Hledejte

Vatican News
Velkopáteční obřady ve Vatikánské bazilice Velkopáteční obřady ve Vatikánské bazilice  (Vatican Media)

Velkopáteční kázání kardinála Cantalamessy: O zraněném bratrství uvnitř církve

Velkopáteční kázání v Bazilice sv. Petra nadepsal kazatel papežského domu kardinál Raniero Cantalamessa veršem z listu Římanům „První z mnoha bratří“ (8,29). V kontextu poslední encykliky papeže Františka vybízející k všeobecnému bratrství položil důraz na jednotu uvnitř církve. Vybídl k následování Ježíšova příkladu a ke zpytování svědomí nad tím, kde politické preference a přilnutí k ideologiím vedou ke vnitřním roztržkám.

3. října loňské roku podepsal Svatý otec na hrobě sv. Františka z Assisi svoji encykliku o bratrství „Fratres omnes“. Během krátkého času probudila mnoha srdcích touhu po této všeobecné hodnotě, vynesla na světlo množství provinění proti ní v dnešním světě, poukázala na některé cesty k dosažení pravého a spravedlivého lidského bratrství a povzbudila všechny – jednotlivce i instituce – aby se pro ně angažovali.

Záměrem encykliky je dospět k nejširší veřejnosti, uvnitř i mimo církev, v podstatě k celému lidstvu.  Dotýká se mnoha životních oblastí, od soukromé po veřejnou, od náboženské po sociální a politickou. Vzhledem k této všeobecné perspektivě se - právem – vyhýbá zúžení debaty na to, co je ve vlastním smyslu a výlučně křesťanské. V závěrečné části encykliky však najdeme odstavec, kde je evangelní základ bratrství shrnutý v nemnoha leč rezonujících slovech. Říká se v něm:

Jiní pijí z jiných pramenů, pro nás je pramenem lidské důstojnosti a bratrství evangelium Ježíše Krista. Z něho „pro křesťanské myšlení a pro působení církve vzchází prvenství, jež zaujímá vztah, setkání s posvátným tajemstvím druhého, univerzální společenství s celou lidskou rodinou jako povolání určené všem“. (FO, 277)

Tajemství, které slavíme, nás pobízí, abychom se zaměřili právě na tento kristologický základ bratrství, neboť má počátek právě na kříži.

V Novém zákoně znamená „bratr“ v původním slova smyslu člověka, který se narodil ze stejného otce a stejné matky. Jako o „bratřích“ se posléze mluví o těch, kdo přináleží ke stejnému lidu a národu. V tomto smyslu říká Pavel, že je připraven být proklet, od Krista vzdálen ve prospěch svých bratří podle těla, jimiž jsou Izraelité (srov. Řm 9,3). Je zřejmé, že v tomto kontextu, stejně jako i v dalších případech, výraz „bratři“ zahrnuje muže i ženy, bratry a sestry.

V rámci tohoto rozšířeného obzoru dospíváme k označení coby bratra pro každou lidskou osobu, jako takovou. Bratr je tím, koho Bible nazývá „bližním“. „Kdo nemiluje svého bratra…“ (srov. 1 Jan 2,9) znamená: kdo nemiluje svého bližního. Když Ježíš říká: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40), má na mysli každou lidskou osobu, která potřebuje pomoc.

Vedle všech těchto dávných a známých významů však v Novém zákoně slovo „bratr“ nabývá stále jasněji významu poukazujícího ke zcela určité kategorii lidí. Bratři jsou mezi sebou Ježíšovi učedníci, ti, kteří přijímají jeho učení. „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní? […] Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka“ (Mt 12,48-50).

V tomto směru vyznačují Velikonoce novou a rozhodující etapu. Díky ní se Kristus stává „první z mnoha bratří“ (Řm 8,29). Učedníci se stávají bratry v novém a velice hlubokém smyslu: sdílejí nejen Ježíšovo učení, ale také jeho Ducha, jeho nový život Zmrtvýchvstalého. Je příznačné, že Ježíš nazývá své učedníky poprvé „bratry“ teprve po svém vzkříšení“: Jdi k mým bratřím – říká Marii z Magdaly – a oznam jim: ´Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu´“ (Jan 20,17). „Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry“ (Žid 2,11).

Počínaje Velikonocemi se toto užití termínu bratr stává tím nejobvyklejším. Označuje bratra ve víře, člena křesťanského společenství. Také v tomto případě jde o „pokrevní“ bratry, ovšem podle krve Kristovy! To činí z bratrství v Kristu něco jedinečného a transcendentního oproti veškerým dalším druhům bratrství. Odvíjí se to od skutečnosti, že Kristus je také Bůh. Nenahrazuje jiné druhy bratrství založené na rodině, národu nebo rase, nýbrž je dovršuje. Všechny lidské bytosti jsou bratry, jakožto vytvořené jediným Bohem a Otcem. Křesťanská víra k tomu přidává ještě druhý a zásadní důvod. Jsme bratři nejen co do stvoření, ale také co do vykoupení. Nejen proto, že máme všichni téhož Otce, ale také proto, že máme všichni téhož bratra, Krista, „prvního z mnoha bratří“.

***

Ve světle toho všeho musíme nyní přistoupit k několika aktuálním úvahám. Bratrství se buduje tak, že začínáme zblízka, od sebe, nikoli prostřednictvím velkých schémat, ambiciózních a abstraktních cílů. Znamená to, že univerzální bratrství začíná – pro nás – bratrstvím v katolické církvi. Ponechám protentokrát stranou také druhý okruh, kterým je bratrství mezi všemi věřícími v Krista, tedy ekumenismus.

Katolické bratrství je zraněné! Kristova suknice byla roztrhána rozdělením mezi církvemi, ovšem –  věc, která není méně závažná - každý kus suknice je často znovu rozdělován na další. Mluvím přirozeně o jejím lidském prvku, protože pravou Kristovu suknici, jeho mystické tělo oživované Duchem svatým, nemůže nikdy nikdo rozervat. V Božích očích je církev „jedna, svatá, katolická a apoštolská“ a zůstane takovou až do konce světa. To nicméně naše rozdělení neomlouvá, nýbrž činí je ještě zaviněnějším a musí nás to vést ještě důrazněji k nápravě.

Co je nejobvyklejší příčinou rozdělení mezi katolíky? Nejsou to dogmata, svátosti a služby, všechny ty věci, které díky mimořádné Boží milosti celistvě a jednomyslně uchováváme. Jsou to politické preference, když převáží nad náboženskými a církevními a vedou k přilnutí k určité ideologii a naprostému zapomenutí na hodnot a povinnost poslušnosti v církvi.  V tom spočívá v některých částech světa faktor rozdělení, jakkoli se to zamlčuje či pobouřeně popírá. Je to hřích v nejužším slova smyslu. Znamená totiž, že „království tohoto světa“ se ve vlastním srdci stalo důležitějším než Království Boží.

Myslím, že všichni jsme voláni v této věci k vážnému zpytování svědomí a k obrácení. Je to dílo povýtce pocházející od toho, jehož jméno je „diabolos“, tedy ten, kdo rozděluje, nepřítel rozsévající koukol, jak ho Ježíš označuje ve svém podobenství (srov. Mt 13,25).

 ***

Učit se musíme z evangelia a z Ježíšova příkladu. V jeho okolí docházelo k silné politické polarizaci. Existovaly čtyři strany: farizeové, saduceové, herodiáni a zélóti. Ježíš se k žádné z nich nepřidal a s rozhodností odolával pokusům, které jej chtěly zatáhnout na jednu či druhou stranu. Prvotní křesťanské společenství ho v této věci věrně následovalo. V tom je příklad zejména pro pastýře, kteří musejí být pastýři celého stádce a nikoli jen jedné jeho části. Právě oni jsou těmi prvními, kdo by měli provést vážné zpytování svědomí a položit si otázku, kam své stádce vedou – zda na svojí stranu nebo na stranu Ježíšovu. II. vatikánský koncil ukládá zejména laikům za úkol, aby sociální, ekonomické a politické rady evangelia tlumočili do konkrétních rozhodnutí, která mohou být různá, avšak vždycky mají zachovávat úctu k druhým a pokojnou formu.  

***

Je-li nějaký dar či vlastní charisma, které má katolická církev pěstovat ku prospěchu všech církví, pak je to jednota. Nedávná cesta Svatého otce do Iráku umožnila na vlastní kůži zakusit, co znamená pro toho, kdo je utlačován nebo prožil válku a pronásledování, pocítit, že je součástí univerzálního celku, spolu s tím, kdo může nechat zaznít tvé volání v celém zbytku světa a oživit naději. Znovu se uskutečnilo pověření, které dal Kristus Petrovi: „Utvrzuj své bratry“ (srov. Lk 22,32).

K Tomu, který zemřel na kříži „aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“ (Jan 11,52) pozvedněme v tento den „se srdcem zkroušeným a duchem pokorným“ modlitbu, kterou se k němu církev obrací při každé mši před svatým přijímáním:

Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě.  Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

Přeložila Johana Bronková

Velký pátek  2021
Velký pátek 2021
2. dubna 2021, 20:53