Lombardi: Papež Ratzinger se nikdy nesnažil skrývat zlo v církvi

GABRIELLA CERASO – Vatican News

"Byl jsem ohromen jeho upřímností, intenzitou a hloubkou." Otec Federico Lombardi, bývalý ředitel Tiskové kanceláře Svatého stolce, komentuje dopis, který emeritní papež dnes zveřejnil.

Co vás na tomto dopise zaujalo?

Byl jsem ohromen jeho upřímností, intenzitou a hloubkou. Jak říká v textu dopisu, prošel bolestným obdobím, kdy sám zpytoval svědomí: nad svým životem, nad svým chováním, nad dnešní situací církve. Přemýšlel o tom. Tento dopis je výsledkem hlubokého a bolestného zkoumání před Bohem. Je to starší člověk, který ví, že jde vstříc setkání s Pánem, a tedy vstříc Božímu soudu, a to ukazuje na velkou upřímnost a hloubku textu a způsob, jakým prožívá tuto odpověď, kterou dává po období, které pro něj bylo jistě obdobím reflexe a utrpení, ale také velkých diskusí v církvi, zmatku, dezorientace... Podává své svědectví, které je pomocí pro pravdivý, objektivní, upřímný a klidný pohled na situaci a perspektivy.

Jaký význam má žádost o odpuštění obsažená v dopise?

Emeritní papež se staví do situace, kterou prožívá každý den, když slaví eucharistii. Na začátku mše svaté je prosba o odpuštění před setkáním s Pánem a on ji vždy velmi hluboce prožívá. A to zahrnuje veškerou jeho reflexi jeho osobní situace a situace církve, do které se cítí být zapojen. A tak dává těmto slovům, která jsme nesčetněkrát opakovali – má vina, má vina, má veliká vina – velkou intenzitu. Snaží se s naprostou jasností pochopit, co je to ta velká vina, které se cítí účasten i on, solidární s celou církví. A dává jasně najevo, že v této době a v době jeho reflexe jde o velmi velkou vinu, která se týká celé záležitosti sexuálního zneužívání. Tuto kající reflexi provádí také před samotnými oběťmi zneužívání. Vzpomíná na svá setkání s oběťmi a na své stále hlubší poznání závažnosti utrpení obětí a důsledků tohoto zneužívání. S velkou upřímností a velmi explicitně vyjadřuje stud, bolest a upřímnou žádost o odpuštění. Jsou to výrazy, které jsme v posledních letech slyšeli i z úst papeže Františka, a jsou to výrazy, které se hluboce zaznívají i v něm, který trochu bilancuje celou svou historii na téma zneužívání, od prvních zkušeností v mnichovské diecézi přes odpovědnost, kterou měl v Římě, až po samotný pontifikát. Tuto jeho reflexi bychom neměli považovat za abstraktní a obecnou, ale za konkrétní: poukazuje na nedostatečnou pozornost k obětem, na spánek učedníků tváří v tvář Ježíšovu utrpení, které přirozeně zahrnuje i utrpení obětí; na nedostatečné nasazení v boji proti této pohromě a těmto zločinům... Odkazuje tedy velmi přesně na tuto skutečnost, nerozvíjí abstraktní a obecný diskurz. Jeho prosba o odpuštění je tedy nakonec také prosbou o modlitbu za něj, adresovanou Bohu, ale také jeho bratřím a sestrám, tedy obětem jako takovým a celému společenství církve, které se cítí být zapojeno do této velké viny před Bohem. Je to velmi rozsáhlá otázka, do které se cítí být zapojen, a celou skutečnost závažnosti této záležitosti vnímá jako něco, za co musí prosit o odpuštění, očistit se a ze všech sil se zavázat ke změně postoje a k větší věrnosti požadavkům evangelia.

Emeritní papež byl obviněn, že lhal o své účasti na schůzce v lednu 1980, kdy bylo rozhodnuto o přijetí zneužívaného kněze do mnichovské diecéze. Co se vlastně stalo?

V dopise emeritního papeže je o tom zmínka a v příloze, která je zveřejněna, je pak podrobnější vysvětlení, podepsané konzultanty, právními experty, kteří emeritnímu papeži pomáhali v jeho odpovědi na obvinění, a to jak v první odpovědi, kterou poskytli, tak nyní v souhrnném a závěrečném stanovisku k této záležitosti. V první odpovědi – dlouhé 82 stran – poskytnuté těm, kdo zprávu připravovali, byla chyba: stálo v ní, že emeritní papež se setkání nezúčastnil. Jen několik dní po zveřejnění zprávy nechal emeritní papež vydat prohlášení, v němž řekl: "Ne, není to pravda: zúčastnil jsem se tohoto setkání a požádám o vysvětlení, jak došlo k této chybě, která samozřejmě způsobila určitý - řekněme - zmatek a ohlas. A v příloze ti, kteří tuto odpověď připravovali, vysvětlují, jak k tomu došlo v rámci procesu přípravy této dlouhé odpovědi. Vysvětlují však, že to nemá vliv na podstatu skutečnosti, že arcibiskup – tedy Ratzinger – neznal skutečnost obvinění ze zneužívání tohoto kněze, a že tedy chyba je důsledkem nedopatření při vypracování, ale nikoli něčeho, co by bylo vědomě napsáno s cílem popřít jeho přítomnost (což ostatně vyplývalo z protokolu o setkání a dalších situací), a že nebyl důvod to popírat. Tady bych teď nezacházel do přílišných podrobností. Jde o to, že emeritní papež byl obviněn z toho, že je lhář, že vědomě lhal o konkrétních situacích. Nejen to, ale i v celé zprávě se objevují obvinění, že vědomě kryl násilníky, a že tedy nevěnoval pozornost utrpení obětí a pohrdal jimi. Emeritní papež tedy odpovídá: "Ne, nejsem lhář. Toto obvinění mi způsobilo velké utrpení, ale dosvědčuji, že nejsem lhář." Musím říci, že i já osobně jsem o tom naprosto přesvědčen, myslím, že je správné, aby se hlásil ke své pravdomluvnosti. Protože to je charakteristický rys jeho osobnosti a jeho chování po celý život, což mohu potvrdit i já, který jsem s ním zažil několik let v blízkosti jako spolupracovník. Služba pravdě byla vždy na prvním místě. Nikdy se nesnažil skrývat to, co by mohlo být pro církev bolestné přiznat; nikdy se nesnažil podávat falešný obraz o realitě církve nebo o tom, co se děje. Proto jsem naprosto přesvědčen, že nelze v žádném případě pochybovat o jeho pravdivosti. A protože to potvrzuje, myslím, že je správné to přijmout s důvěrou jako přesvědčivé.

Myslíte si, že tento dopis může mít pro církev v této těžké době nějaký význam?

Z tohoto dopisu je jistě patrný velmi hluboký a upřímný kajícný postoj, účast a sdílení utrpení obětí, ale také všeho, co to znamenalo nejen pro oběti, ale také pro církevní společenství. A tento upřímný kající postoj před Bohem je – jak věřím – velkým křesťanským svědectvím, které nám dává. Je tu však ještě jeden aspekt, který chtěl v dopise vyjádřit a který se mi zdá důležitý, a to, že ačkoli je správné si uvědomit závažnost viny – velmi závažné viny – a tíhu jejích důsledků i pro nás, duchovně nesmíme ztrácet naději. Když cítí, že ho na konci života čeká Boží soud, který je nevyhnutelný, říká: "Ale v této situaci, jakkoli bych se mohl bát nebo děsit soudu, cítím blízkost Ježíše Krista jako přítele, jako bratra, a cítím, že mi Boží milost pomůže projít i dveřmi smrti a setkat se s Pánem." To je ono: skutečnost, že žijeme v situaci velkého ponížení, velkého utrpení církve spolu s oběťmi a vycházíme z toho, co se stalo, nás nesmí přivést k zoufalství. Musíme se také stále obracet k Pánově milosti a důvěřovat mu.

(vac)