Adéla Muchová: Duchovní služba potřebuje zdroje
Neděle uprostřed léta na první pohled vybízí k úvahám o odpočinku. Druhý pohled je ovšem často zajímavější. Téma šestnácté neděle v mezidobí je především pastýřské, liturgické texty se obracejí k těm, kteří slouží Boží věci. Apelují na apoštoly, kněze a nás všechny, kteří duchovně doprovázíme druhé. Zejména Markovo evangelium nabízí vzácný pohled do zákulisí Ježíšovy pastýřské služby a tím dává směr našemu dnešnímu zamyšlení; byť nejprve vše začíná oním slibovaným odpočinkem…
Apoštolové se vrátí z mise ke svému učiteli a nadšeně mu vyprávějí, co všechno dělali a učili druhé. Jeho reakce je ovšem trochu překvapivá. Tam, kde bychom možná čekali pár slov díků (podpory není nikdy dost), či otázky k upřesnění (nenápadně si třeba zjistit, co to vlastně učili), zve Ježíš učedníky nejprve k oddechu. „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte“ (Mk 6, 30-34). Po roční zkušenosti pandemie, karantény a home-office se nám tato slova můžou zdát nepatřičná. Nemáme už té opuštěnosti a takzvaného odpočinku trochu přespříliš?
Ježíš však vidí své spolupracovníky celistvě – zajímá ho jejich duše, mysl i tělo. Po službě evangeliu je posílá odpočinout a nabrat nové síly. Ježíšův zájem není pouze manažerskou strategií, aby pak vydávali lepší výkony, ale praktickou školou učednictví. Aby ti, jež slouží Božímu království, stále korigovali své priority. Aby věděli, že jejich bohu-libá činnost je službou Bohu, nikoliv sobě a svým představám o dobrém a naplněném životě. Toto čtení proto vybízí nás, učedníky a učednice v duchovní službě, abychom čas od času poodstoupili ze svých pozic a nově si uspořádali život. Seřízení kompasu, či aktualizace GPS navigace, je tak nezbytnou součástí duchovního doprovázení druhých. Ale jak na to?
Domnívám se, že neexistuje univerzální řešení a každý musí hledat vlastní způsoby ústraní, jimiž si odpočine a načerpá nových sil: tělesných i duchovních. Někdo zvolí duchovní cvičení v klášterním tichu, jiný pobyt v divoké přírodě. Je ovšem dobré vědět, který krok odpočinku právě dělám. Setkala jsem se například s učedníky, kteří si povinné každoroční exercicie takzvaně „odkroutí“ sice pobytem mimo domov, ale o duchovním cvičení v hlubším smyslu hovořit nelze. Možná si odpočinou fyzicky a psychicky, všichni víme, jak jsou kněží v běžném životě přetíženi, ale duchovní rozvoj se moc nekoná a v samotné službě pak cosi podstatného chybí...
Stejně jako o odpočinku, je tento text i o duchovní službě jako takové: o ženách a mužích, kteří uviděli velký zástup a bylo jim ho líto. Někteří z nich dnes doprovázejí svátostným životem uvnitř církve, jiní se věnují doprovázení mimo církevní hranice: duchovně slouží v nemocnicích, věznicích, na školách, při exerciciích, doprovázejí oběti násilí, katastrof a dalších lidských traumat. Ti všichni jsou nasazeni ve službě evangeliu a často jsou pro ostatní prvním nebo posledním kontaktem s Kristem.
Jejich duchovní služba nevyžaduje mnoho vlastních sil a výtečných organizačních schopností, nýbrž především poctivé poznání sebe sama. To nelze považovat za jednorázový úkol, ale spíše za celoživotní výzvu. Je dobré pravidelně kontrolovat své schopnosti a limity, a s obojím dál pracovat. Nemůžu totiž dávat něco, co sama nemám. Nemůžu doprovázet ke Kristu, pokud ho dostatečně neznám. Nemůžu učit druhé modlitbě, pokud sama v modlitbě nerostu… Jozef Augustyn navíc podotýká, že Ježíš od učedníků požaduje postoj vnitřní svobody, bez kterého bychom se do služby druhým ani neměli pouštět. Měli bychom být svobodní od ega, které se snaží vetřít do naší služby a narušit ji.
Duchovní doprovázení není ani mechanickým plněním náboženských služeb, jak jsme se přesvědčili během karantény. Doprovázení druhých, ať už spektakulárních biblických zástupů nebo nenápadných jednotlivců dneška, je především výzvou k vlastní osobní proměně, k hlubokému duchovnímu životu s Mistrem. U něj se učíme nejen soucitu a vydatnosti druhým, ale také smyslu své služby. Duchovní doprovázení, jež patří mezi primární služby církve, je velmi křehká záležitost, která vyžaduje neustálou obnovu a reflexi. Vrátit se po odpočinku do stejných duchovních kolejí by asi byly dosti skromné ambice…
Nedávno mě zaujal Chestertonův výrok, že „smyslem cestování není poznávat cizí země, ale vrátit se zpátky do vlastní země jako do cizí“ (Záhada břečťanu). Podobně bychom mohli parafrázovat, že i smyslem našeho ústraní je vrátit se zpátky do duchovní služby jako cizí. Vrátit se jako někdo, kdo vidí druhé novýma očima. Spíše se pak ptát, než odpovídat. Spíše poznávat, než rozdávat rady. Spíše zvídavě naslouchat podivuhodným, nebo taky úplně banálním, příběhům těch, ke kterým jsem poslána.
Celý ten podivný rok s Covidem nám vlastně ukázal, že i naše služba Bohu potřebuje projít proměnou a novou reflexí. Všichni jsme museli hledat nové způsoby, jak být druhým nablízku, jak znovu objevit lidskost, porozumění a trpělivost tam, kde předtím vše vypadalo tak spořádaně a přehledně. Karanténa rozhodila i vnitřní život každého z nás, mnozí bilancovali a dělali přelomová rozhodnutí, jiní transformovali původní formy do virtuálního světa, další se prostě snažili celou situaci nějak přežít. Společné máme to, že jsme byli zasaženi úplně všichni. Každý byl okolnostmi tázán po povaze své víry. Ať už po jejích viditelných formách, například slavení svátostí či sdílení společenství, nebo po její niterné hloubce a pravdivosti.
Jak tedy můžeme využít případný čas ústraní a odpočinku? Vodítkem v této reflexi nám může být například výzva z Horského kázání, „kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6, 21). Zdá se mi, že pro doprovázející jde o postoj bytostně důležitý a přitom tak prostý: Kde je náš poklad a naše srdce, tam budeme rádi doprovázet i druhé.
Víme už tedy, kde jsme díky Covidu, možná nově objevili své poklady? Kde je nyní naše srdce? Kudy a kam chceme doprovázet druhé? Dokážeme pojmenovat, zda a jak pro nás bylo toto období transformující? Nakolik nás tato krize „církevního provozu“ zastihla připravené? Co jsme se naučili o své dosavadní pastoraci? Co pro nás bylo obzvlášť náročné a proč? Jaký přínos jsme našli v osobních rozhovorech online. Co bychom rádi změnili, a na co bychom naopak rádi navázali?
Otázek může být jako písku na dně mořském, takže myslím, že to volno se bude opravdu hodit…
Adéla Muchová je pastorální teoložka a duchovně doprovázející, působí na Katolické univerzitě v Linci.
