Petr Vizina: Média jsou Boží dar, nehádejme se s roboty
Tiše a nenápadně se po sto šedesáti letech existence letos posledního března vytratil z našich životů kdysi slavný telegram. Neudržel krok s mobilními esemeskami a e-maily. Zpráva odeslaná z pošty po telegrafních drátech byla většinou čímsi neodkladná a naléhavá, pošťák s telegramem u dveří znamenal zvrat třeba v detektivkách nebo milostných příbězích. Kdepak by nás napadlo, že jednou budeme nosit v kapse krabičku s bezdrátovým připojením, sloužící pro zábavu i k vzájemné komunikaci. Z těch krabiček, tedy z mobilů, jsme v Česku takových telegramů, tedy esemesek, odeslali až 7,5 miliardy ročně, přičemž v posledních osmi letech tento počet klesal, jelikož stále častěji posíláme zprávy přes různé internetové aplikace jako je WhatsApp, Messenger, Viber, TikTok a další.
Za těmito suchými daty je spousta lidské všednosti i dramat, to se nezměnilo. Řeč je přece o lidské komunikaci, celé té plejádě záměrů, citů a postojů nebo informací, třeba že přijdu domů později, nebo že mám koupit chleba ve večerce. Přinejmenším z pohledu na to, jak spolu komunikujeme, se náš svět skutečně radikálně proměnil. Myšlenky dokážeme druhým sdělit okamžitě a přímo na tělo, tedy do kapsy, kde mobil obvykle nosíme. A ještě v jednom ohledu se náš svět proměnil, přičemž mobily, iPady nebo laptopy v tom hrají zásadní roli. Jsme nejen uživateli, ale i spolutvůrci médií, dokážeme napsat krátký článek na twitter nebo facebook, a stejně tak dokážeme zprávy komentovat a sdílet. Nejen, že média konzumujeme, my je vytváříme. Dokonce i ti, kdo jsou vůči sociálním sítím zdrženliví, žijí ve světě, který je všudypřítomnými médii formován.
Přesně před padesáti lety zveřejnil tehdejší papež Pavel VI. List nazvaný Communio et progressio, pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích. Média jsou v něm označena doslova za Boží dar, který má odhalovat problémy a očekávání lidské společnosti a tím napomáhat k rychlejšímu hledání řešení. Předobrazem moderní komunikace je Bůh, který s člověkem sdílel sám sebe, dějiny spásy jsou podle pisatelů dějinami dialogu.
Jenže o půlstoletí později vidíme úplně jiný, pochmurný obraz. Vykresluje ho papež František v encyklicie Fratelli tutti, když mluví o tom, jak těžké rány zasazují představě o sourozeneckém vztahu mezi lidmi konflikty a agrese na sociálních sítích. Média, zvláště ta sociální, se stala nástrojem politického a ekonomického populismu, který potřebuje rozdělovat, aby nad námi, jako uživateli a občany, dokázal panovat. Pokud se díváme na svět hlavně průhledem monitoru na našich počítačích, jsme podobni lidem, kteří mají na nose nasazené brýle mámení, o kterých kdysi mluvil učitel národa Komenský. Svět se nám jeví jako pitoreskně pokřivený. Odborníci proto mluví o efektu ozvěny; doléhá k nám zpět jen to, co na sítích voláme. Je prací počítačových algoritmů, tedy programových vzorců, aby nám sítě nabízely právě takový obraz světa, který si do nich promítáme coby uživatelé tím, na co klikneme, sdílíme, nebo takzvaně lajkujeme. Představme si přátele, kteří nám buď jen přitakávají, anebo snášejí důkazy o tom, jak moc se svět mýlí a my jsme v právu. Že takoví lidé ve skutečnosti neexistují? Nejspíš opravdu ne, ale sociální sítě dovedou tu iluzi navodit.
V encyklice Frattelli tutti mluví současný papež o digitálním odcizení, o zploštění komunikace, které chybí lidský faktor, a proto dokáže sklouznout ke stavu, kdy nesouhlas nepřičítáme oponentovi, ale rovnou nepříteli. Navíc, značnou část sdílených zpráv s vypjatě polemickým obsahem, dnes dokáží psát počítačoví boti, tedy roboti. Komunikace na sítích už je natolik zkratkovitá a předvídatelná, takže ji skutečně zvládne hesly a slogany vést i robot, jen by to nejspíš autorům tohoto pojmenování pro strojovou inteligenci, totiž bratrům
Čapkovým, bylo podle všeho líto.
Udělejme předběžný součet: Média jsou podle církve Božím darem, který má společnost sjednocovat a sbližovat, napomáhat porozumění mezi lidmi, vytvářet veřejné mínění, aby tak společnost mohla lépe vystihnout to, co je nespravedlivé a bolavé a dokázala se postavit proti sociálnímu nebo ekonomickému zlu. Jenomže realistický pohled ukazuje, že i tento Boží dar je možné perverzním způsobem otočit proti jeho smyslu. Možná, že z tohoto stavu existuje cesta ven. Platí však, že prst, který by označil viníky současného stavu ziskuchtivé korporace nebo trolí farmy, tedy továrny na dezinformace, v první řadě ukazuje na nás jako na uživatele, kteří prostředí sociálních sítí spoluvytvářejí.
Došlo mi to před nedávném po jedné facebookové diskuzi. Vyjel jsem na pravidelnou vyjížďku na kole a přistihl se, že namísto obvyklého kochání krajinou a uspokojení z cvrkotu ozubených koleček, mi v hlavě stále víří některé z argumentů, zvlášť ty, které byly osobní a mířily na tělo. Takový stav je ideální pro firmy, které sociální sítě vlastní, nebo využívají pro reklamu, ale rozhodně ne pro mě jako pro uživatele sítí. Je nezdravé, pustíme-li si sociální sítě k tělu tak blízko, abychom na nich emočně záviseli, aby námi smýkaly a zaměstnávaly nás i tehdy, kdy nesedíme u počítače nebo nekoukáme do mobilu.
Otcům církve, kteří před padesáti lety podepsali pastorální instrukci Communio et progressio, připomínal tehdejší svět médií „kulatý stůl“, kde by měli dostat hlas ti, kdo nejsou slyšet a jsou ve společenské rozpravě opomíjení. Zdá se, že pohled na dnešní média ukazuje spíš hustě tkanou síť, zdánlivě rovnostářskou a uživatelsky přátelskou, jenomže jen na první pohled. Ve skutečnosti mají rozhodující vliv na povahu sítě ti, kdo ovládají její komunikační uzly. Zato uživatel už při své první registraci na síť rovnou v pozici dlužníka. Postupně bude splácet dluh svou pozorností, časem, a když si nedá pozor, potom také duševní vyrovnaností, pokud si začne dění na síti brát příliš osobně. Těžko považovat sociální sítě za pouhou technologii, morálně neutrální místo, kde se dají pěstovat radost, pokoj, trpělivost, tichost nebo sebeovládání, což jsou kvality charakteru, které pisatel listu Galatským uvádí jako příklady darů Ducha svatého. Jsou naopak prostředím, kde je snadné dát prostor slabším stránkám vlastní povahy, jako je sklon poučovat, mluvit víc než naslouchat, nebo dokonce ponižovat druhé.
Dokážeme si odepřít osobní útoky a naštvanost? Jsme společenské bytosti, musíme si s jinými vyměňovat své myšlenky a srovnávat. V prostředí netransparentní reklamy a algoritmů, které nás mají na sítích držet co nejdelší dobu, sice jako uživatelé taháme za kratší konec, ale to nás nezbavuje osobní zodpovědnosti za to, co námi smýká. Věnujme na chvíli pozornost namísto modré obrazovce sami sobě: co nás dráždí, popouzí a irituje?
Sítě jsou zlým pánem, ale mohou být dobrým sluhou: vyzkouší nás, jak s námi dovede otřást lidská nepřízeň v debatách, jak jsme závislí na nedotknutelnosti vlastního obrazu, který projektujeme navenek. Jinak řečeno, naše vlastní chování na sítích nám prozradí, jestli kotvíme v nejhlubší rovině naší bytosti v Nejsvětější Trojici, která je pro křesťany příkladem komunikace.
Telegram po sto šedesáti letech služby člověku zanikl. Ten poslední, adresovaný nám, lidem doby sociálních sítí, by mohl znít třeba takhle: Média jsou Boží dar – stop - nehádejme se s roboty.
Petr Vizina je český novinář a hudebník. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.
