Hledejte

Vatican News
P. Samuel Prívara, S.J. P. Samuel Prívara, S.J. 

Samuel Prívara SJ: Šema Izrael

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
Samuel Prívara SJ: Šema Izrael

Milí posluchači,

Chtěl bych vám nabídnout krátké zamyšlení nad modlitbou „Šema Izrael“, resp. nad jejím významem v křesťanství na základě evangelia podle Marka, který v 12,28-34 zaznamenává Ježíšova slova. Ten se v první části odvolává právě na tuto modlitbu, česky přeloženou jako Slyš Izraeli. Tato modlitba se nachází v 6 kapitole knihy Deuteronomium, ale také na jiných místech a často se uvádí jenom v té zkrácené verzi, tedy 4 a 5 verš „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Když se pak ve zmiňované 12. kapitole evangelia podle Marka ptá jeden z učitelů zákona, které přikázání je první ze všech, Ježíš odpovídá právě zmíněnou šemou a přidává ještě „Miluj svého bližního jako sám sebe.

Šema jako taková je jádro celého židovského Zákona. Vyjadřuje radikální a exklusivní prvenství Boha. Není to jenom první přikázání z dalších, ale je to podmínka možnosti jakéhokoli dalšího přikázání. Víra v jediného Boha je jedinou podmínkou a zárukou smysluplnosti jakéhokoli zákona.  Ježíš u své odpovědi učiteli zákona se tedy odvolává právě na tuto základní podmínku před tím, než řekne druhou část. Láska k bližnímu se již nachází i v Starém Zákonu, konkrétně v Lev 19,18, nicméně tato se vztahovala na příslušníky Izraele a nebyla spjata se šemou. Ježíš neodlučitelně spojuje tedy lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Láska k bližnímu se stává vnitřní součástí lásky k Bohu a konstitutivním elementem tohoto vztahu. Není možné milovat Boha a nemilovat bližního. Toto jedno přikázání dvojí lásky se tedy v křesťanství stává novou šemou, novou podmínkou možnosti jakéhokoli dalšího nařízení: tyto jsou vlastně již jenom specifikaci a upřesněním této základní podmínky.

Dnešnímu člověku tyto tvrzení zní jako morální nařízení, které možná kvůli přílišnému opakování slova „láska“ spíše iritují, než povzbuzují. Jak je možné vůbec milovat na příkaz? A vůbec, co to znamená?

Ve Starém Zákoně nebylo toto přikázání chápáno jako něco, co náleží do oblasti morálky. Smlouva neboli Aliance, kterou Bůh uzavírá několikrát nejdříve s patriarchy a pak s Izraelem –jako nejznámější příklad si uveďme tu na Sinaji, kde Mojžíš dostává 10 příkazů – je chápaná jako výraz vyvolení Bohem, jako výraz toho, co se později nazývá láska Boží vůči lidu. Není to tedy otázka etická, morální, ale otázka identity národa a také jednotlivce. No a odpověď lidu na tuto Boží nabídku – dnes bychom řekli možná … jejich podpis na smlouvě – by měl být právě dvojí: věrnost této smlouvě (co je jenom jinak vyjádřena láska vůči Bohu) a pak právě láska vůči bližnímu. Tato láska, která se očekává od lidu je základem pro misi, kterou dává Hospodin svému lidu: konat skutky spravedlnosti vůči tomu, co je křehké, co je slabé, objevovat hodnotu a důstojnost toho, co je jiné než to, co jsme čekali nebo na co jsme navyklí. Šema je tedy základem židovského Zákona a Smlouvy mezi Bohem a lidem, je to motor toho, co nazýváme historie spásy a zároveň tím, co umožnilo konstituci, tedy vznik a růst identity Izraele jako národa. A toto vrcholí pak v Novém Zákoně jeho další univerzalizací. Ještě nám ale zůstává zodpovědět, význam příkazu lásky k bližnímu. Jak je vůbec možné lásku nakazovat nebo vyžadovat? Není to spíše mnohem více něco spontánní, něco, co prostě je, nebo není? Jak tedy můžeme mluvit o příkazu lásky vůči bližnímu, a to ještě v tom univerzálním smyslu? Jsem přesvědčen, že nám pomůže evangelista Jan. On sice v českém překladu používá termín „příkaz“, nicméně v originále se nachází výraz „entole“, který se překládá v Janovi jako pověření, nebo mandát. Když se podíváme na jeho užití, vidíme, že se v první řadě jedná o mandát, který dostává Syn, tedy Ježíš Kristus od Otce, v jeho plánu záchrany světa, který známe také pod pojmem Historie spásy. Láska k Bohu tedy není nějaká emoce, ale poslušnost Ježíše tomu pověření, mandátu, který dostal od Otce. Láska je konstitutivní dimenze Boha, tedy vztahu mezi jednotlivými Božskými osobami, ale také poslušnost mandátu, misi, na kterou je poslán Syn. Toto dosvědčuje např. Jn 13,13, kde Otec dává do rukou Syna naši spásu. Když tedy sestoupíme zpátky z této trinitární úvahy k otázce po lásce člověka k Bohu a k bližnímu, přičemž aplikujeme stejnou logiku, můžeme říct, že člověk nedostává od Ježíše příkaz k nějaké vynucené emoci vůči lidem kolem sebe, ale se jedná mnohem spíše o pozvání na spolupráci s ním v misi, kterou přijal od Otce. Ježíšův příkaz tedy není příkazem v tom klasickém slova smyslu, ale pozvání k účasti na jeho vlastním poslání, misi, jejíž cílem je splnění Božího plánu, a tedy i realizace smyslu lidského života. Ježíšovo přikázání dvojí lásky poukazuje tedy jednak na esenciální dimenzi lidské existence, bez které člověk nemůže realizovat to, k čemu byl povolán, ale také se vztahuje k vnitřní ochotě spolupodílet se na misi, ke které byl poslán Ježíš svým Otcem. Možná se nám bude lépe žít naše křesťanské poslání s vědomím toho, že nedostáváme příkaz k emoci, které nejsme schopni, ale že jsme naopak pozvání k účasti na velké misi samotným Ježíšem. Šema nám totiž pak otevírá nový pohled na realitu a umožňuje vidět věci v novém světle. Pokud se takto díváme na Ježíšův příkaz dvojí lásky, stáváme se spolutvůrci vlastního štěstí a smysluplného života. Já vám přeji hodně radosti při každodenním prožívání tohoto pozvání a těším se znovu na slyšenou.

P. Samuel Prívara SJ je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha.

7. srpna 2021, 12:59