Hledejte

Vatican News
 P. Samuel Prívara, S.J. P. Samuel Prívara, S.J. 

Samuel Prívara SJ: Šabat

Autorský komentář Samuela Prívary pro Vatikánský rozhlas
Samuel Prívara SJ: Šabat

Rád bych se spolu s vámi zamyslel nad kratičkým textem evangelia podle Lukáše, 6,1-5. Ježíš kráčí spolu se svými učedníky polem, ti trhají klasy a jedí. Všechno by bylo v pořádku, kdyby nebyla sobota. Ježíš na výtky farizeů odpovídá, že Syn člověka je pánem i nad sobotou.

V kontextu naší kultury, která nemá ráda externí předpisy, ale miluje svobodu jednotlivce, autonomii člověka, který nejlépe ví, co a jak, nám tato slova na první pohled, nebo první slyšení, zní celkem sympaticky a asi s nimi souzníme. Nicméně není potřeba být velkým myslitelem, aby nás napadla po chvilce reflexe otázka: „No dobrá, svoboda a autonomie ano, ale co to znamená v praxi? Každý si může dělat, co chce?“ Nebo, jak to Ježíš myslel s tou svobodou? A co to znamená dnes pro mě?

V první části se tedy podíváme na význam soboty v židovském náboženství a na hloubku Ježíšovi kritiky, a pak se pokusíme aplikovat tento problém jako otázku identity na naše chápání svobody v dnešním světě.

My víme, že právě konflikty Ježíše s různými skupinami judaismu té doby ohledně soboty spolu s jeho chápáním role chrámů jako základního kamene náboženství byly hlavními náboženskými důvody jeho pozdějšího odsouzení. Nejedná se tedy jenom o nějaké předpisy a otázku jejich dodržování nebo svobody jejich výkladu. Jde o mnohem více: o samotný význam toho, co znamenal Bůh, co znamenalo židovství a na čem vlastně stojí identita celého národa.

V knize Exodus máme dvě různé interpretace významu soboty: zatímco v Ex 20 se jedná o referenci na Gen 2, kde Bůh odpočívá po svém stvořitelském aktu, v Ex 31 se jedná o vyvrcholení stavby Stánku smlouvy čili něčeho, co představuje chrám, a tedy Boží přítomnost uprostřed svého lidu. Mohli bychom ještě přidat Dt 5, kde se zmiňuje sobota jako památný den Hospodina, který vysvobodil svůj lid z otroctví. Máme tedy různé zmínky o sobotě jako dni zasvěcenému Hospodinu, jako dni, který se liší od těch ostatních, protože je to osvobození od práce – co v té době znamenalo od otroctví --, jako den, kde Bůh dovršil své stvoření, kde lid na poušti dokončil stánek smlouvy, tedy přenosný chrám, jak den věnovaný Bohu. Nezapomeňme také na to, že ta zmínka o sobotě v Ex 20 s referencí na stvoření světa je v kontextu Sinaí, tedy v kontextu toho, kde Bůh uzavírá s Mojžíšem a Izraelem smlouvu. V moderním jazyce bychom řekli, že je to konstitutivní akt národa, událost, ve kterém Izrael získává něco, co bychom dnes nazvali národní identitu.

Velká část toho, co dnes nazýváme Pentateuch, nebo 5 knih Mojžíšových byla napsána, anebo alespoň silně ovlivněna tzv. babylonským zajetím, tedy dobou v 6 století před Kristem, kdy Izrael jako národ ztratil vlastní stát, nezávislost a část populace byla odvlečena právě do Babylonie. Tam dochází k hrozbě asimilace, lidé ztrácí identitu jako národ a začínají se přizpůsobovat okolnímu světu. Také skupiny, které se snaží o zachování vlastní kultury, identity a náboženství kladou otázku: kdo je vlastně Yahve? Kde je a jak je možné, že se nám stalo toto neštěstí? Celá první část knihy Genezis, tedy to, co známe jako příběh stvoření a také části knihy Exodus, tedy úprk z Egypta a putování pouští odpovídají na toto hledání identity. V Genezis se vypráví o stvoření v 7 dnech, přičemž dominantním tématem je neomezená Boží moc, tedy moc nad celou přírodou včetně všemi bohy okolních národu a pak otázka oddělení různých kategorií neboli otázka rituální čistoty a nečistoty. Vidíme, že Bůh v jednotlivé dny odděluje světlo od tmy, vodu od souše, různá zvířata atd. No a stejně tak, jako Bůh ustanovuje na počátku všeho řád, tedy oddělení věcí, také židé se nemohou míchat s národy kolem, nemohou se nechat asimilovat. Sobota je tedy součásti tohoto Božího řádu a je jakýmsi garantem kosmického pořádku. V kontextu Babylonského zajetí se jedná navíc o základní kámen národní identity, o motivaci a zdůvodnění toho, proč židé nemohou jen tak libovolně participovat na životě ostatních národů kolem sebe.

V tomto kontextu je pak mnohem snazší pochopit, jak revolučně musela znít Ježíšova slova. Nejedná se jenom o obyčejné porušení nějakého zvykového práva, nejde jenom o „jednoduchý“ náboženský předpis. V uších mnoha vzdělaných židů – i když určitě ne u všech – musela rezonovat připomínka na existenční ohrožení národní identity, která v Ježíšových časech byla tak jako tak již značně ohrožena řeckou kulturou a římskou politickou a vojenskou nadvládou.

A teprve v tomto kontextu se pokusíme zamyslet nad relevancí Ježíšových slov a jejích významem pro nás. Co tedy můžeme nebo nemáme dělat v sedmý den v kontextu otázky naší identity a s ní spojené svobody? Pokud právě nechceme skončit s nějakým seznamem příkazů a zákazů, ať už historicky nebo kulturně daným, potřebujeme spojit tuto otázku s naší křesťanskou identitou a získanou svobodou Božích dětí. Jistě, v době dětství nebo dospívání naší víry – a tyto období jsou mnohokrát značně nezávislé na našem biologickém věku – je potřeba rad, předpisů a pravidel. Nicméně v dospělosti víry jsme volání k tomu, abychom měli živý vztah s Kristem a rozlišovali v běžném dni tak, jak rozlišoval On, co je správné udělat nebo neudělat.

Mnohokrát budeme mít po důkladném rozlišování v rukou stejný výsledek jako ti, co se jednoduše řídí nějakým předpisem, nicméně ta cesta k němu, proces, jak jsme dospěli k tomuto výsledku odlišuje dospělé formy víry a vztahu ke Kristu od těch nedospělých. Svoboda tedy není o tom, že máme možnost volby mezi různými varianty, ale že dokážeme volit svobodně a odpovědně řešení, které nám v rozlišování vyšlo, jako správné. Já nám tedy všem přeji hodně odvahy k správným rozhodnutím a zodpovědnému užívání velkého daru, který jsme dostali, tedy svobodné vůle.

 

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha.

31. srpna 2021, 11:56