Hledejte

Vatican News
Pavel Banďouch SJ Pavel Banďouch SJ 

Pavel Banďouch: Kdy jsem se naposledy zastyděl?

Zamyšlení nad nedávnou poznámkou papeže Františka
Pavel Banďouch: Kdy jsem se naposledy zastyděl?

Kdy jsem se naposledy zastyděl? Tuto otázku jsem si položil, když jsem slyšel jedno z nedávných  poselství papeže Františka. Týkalo se skupiny uprchlíků, kteří se utopili ve Středozemním moři, ačkoli dva dny volali o pomoc. Pomoc přišla příliš pozdě, ačkoli mohla přijít mnohem dříve.„Je to chvíle ostudy.“ zakončil František svoje prohlášení.

 Stud je jeden z těch pocitů, na které se většinou snažím spíše nemyslet. Jakoby bych se studu nějakým způsobem bál a potlačoval ho, abych se nestyděl sám před sebou. Když jsem se snažil věnovat větší pozornost tomu, kdy se pocit studu jakoby vynořuje na povrch, zjistil jsem s překvapením, že je to mnohem častější jev, než bych si byl myslel. Dokonce až tak, že spíše než o pocit, se jedná o jakýsi mód a způsob celé mojí existence. Jistě ne jediný, ale podstatný.

 Jakoby byl stud jedním z rozhodujících faktorů, které způsobují, že si uvědomuji, že skutečně existuji. Že můj život není jen film, který někdo sleduje, ale že jsem v něm namočen já sám, že je to skutečně můj život. A že mé volby se skutečně dotýkají ostatních, kteří nejsou jen abstraktním komparsem, ale autentickými lidskými bytostmi. Toto tvrzení je rozhodně méně banální, než se může zdát.

 V případě studu samozřejmě takovéto uvědomění si vlastní existence a zodpovědnosti není obvykle něčím, co by bylo příjemné. V případě, který zmiňoval papež, by se má reakce dala shrnout tímto způsobem: „Nepřispěl jsem k tomuto utonutí mnoha lidí nějakým způsobem i já? Mohl bych s čistým svědomím říci své matce, papeži a především Bohu, že jsem sám za sebe udělal vše, co bylo v mé moci, aby se ti lidé neutopili? Se studem musím říci, že asi ne.

 To je další věc, kterou pokládám za zajímavou: stud se obvykle týká něčeho, co jsem udělat měl, ale neudělal; nebo, naopak, co jsem neměl udělat, ale udělal jsem to. Stud se tedy často týká toho, co už bylo, minulosti. Minulosti, kterou si pak ale nějakým způsobem právě kvůli síle studu nesu s sebou. Taková minulost je pak přítomnější, než samotná přítomnost. Ne na hodinkách a měřících přístrojích, ale v orgánu, který má svá vlastní měřítka: v mém srdci.

 Jak to, že jsem onen stud necítil ve stejně míře, i když jsem zprávu o utonulých uprchlících četl v novinách, předtím než se o ní papež zmínil? Vlastně si myslím, že jsem ho asi cítil, ale, jak už jsem zmiňoval, nechtěl jsem si ho připustit. Každopádně nebyl něčím, o co bych se chtěl s někým podělit.

 Pokud by šlo o jiný a mnohem banálnější stud, který jsem možná ten den cítil – třeba, že jsem snědl více sladkého, než by bylo záhodno – tak bych si ten stud asi nebál nejen připustit, ale klidně bych se o něj i podělil. A to je snad možná ten nejzvláštnější okamžik: když se člověk stydí za to, že se stydí za nějakou zbytečnost a nestydí se za něco, co by bylo skutečně závažné a k čemu nejspíš mohl přispět.

 Máme tendenci se stydět za to, jak vypadáme, odkud jsme, za naše slabosti. Tedy za věci, za které buď vůbec nebo alespoň do značné míry nemůžeme. Oproti tomu se nestydíme za utrpení tisíců lidí, a zdaleka tím nemyslím jen uprchlíky z Afriky. Nestydíme se snižovat ostatní na úroveň objektů k uspokojení našich tužeb, jen proto, že je osobně neznáme a jsou od nás daleko. Snášíme představitele veřejného i církevního života, kteří jsou vlci v rouše beránčím - a všichni to o nich vědí. Znevažujeme ty, kteří za minimální mzdu vykonávají nejpotupnější práce, ačkoli jich sami využíváme a sami často nejsme ochotní pro ostatní ani hnout prstem. A tak dále.

 Nemohu než nemyslet na Pannu Marii u kříže. Každý člověk by se styděl za syna visícího na kusu dřeva. Za syna, který zdánlivě selhal a svou zdánlivou neochotou ke kompromisu vyvolal neklid. To je, právě ten způsob myšlení, kterého se u sebe i u ostatních děsím: raději za každou cenu mít klid, než abychom se skutečně poctivě snažili chovat tak, abychom se neměli za co stydět. A je to i způsob, který byl vzdálen Matce Boží: nestydí se za Syna, neboť ví, že nemá smysl stydět se za něco, co je bláznovstvím v očích lidí. S láskou a v nejlepším slova smyslu pyšně je s Ježíšem až do poslední chvíle, protože ví, že v Otcových očích se On ani ona nemají za co stydět.

 Taková odvaha a láska je možná jedině díky intimnímu vztahu s Bohem, i když si ho třeba někdo nemusí být vědom. Taková odvaha a láska, je vždy milost Boží, protože kde je láska pravá, tam Bůh přebývá. A v takovém vztahu se člověk nemusí stydět, ale naopak získává odvahu vydat Lásce svědectví. V takovém vztahu není už důvod se stydět. Ani před sebou samým, ani před ostatními lidmi a hlavně ne před Bohem. Prosme Hospodina o milost stydět se ve chvíli, kdy se máme opravdu za co stydět.

14. května 2021, 16:16