Hledejte

Vatican News
Adéla Muchová Adéla Muchová 

Adéla Muchová: Prohlédnout svůj strach

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
Adéla Muchová: Prohlédnout svůj strach

Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ten se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. (Mk 10, 46-52)

 

Ve srovnání s jinými barvitými biblickými příběhy se ten dnešní zdá trochu strohý: slepého žebráka u cesty uzdravuje Ježíš jednou větou. Žádné velké řeči, prostě krátký proces jednoho zázraku.

My si však můžeme všimnout pár detailů, které nabízejí dramatičtější příběh. Nejlepší bude podívat se na Bartimea, hlavní postavu dnešního vyprávění. Scénář jeho role, posuďte sami, je totiž dost pestrý: seděl, uslyšel, zavolal, odhodil, vyskočil, přišel, odpověděl, prohlédl, šel…

Story začíná tím, že Bart—můžeme-li našeho hrdinu takto přiblížit—sedí u cesty z města. Sedí a nic nedělá, možná vnímá atmosféru kolem sebe. Když zaslechne, že jde okolo Ježíš, začne na něj volat. Co o Ježíši vůbec ví? Co o něm doposud slyšel? Vyprávěli mu snad o zázracích a divech, které koná? Nebo mu řekli, že je to léčitel, který by i jeho nemoci rozuměl? Ale, co přesně slyšíme? Bart volá, „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Aniž by tušil, volá modlitbu, kterou používáme i o další dva tisíce let později. Nevolá, uzdrav mě, pojď ke mně, volá „smiluj se.“ Obrací se k Ježíši, chce pozornost a milosrdenství. Jakoby vytušil, že to je mnohem vzácnější, než uzdravení samotné. Volá i tehdy, když ho ostatní okřikují. Chápe, že přišla nejdůležitější chvíle jeho života—teď nebo nikdy!

Když se Ježíš zastaví, aby s ním promluvil, Bart odhodí plášť, vyskočí a běží k Ježíšovi. Odhazuje plášť, ten symbol dosavadního slepého a žebráckého života, a zbavuje se toho, co mu brání v běhu za uzdravením. Vyskočí z kamene, na kterém seděl a běží tím směrem, kde tuší svou spásu. Nezapomínejme ovšem, že nic nevidí; ani dav učedníků a zvědavců, kteří větří zajímavou podívanou; ani Ježíšův pohled plný zájmu a lásky. Vlastně trochu riskuje—je dost dobře možné, že to nevyjde, že se ztrapní, že se bude muset vrátit ke svému plášti a na žebrácký kámen. A přesto to zkusí: Mistře, ať vidím! Je to nejvíc, co může v životě chtít—vidět jako ostatní.

Slova, kterými jej Ježíš uzdravuje, jsou dle očekávání podivuhodná sama o sobě: Jdi, tvá víra tě zachránila. Tvá víra—nic víc, nic míň. Víra, která byla tak autentická, žes bez zaváhání vyskočil, žes riskoval svou pověst, žes vsadil všechno na jedinou kartu—řekl sis Ježíšovi o uzdravení.

Podobné drama se zrakovou proměnou můžeme zažít i dneska. Řecké slovo „anablepo“ totiž znamená „prohlédnout.“ Uvidět něco, co jsme dřív neviděli, osvobodit se od něčeho, co nás zaslepovalo, prokouknout fígl, odhalit faleš…

Jednou z  věcí, která nás často oslepuje a brání nám ve správném úsudku, může být strach. V době pandemie jsme strach v nějaké podobě zažili všichni, strach z nemoci, nejistoty, opuštěnosti, ze smrti… Strach, který mnohým znemožňoval vidět věci racionálně a jasně. Jistě, víra nás učí, že Bůh je blízko, že je nejvyšší a konečnou autoritou našich životů, ale vnitřní strach—často skrytý a nepřiznaný—není možné jednoduše odbýt tím, že křesťané se nebojí. Vždyť my se přece bojíme… Já se bojím…

Co tedy se strachem svým a strachem lidí kolem nás? Jak ho prohlédnout a zdravě zpracovat?

Papež František často mluví o důvěře jako protikladu strachu. Zdá se, že kultivace důvěry proto může být jedním z řešení, jak svému strachu čelit. Podobně jako Bart vyskočil, odhodil plášť a zavolal na Ježíše, potřebujeme možná i my odhodit zábrany, pojmenovat své strachy a zavolat na Krista: „Pane, ať vidím svůj strach!“ Ne proto, abych se ještě více bála, ale proto, abych věděla, kde přesně potřebuji uzdravení. A volat znovu a znovu, dokud se u mě nezastaví, aby mě uzdravil…

Obdobná situace je i na společenské rovině. Správně identifikovat strach ve společnosti je velkým kumštem a zároveň mocným nástrojem, o němž by mnozí populisté mohli leccos vypravovat. V krizových společenských situacích hrají emoce klíčovou roli a takové sociální sítě rozruší velmi snadno; všechny problémy se zdají tak blízké a ohrožující. Zdravá práce s emocemi, jako jsou zmatek či strach, je proto skutečnou křesťanskou misí, jak uvádí už Gaudium et spes: „Smutek a úzkost lidí naší doby je smutkem a úzkostí Kristových učedníků…“ (GS 1).

Během pandemie jsme byli například svědky jak psychologických obav, tak náboženských strachů. Zatímco strach z nemoci či ztráty blízkých je společný všem bez rozdílu, tentokrát zažívali někteří i strach z duchovního nedostatku. Omezený přístup ke svátostem či jiné další podpoře se mohl projevit až strachem z „duchovní smrti.“ Církevní společenství tak potřebovala hodně nápaditosti, aby s takovým strachem dokázala vhodně pracovat. Ukázalo se, že tvořivost a specializace se staly v těžkých časech důležitými nástroji: jedině porozumění konkrétním lidem a společenstvím v jejich specifických potřebách totiž umožnilo vhodný pastorační přístup.

Vzhledem k celistvému pohledu na člověka nemůžeme zkušenost strachu opomíjet či snižovat. Naopak, jedním z rysů křesťanské solidarity má být právě vyvážená citlivost na duchovní, psychické i fyzické potřeby člověka. Papež František mluví o strachu, individuálním i sdíleném, a říká, že mít strach není hříchem, tím se může stát teprve nevhodná reakce: „Dovolit těmto obavám určit naše reakce, omezit naše volby, ohrozit respekt a velkorysost, krmit nepřátelství a odmítnutí.”[1]

Rozpoznat strach, jak individuální tak společenský, a zacházet s ním zodpovědně, tak může být jedinečnou službou církve jednotlivcům i celé společnosti. Neměli bychom strach přehlížet, či dokonce vyvolávat nebo zneužívat. Naopak, pomoc od strachu má být jedním ze specializovaných oddělení tzv. „polní nemocnice,“ jak o církvi mluví papež František. V jistém smyslu můžeme hovořit o diakonii—službě lásky druhým tím, že jim pomůžeme identifikovat skryté strachy, a tak otevřeme cestu k uzdravení.

Protože Ježíš půjde zase brzy kolem…

Adéla Muchová je pastorální teoložka a duchovně doprovázející, působí na Katolické univerzitě v Linci.

 

[1] František, “Světový den migrantů a uprchlíků,“ 14.1.2018.

23. října 2021, 10:23