Hledejte

Vatican News
 Sr. Denisa Červenková CSTF Sr. Denisa Červenková CSTF 

Denisa Červenková: Nezůstat v půli cesty

Autorský komentář sestry Denisy Červenkové pro Vatikánský rozhlas
Denisa Červenková: Nezůstat v půli cesty

Mnoho duchovních autorů naší katolické tradice mluví o duchovním životě jako o pouti či o cestě. Přirovnávají život člověka s Bohem k výstupu na horu jako Jan od Kříže, nebo vyzývají, abychom si zvolili cestu života namísto cesty zlovolníků - říká jedna ze základních příruček, jak vést opravdu křesťanský život ve složitém a pluralitním světě prvních století po Kristu, spis Didaché. Popisují jednotlivé etapy cesty ke svatosti, jak dospěli ke sjednocení s Bohem, nebo k „malé cestě“ naprostého spolehnutí se na dílo Boží lásky v nás jako sv. Terezie z Lisieux.

Také texty následující neděle mluví o cestě a o tom, že se někdy vyznačuje vratkostí a nestabilitou. Biblické texty, Jób, žalm 107 i Markovo evangelium mluví o bouři a nebezpečí na moři, o velkých obavách o život: vydali jsme se na cestu, víme, kam chceme doplout, ale než budeme na onom druhém břehu definitivně v bezpečí u Boha, zakoušíme i rizika každé cesty a snadno podléháme obavám, že namísto abychom Boží život našli, ho ztratíme.

Abychom svou cestu neřídili strachem, je dobré se přátelit s mystiky, kteří připomínají, že obtíže k putování patří a také že cíl cesty je ještě o kousek dál za nimi. Když se ocitáme v duchovních obtížích a bouřích nitra, začíná nová etapa cesty. Už nemusíme být jen začátečníci v lásce. Můžeme se díky tomu stát pokročilí ba „dokonalí“ čili „úplní“ v lásce: naučit se milovat Boha a život, který nám dal ze všech sil, z celého srdce a celým svým bytím.

Právě abychom nezůstali stát napůl cesty v lásce, zažíváme někdy na duchovní cestě znejistění. Španělský karmelitán Jan od Kříže mluví o období duchovního života, které se stává putováním „temnou nocí“: přestáváme se orientovat v tom, co se ve vztahu mezi námi a Bohem děje, obvyklé nástroje modliteb a duchovních cvičení, které jsme v duchovním životě dosud používali, nám přestávají být oporou. Život ztěžkává a ztrácí na chuti a není zábavy, práce, vztahu, která by dokázala přehlušit duchovní bolest. Toužíme po světle, ale zažíváme tmu, dezorientaci a pochybnost.

Někteří lidé zůstávají hluboce sklíčeni z toho, že čím více se v tomto místě snaží investovat do vztahu s Bohem, tím je to horší: čím více rozjímají a modlí se, snaží se duchovně vzdělávat a žít dobře v církvi i v rodinných vztazích, tím hlouběji se propadají do pocitu nenaplnění. Opustili důvěrně známá území dřívějšího duchovního domova, ale dosud nezakotvili v novém přístavu.

Bůh je uvádí do nové etapy duchovní cesty, aby jí prošli ke sjednocení s ním, ale oni se začínají bránit, nebo prostě neví kudy dál. Nerozumí tomu, co se děje a přejí si, aby všecko bylo jako dřív: aby s nimi Bůh zacházel stejně jako dříve. Jenže Bůh je jako matka, říká svatý Jan od Kříže: když si přeje, aby se dítě konečně naučilo chodit: pouští ho z náruče a staví nohama na zem ne proto, že by ho méně milovala, ale aby dál rostlo. Podobně v duchovním životě: protože na chvíli nevnímáme Boží náruč, panikaříme: chybí uspokojení z modlitby, nefungují duchovní četby, rozhovory s duchovními osobami, úkony zbožnosti… Jan od Kříže ale dodává, že není se kam vracet, v této fázi se potřebujeme postavit na vlastní nohy a naučit se něco nového.

Co se potřebujeme naučit? Například nechat očistit náš zájem o Boha, vytříbit naši lásku a důvěru, aby mohly dál růst. Španělský karmelitán říká, že Bůh nás má natolik rád, že prostě bere vážně naši touhu po něm a dopřává nám očistu našich náklonností, přilnutí a zájmů. „Láska vytváří podobnost mezi milujícím a milovaným“, proto není jedno, co máme rádi, do čeho investujeme naši životní energii, k čemu si budujeme vztah. Abychom dorůstali do „podoby Boží“, musíme objevit naše „neuspořádané náklonnosti“. Nejsme zdaleka tak spravedliví, zásadoví a zbožní, moudří a laskaví, tolerantní a svobodní jak bychom chtěli být… Především však potřebujeme nechat Boha, aby pro nás svou milostí dokončil díky těmto chvílím krize své dílo. Jeho výsledkem bude mimo jiné to, že v tom, jak žijeme, bude o trochu méně různých rafinovaných podob sobectví a více Boha:

„Když vidí, jak jsou nedokonalí, s netrpělivostí, nepokorně se hněvají sami na sebe; mají přitom tolik netrpělivosti, protože by chtěli být svatí ze dne na den. Mnozí z nich plánují a dělají velká předsevzetí, a nejsou pokorní, ani o sobě nepochybují; čím více předsevzetí dělají, tím více padají a tím víc se zlobí, nemají trpělivost čekat, až jim to Bůh dá, až on sám bude chtít… a nemůže to být zcela vyléčeno bez očišťování v temné noci.“ (Jan od Kříže, Temná noc 1 5,3)

Možná díky tomu přestaneme na sebe i druhé klást nároky jako na Boha: nikdo z našich přátel, blízkých a spolupracovníků není Bůh a my sami k němu chvílemi máme opravdu dost daleko, pokud se díváme na naši schopnost milovat, jako on miluje člověka a svět, který nám dal.  Noc také transformuje naše představy o tom, co to znamená milovat: láska není naše povinnost vůči někomu nebo povinnost druhého k nám, je ze své podstaty nezištná. Je však těžké to vidět. Namísto mimořádných skutků pokání a různých cvičení a modliteb možná potřebujeme nejprve odstranit naši slepotu. Noc pak znamená také snést sami sebe, takové, jací jsme. Nebát se tmy a směřovat skrze ni dál ke světlu.

Můžeme důvěřovat, že cesta nekončí ve tmách, že Bůh pro nás pracuje, abychom došli ke světlu, ke vzkříšení. Spolupracovat s ním v době duchovních bouří a nocí znamená přiznat, že se o sebe bojíme a hlavně Bohu dovolit, aby nás vedl dále a očistil naše někdy podivné náklonnosti tak, abychom nežili v protikladu k Boží lásce a důvěřovali:

 „Ať důvěřují Bohu, který neopouští ty, kdo ho hledají s upřímností a prostým srdcem, a který nepřestane dávat, co potřebují na cestu, dokud je nepřivede do jasného a ryzího světla lásky.“ (Jan od Kříže, Temná noc 1 10,3)

I pokud máme právě výhled k cíli zastřený, není důvod, proč by naše cesta ve stopách Kristova lidství nemohla pokračovat: v duchovních krizích se učíme být jako on křehkými lidmi a současně nikdy nezaponemout, že se vším učíme stávat dcerami a syny nebeského Otce. Duchovní zmatek a bouře není cíl cesty, ale umožňují nám popojít dále na cestě k plnosti lásky, ve které máme žít a která je zdrojem nekonečné radosti v Bohu:

„Tím se rozumí, že se má člověk radovat, jenom když je na cestě k Bohu, a to když jedná v lásce, neboť co má cenu před Bohem, ne-li láska?“ (Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel 3 30,5)

 

Sr. Denisa Červenková CSTF je členka řeholního společenství Sester karmelitek sv. Terezie, je představenou Karmelu Edith Stein v Praze a vyučuje na Katolické teologické fakultě UK.

19. června 2021, 10:21