Tomáš Sixta: Nejsvětější Trojice a jeden jihoamerický biskup
Podle výroku známého anglického spisovatele G. K. Chestertona je jedinou pravdou víry, která se dá dokázat, pravda o prvotním hříchu. Fakt porušenosti světa nelze podle něj při pohledu na svět nevidět. Domnívám se – při vší úctě k velkému autorovi – že se Chesterton mýlil. Existuje totiž ještě jedna pravda víry, kterou lze prokázat. A velmi dobře nám to nasvítila současná pandemie. Tou druhou dokazatelnou pravdou víry je, že principem života jsou vztahy. Pandemické rozbití kontaktů nám ukázalo, že i introverti nebo lidé konfliktní povahy vztahy nezbytně potřebují.
První neděli po svátku Letnic v církvi slavíme slavnost Nejsvětější Trojice. Slavnost, která je do katolického liturgického kalendáře zařazena možná právě proto, aby nám toto připomenula: principem života jsou vztahy. A to toho Božího života i lidského. Bůh je jeden, ale je vnitřně vztahový– jsou v něm 3 osoby, Otec miluje Syna, Syn Otce a Duch svatý je láskou mezi nimi. A zároveň člověk je – jak říká teologie – jakoby utkán na trojiční osnově:[1] a tedy je-li Bůh-Trojice principiálně vztahový, je takový i člověk. Ano, jsme povoláni ke vztahům – k Bohu, člověku, světu. (Zmíněná vztahovost Boha se ostatně projevuje i v prvním čtení této slavnosti. Jen Bůh, který je schopen vztahů, může vstoupit do vztahu k člověku, vstoupit s ním do dialogu.)
Tato slavnost nám může připomenout, že se jedná, jak už jsem řekl, primárně o princip, nikoli o nauku. Tajemství jediného Boha ve třech osobách není od toho, aby bylo definováno a poté z něj byli zkoušeni studenti teologie nebo podezřelí heretici, ale proto, aby bylo žito.
Jak tento trojiční princip žít? Když jsem se – ne zas až tak dávno – připravoval na zkoušku z trinitární teologie, našel jsem ve vynikající učebnici C. V. Pospíšila Jako v nebi tak i na zemi v jedné nenápadné poznámce pod čarou geniální odpověď, jejímž autorem je brazilský arcibiskup Helder Camara. Ten napsal: „Dát všechno, všechno, co máme. Dát všechno to, čím jsme. Darovat se neustále a nikdy s tím nepřestávat. Tak to je ta nejhlubší lekce radosti a pokoje, kterou svým pozemským přátelům darují a nikdy nepřestanou dávat Tři s nikým jiným nesrovnatelní přátelé, kteří se dovršují v naprosté jednotě.“[2]
Dávání jako princip života Božího, dávání jako princip, ke kterému jsme povoláni. A všimněme si ještě jedné věci. Boží podstata má více charakter slovesa než podstatného jména. Na to upozorňuje nejvýznamnější český trinitární teolog Ctirad Václav Pospíšil, když píše: „Bůh tedy není tolik láska, jako spíše milování; není život, ale prožívání; není blaženost, ale zakoušená a uskutečňovaná blaženost, a tak dále.“[3] Bůh je plnost života, je pohybem, jak uvádí již citovaný Pospíšil: „v božství je tolik života a tomuto pojmu odpovídajícího pohybu, že už nelze pomýšlet na větší dynamiku pohybu, konání, sebeuskutečňování. Ne nadarmo se také Nejvyšší představil Mojžíšovi jménem, které nemá substanciální, nýbrž verbální–slovesnou povahu: „Sum“, či spíše „Adsum“.“[4] (Tedy přeloženo z latiny „já jsem“ či přesněji „já jsem zde pro tebe“.) S pohledem na tohoto Boha plného pohybu již zmíněný arcibiskup Helder Camara radil: „Když tvůj člun začíná zapouštět kořeny v nehybnosti mola, vypluj!“
Život těch, kteří žijí ve vztahu s tímto nestatickým Bohem, pak nemůže zůstat mrtvolně pasivní. Není jen bezmyšlenkovitým plněním povinností a přísným morálním kodexem. Žít s Trojičním Bohem, to je pohyb, to je život, to je skutek. Kontemplace se prolíná s akcí, modlitba vede k činu… V této perspektivě můžeme pochopit výrok již zmíněného kandidáta blahořečení H. Camary, který ve svém slavném interview s italskou novinářkou Orianou Fallaci, pronesl, veden takovýmto odhodláním k činu, možná překvapivá slova: „Respektuji mnoho kněží, kteří mají přes ramena zbraně; nikdy jsem neřekl, že použít zbraň proti utlačovateli je nemorální nebo antikřesťasnké. Ale není to moje volba a moje cesta, jak uskutečňovat evangelia.“
Princip vztahovosti a dávání v Bohu tak vede nejen k individuálnímu důrazu na vztahy spíše než na věci, ale i na přehodnocování života společnosti a života církve. Ještě jednou se obrátím k arcibiskupovi Camarovi přezdívanému pro svoji lásku k chudým „biskup slumů“. Během II. vatikánského koncilu byl Helder Camara hybnou silou a zřejmě i autorem textu, který někteří historici považují za jeden z nejdůležitějších z celého koncilu. A přesto ho v souborném vydání koncilních dokumentů nenaleznete. Jedná se o tzv. pakt z katakomb, kterým se 42 biskupů v předvečer konce II. Vatikánského koncilu v římských katakombách dobrovolně zavázalo dodržovat sepsaná pravidla. K tomuto prohlášení se pak přidalo dalších 500 biskupů po celém světě. Dovolte mi nyní úvod a několik z celkem 13 bodů ocitovat:
My, biskupové, kteří jsme se setkali na II. Vatikánském koncilu, vědomi si, jak moc nám chybí, abychom vedli život v chudobě podle evangelia, povzbuzeni navzájem k této iniciativě, v níž se každý z nás chce vyhnout osamocenosti, v jednotě se všemi bratry v biskupské službě, počítaje s milostí a silou našeho Pána Ježíše Krista, modlitbami věřících a kněží našich diecézí, vkládajíce se do rozjímání a modliteb před Nejsvětější Trojicí, před Kristovou církví a před kněžími a věřícími našich diecézí, s pokorou a vědomím naší slabosti, ale také se vším odhodláním a silou, kterou nám chce dát Bůh ve své milosti, se zavazujeme k následujícímu:
1. Budeme se snažit žít jako obyčejní lidé kolem nás, pokud jde o bydlení, stravování, dopravu a věci s nimi související. (Mt 5,3; 6,33-34; 8,20)
2. Jednou provždy se zřekneme bohatství, jakož i jeho symbolů, zejména v úředním oblečení (drahé materiály, nápadné barvy) a používání insignií (žádné zlato, žádné stříbro), které musí odpovídat evangeliu. (Mk 6,9; Mt 10,9; Sk 3,6)
3. Nebudeme na své jméno vlastnit žádný nemovitý či movitý majetek, ani bankovní konto, a to, co je nezbytné vlastnit, přepíšeme na diecéze nebo charitativní a sociální organizace. (Mt 6,19-21; Lk 12,33-34)
5. Odmítáme slovní i písemné oslovení, které vyjadřují společenský význam nebo mocenské postavení (Eminence, Excelence, Monsignor). Upřednostníme být v duchu evangelia oslovováni "Otec". (Mt 20,25-28, 23,6-11; Jn 13,12-15)
6. Svým chováním a společenskými vztahy v žádném případě nedopustíme dojem, že bychom se vůči bohatým a mocným chovali jako vůči privilegovaným, upřednostňovaným a preferovaným, např. při bohoslužbách nebo společenských akcích, ať už v roli hostitelů nebo hostů. (Lk 13,12-14; 1 Kor 9,14-19)
(…)
12. Zavazujeme se (…) usilovat být lidsky přítomni a přístupní; být otevření ke všem lidem bez ohledu na to, k jakému náboženství se hlásí. (Mk 8,34; Sk 6,1-7; 1 Tim 3,8-10)
Jak tento text souvisí s tajemstvím Boha-Trojice? Trojice je sdílení, odevzdání se, ale aniž by osoba něco ztrácela, Trojice je dialog, je principem chudoby, která vlastní všechno.
Mimochodem pontifikát papeže Františka se podle mnohých nese právě v duchu tohoto prohlášení.
Co si tedy ze slavnosti Nejsvětější Trojice odnést? Že Bůh není nauka, ale vztah, že Bůh je spíše milování než láska a že k tomuto milování a dávání jsme stvoření, stejně jako jsme volání k životu uvnitř života Trojice. Jeden z možných nápadů na to, jak to máme jako jednotlivci i jako církev dělat, nám nabízí třeba brazilský arcibiskup Helder Camara. Nebo se nechme Trojičním Bohem vést svou vlastní cestou. Vždyť Trojice, to je jednota v různosti. Jisté je, že když se odevzdáme do proudu života vztahového a nestatického Boha, budeme prožívat příslib, kterým končí evangelium této slavnosti: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“
[1] Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. Třetí vydání. V Praze: Krystal OP, 2017, s. 351-353 nebo 551.
[2] Cit. in tamtéž, s. 400.
[3] Tamtéž, s. 483.
[4] Tamtéž, s. 482–483.
