Papežova otázka se odráží v očích uprchlíků
Massimiliano Menichetti – Vatican News
"Jakákoli země je dobrá, jediné, co hledám pro sebe a svou rodinu, je místo, kde bych mohl žít." Tuto jednoduchou a dojemnou odpověď vždy slyšíme v uprchlickém táboře v Mytiléně na ostrově Lesbos, který dnes hostí asi dva tisíce lidí: Iráčany, Syřany, Afghánce, Íránce... prchající před válkou, násilím, pronásledováním a hladem. Z tábora obehnaného ostnatým drátem přivázaným k betonovým stěnám je výhled na křišťálově čisté moře, kde umělé hliněné zábrany brání odlivu přílivu. V tomto limbu spásy člověk nepracuje, ale čeká. Čekají na podpis na kusu papíru, na povolení k pobytu, které jim bez jakékoliv jistoty nabízí možnost začít znovu žít. Mezitím se v tomto táboře mohou dny měnit v roky. Děti si hrají s dřevěnými klacíky, s kousky železa nasbíranými kdekoli, s kočárky bez koleček, se spoustou fantazie. Všichni čekají na příchod Františka: "Moudrý muž," říká žena se závojem na hlavě a jasnýma očima, "který přináší naději". Příběhy z těchto míst jsou strašné: tisíce kilometrů pěšky, bez jídla, bez přístřeší, mučení, strádání, strach, vykořisťování. Mnozí viděli umírat své blízké a přátele. Dítě upřeně hledí na svého otce, který novinářům sledujícím papeže ukazuje své ruce znetvořené popáleninami způsobenými Tálibánem. Říká, že pochází z Afghánistánu, že mu nic nezbylo, že utekl, aby nezemřel a zachránil svou rodinu. Vedle něj mu podává ruku jeho žena. Dále se kamery a objektivy zaměřují na ženu, která se rozpláče, zatímco muž bez bot na invalidním vozíku čeká v naději, že se setká s papežem.
Kolem bílých kontejnerů s identifikačními čísly se rýsují cestičky, přerušené dráty, na které se věší těch pár obnošených kusů oblečení, které každý má. V těch ošuntělých malých kamenitých uličkách stojí nákupní vozíky plné kanystrů s vodou, kočárky, kola, umyvadla, plechovky, kabely, šňůry na prádlo a igelitové plachty zakrývající dřevěné chatrče opřené o plastové konstrukce. U vchodu do tábora se nachází okrajová část tohoto místa, tvořená stany a celtami. Papež přišel, aby obejmul toto lidství, symbol těch, kteří jsou odsunuti: tam, kde moře nevoní, není cesta, po které se dá cestovat nebo si tam hrát, ale nepřekročitelná hranice, která často zabíjí. František překročil tu nejtěžší zeď, skleněnou zeď: každý může přijít a vidět chudobu, hrůzu opuštěnosti a utrpení, ale ti, kdo žijí na takových místech, mohou jen sledovat, co se děje před nimi, nemohou ji překročit. František tuto hranici prolomil, rozbil tuto nepřehlédnutelnou bariéru, změnil pravidla sobectví, byrokracie a lhostejnosti: dotýká se, naslouchá, přijímá, žádá, aby byl člověk milován, abychom se neodvraceli od utrpení. Je to žádost adresovaná každému z nás, která se odráží v očích každého dítěte, muže i ženy, kteří žádají o pomoc, a kterou nelze v žádném případě ignorovat.
(vac)
