho až příliš často skáčeme na místech, o nichž víme, že jsou mělká a nemá smysl se do nich ponořovat. Nezbytně nás potom zraňují. Pokud k něčemu tyto mělčiny jsou, pak k tomu, aby nám pomohly přebrodit se jimi na místo, kde se nám otevře hlubina. I v nich ale dokážeme zakoušet něco z onoho oceánu pokoje.

Zakončím tuto úvahu vzpomínkou na jiné místo. Je jím jedno z nejstarších baptisterií, tedy míst určených ke konání křtu, nacházející se v Neapoli. Vypadá vlastně jako takový ten bazének, do něhož člověk vleze, když vyjde ze sauny.

Když do něj ten, který je křtěný, sestoupil – tehdy se ponořovalo celé tělo – ocitl se náhle v hlubině, kde se nedokázal orientovat, a jistě se i začal tak nějak bát. Díky okolo stojícím svícím ale nalezl na dně i odraz zlaté mozaiky, která se nachází nad tímto bazénkem. Je na ní znamení Ježíše, do hlubiny jehož srdce pokřtěný právě sestoupil a který dává novému křesťanu účast na své plnosti.

Přeji nám všem, abychom měli odvahu skočit do hlubiny. Není třeba se bát: víme, že tam na nás čeká Ten, jemuž na nás záleží.

Dobrou plavbu!