Nový pohled na zpověď, svátost radosti

ANDREA TORNIELLI

Zpověď je "svátost radosti", vskutku "svátek", v nebi i na zemi. V úterý 14. září na stadionu v Prešově jako by se papež František díval do očí každému z mladých lidí, kteří ho přišli přivítat, aby je pozval k novému způsobu prožívání svátosti pokání. A to, co jim Petrův nástupce řekl, bylo útěchou nejen pro přítomné, ale i pro všechny, kdo setkání sledovali v televizi nebo na webu, případně si papežův projev jen přečetli.

Není to svátost, která je v dnešní době tak málo frekventovaná, co by se mělo změnit. To, co František navrhl, byl zcela odlišný pohled na zpověď ve srovnání s tím, co mnozí křesťané prožívají spolu s určitým historickým dědictvím.

Především papež ve svátosti označil "lék" na chvíle života, kdy "jsme na dně". A na otázku mladé ženy Petry, která se ho ptala, jak mohou její vrstevníci "překonávat překážky na cestě k Božímu milosrdenství", odpověděl další otázkou: "Když se vás zeptám: Na co myslíte, když jdete ke zpovědi? Odpovědí jsem si téměř jistý: hříchy. Jsou však hříchy skutečně středem zpovědi?... Chce Bůh, abys k němu přistupovala s myšlenkou na sebe, na své hříchy, nebo na něj?".

Křesťanská cesta, jak řekl František o dva dny dříve v Budapešti, začíná krokem zpět, odstraněním sebe sama ze středobodu života, aby se uvolnil prostor pro Boha. Právě toto kritérium, Právě tento pohled na zpověď může v životě každého člověka vyvolat malý velký koperníkovský převrat: v centru svátosti pokání už nejsem já, ponížený seznamem hříchů - možná stále stejných -, které musím s obtížemi vyprávět knězi. Středem je setkání s Bohem, který přijímá, objímá, odpouští a povznáší.

"Ke zpovědi nechodíte," vysvětloval papež mladým lidem, "jako trestanci, kteří se musí pokořit, ale jako děti, které běží přijmout Otcovo objetí. A Otec nás pozvedá v každé situaci, odpouští každý hřích. Dobře poslouchejte: Bůh vždy odpouští! Rozumíte? Bůh vždycky odpouští!" Člověk nejde k soudci, aby vyrovnal účet, ale "k Ježíši, který mě miluje a uzdravuje".

František doporučil kněžím, aby se "cítili" na místě Boha: "Ať se cítí na místě Boha Otce, který vždy odpouští, objímá a přijímá. Dejme Bohu první místo ve zpovědi. Pokud je Bůh hlavním hrdinou, všechno se stává krásným a zpověď se stává svátostí radosti. Ano, radosti: ne strachu a odsouzení, ale radosti."

Nový pohled na svátost pokání, který papež navrhuje, nás proto vyzývá, abychom nezůstávali vězni studu za své hříchy - studu, který "je dobrá věc" -, ale abychom ho překonali, protože "Bůh se za vás nikdy nestydí. Miluje tě právě tam, kde se za sebe stydíš. A vždycky tě miluje. Těm, kteří si stále nedokážou odpustit a věří, že to nedokáže ani Bůh, "protože budou stále upadat do stejných hříchů", František říká: "Kdy se Bůh urazí? Až ho půjdete požádat o odpuštění? Ne, nikdy. Bůh trpí, když si myslíme, že nám nemůže odpustit, protože je to, jako bychom mu říkali: "Jsi slabý v lásce!"... Bůh se však raduje z toho, že nám odpouští pokaždé. Když nás pozvedá, věří v nás jako poprvé, nenechá se odradit. To my jsme zbaveni odvahy, ne On. Nevidí hříšníky, které je třeba onálepkovat, ale děti, které je na místě milovat. Nevidí špatné lidi, ale milované děti; možná zraněné, a pak má ještě větší soucit a něhu. A pokaždé, když jdeme ke zpovědi - nikdy na to nezapomeňte - v nebi se slaví. Kéž je tomu tak i na zemi!

Od hanby k oslavě, od ponížení k radosti. Není to papež František, ale evangelium, kde čteme o otci, který s úzkostí čeká na svého hříšného syna, neustále sleduje obzor, a ještě než se stihne pokořit a podrobně popsat všechny jeho chyby, obejme ho, pozvedne ho a slaví s ním a kvůli němu.

Přeložil Petr Vacík